Zase v trapu

Silnice číslo 16, neboli Yellowhead hwy se táhne Kanadou od západního pobřeží daleko na východ. Po obsolvování Cassiar hwy mi to připadalo jako úžasná civilizace. Každý den jedno nebo dvě městečka, kolem cesty farmy a mnohem větší provoz. Zajímavostí bylo, jak se ke každé vesnici snaží přidat nějakou zajímavost a napíšou to hned při vjezdu do obce. Např. Houston – zde žije výherkyně z Olympijády v Pekingu ta a ta. Vanderhoof – geografické centrum Britské Kolumbie, Burns Lake – zde se narodil mistr Karate 2007 ten a ten. A tak podobně. Proto mě trochu zarazilo, že u největšího města na mé cestě po Anchorage (prozatím) – Prince George – žádná zajímavost není. Už vím proč. Ono tam totiž nic není..

Cassiar hwy je malá silnice na způsob naší okresky. Spojuje Alaska hwy na severu a Yellowhead hwy na jihu. Měří 720 km a jsou na ní 3 vesnice, pár kempů a to je vše. Kvůli horšímu povrchu na ní nejezdí tolik aut a je více vedená divočinou západní Kanady. Je to alternativa k Alaska hwy, jak se dostat na jih. Takže pokud si máte vybrat mezi velkou Alaska hwy s plným zázemím a Cassiar, je volba jasná.. nebo ne?

Do Whitehorse jsem dojel něco po poledni. Protože si tu chci dát odpočinkový den, našel jsem hotel a zaplatil dvě noci. WH je na místní poměry celkem velké město. Má asi 26 000 obyvatel, což ho řadí na první místo v celém Yukonu, který je rolozhou velký asi jako 2x Velká Británie. Jako ale všechny dědiny tady na severu, tak i WH je roztahaný do strašných dálek.

Kanada na mě hned od začátku zapůsobila obzvláště jednou věcí. A tou je neuvěřitelná spousta medvědů všude kolem. První příhoda se mi stala hned asi 500 metrů před celnicí.

Poslední noc na Aljašce jsem spal v moc pěkném bezplatném kempu na břehu jezera kousek od hranic. Na hranicích jsem tak byl chvilku po obědě. Už jen přejezd hranice byl docela zajímavý.

Tak už je to tady, poslední dny na Aljašce. První den cesta rychle ubíhá. Vede údolími mezi kopci. Nad nimi se v dálce ční zaledovatělé vrcholky Mt. Wrangler. Pod nimi jezera a řeky.

Tak mám za sebou prvních 1000 km. Zatím to není nijak velká vzdálenost, ale kolo už prošlo kde čím. Od šotoliny, přes megadíry v asfaltu, neplánované „skoroskoky“ (zkuste udělat bunnyhop s plně naloženým kolem – opravdu to nejde) při spatření hrbu na poslední chvíli, až po „jemné“ zacházení se zabaleným kolem letištním personálem. Kromě posledního bodu vše natěžko v plné polní.

Celý den, než jsme dojeli do Paxsonu, bylo zima. Cestou jsem si prála pohár horké cokolády s rumem a tak ted užívám civilizace a chci si ten sen splnit. Cokoládu jsem dostala v kuchyni, Jdu za barmanem, at mi do ni nalije malý panák rumu.

Ráno zůstáváme ješte v campu. Jirka přeinstalovává notebook. Odpoledne se vracíme zpět do Cantwellu. Jedeme proti proudu řeky a čekali jsme nepříjemnou cestu do kopce. Fouká nám ale parádní vítr do zad a to, co jsme před dvěma dny jeli čtyři a půl hodiny máme ujeté za dvě a půl. Paráda. Dáváme si v restauraci oběd a vyrážíme na Denali highway.

Ráno kupodivu nelije. Vstáváme kolem šesté, protože v 6.45 vyjíždí autobus skrz Denali park. Teplota je lehce nad nulou, brrrrrrrr. Projíždíme cca 4 hodiny parkem (cca 90 mil), tyhle specializované autobusy jsou to jediné, co parkem smí projíždět.