Zpráva po 15 000 km aneb co se (ne)podělalo
Tady stále všechno dobrý. U vás doufám taky.
7 dní, 568 km, 2 dny 1 surf, 3 modřiny, 1 blázen, 5 Slováků, 7 krokodýlů, 2 hadi, X opiček. Tak to byla moje Kostarika.
Z Acapulca jedu rovnou do Guatemaly. Stále po pobřeží. Hned výjezd z města byl „zážitek“. Zastavila mě policie a prý mám platit pokutu.
Za Vallartou mě čeká první větší kopec v tropech. Škrábu se z nuly až do nějakých 750 mnm. Pot ze mě přímo cáká. Využívám každý potok, abych si vymáchal tričko a namočil přilbu. A to přitom jedu téměř pořád ve stínu, protože jedu lesem nebo džunglí nebo co to vlastně je. Dolů se ale jede parádně. Ovšem v městečku, kde jsem měl naplánovaný konec dnešní „šichty“ není žádný hotýlek. Ani v dalším. A v dalším taky ne.
Kolem poledne vystupuji v Mazatlánu z trajektu. Je tu jako v prádelně. Strašné dusno. Ale není tu takové vedro jako na Baja. Šíleně se potím, ikdyž nic nedělám. Pocitově mi ale vedro není. Do centra jsem jen kousek popojel. Když se zastavím, jsem hned celý zplavený.
Ikdyž už jsem dávno v Mexiku, dám sem ještě jeden článek z Aljašky, Kanady a USA – takové ohlédnutí za všemožnými značkami a cedulemi, které mě cestou provázely. Nakonec jsem jich nasbíral docela hodně a některé jsou opravdu povedené. Bylo by škoda se o ně nepodělit.
Po Baja 1000 se mi zdá, že po asfaltu přímo letím. Jedu po hlavní silnici Mex1, která vede přes celou Baju od severu na jih. Už na ní zůstanu až do La Paz. Postupně projíždím malá městečka, která na dolní půlce Baja California jsou. Každé je jiné, každé něčím zvláštní. A tak to jsou hlavně ta, co mi obzvláštňují neustálou poušť, co mě obklopuje. Ovšem i poušť se už změnila.
Procházím bránou z USA do Mexika. Amerického celníka ani nezahlédnu, mexický mi jen zamává. A najednou jsem tu. V Mexiku. Ale to je špatně! Vždyť v USA jsem byl na vízum (mám desetileté, takže ho používám, ikdyž už je ESTA) a do Mexika přece taky potřebuji vízum. A teď jsem uvnitř bez jediného razítka. Ach jo. Takže všechno znova a lépe.