Překročení hranic je naprosto v pohodě. Jen jsem musel přes hodinu stát frontu. Poprvé na cestě se mi chtěli podívat do tašek. Ale bylo to spíš takové „pro formu“ – hráb hráb, můžete jít. Hned za hranicí je cedule oznamující, že Ushuaia, můj cíl, je už „jen“ 5125 km. Super, tak to je za pár..
Tak a je tu závěrečná etapa po Bolívii. Z Uyuni vyrážím směr hranice s Argentinou. Cesta vede z počátku 70 km dost nezvykle po rovině. Samozřejmě šotolina. Chce se mi napsat, že dál už je to zase klasika – nahoru a dolů, ale ono je to zase jiné, horší..
Cesta z Potosí do Uyuni si mě zase podává. Opět pořád nahoru a dolů, nikdy rovně. Tentokrát navíc se silným protivětrem. Ale začínám si zvykat. Naštěstí je alespoň většinu cesty pěkný nový asfalt, takže vlastně všechno dobrý.. Navíc výhledy jsou stále úžasné a krajina se pořád mění. Chvíli jedu širokým údolím, pak hlubokým kaňonem. Dál pouštní krajina a pak zase zelené kopce. Paráda. Lidé jsou moc milí. Jednou jsem vyměňoval píchlou duši a zastavil kamión jen aby se zeptal, jestli nepotřebuji pomoc.
Cesta ze Sabaya (od salaru Coipasa) do Oruro je asfaltová až na asi 50 km úsek. Ten patřil k nejhorším cestám, které jsem v Bolívii zažil. Od jednoho kolem jedoucího pickupu mě trefil odletující kamínek přímo do oka. Naštěstí zavřeného, ale celý zbytek dne mě to bolí. Ale na oko vidím a už se tu dělá asfaltka. Jsem tu prostě brzy. Kousek za městečkem Toledo se večer dostávám do centra bouřkových mraků. Všude kolem mě padají blesky, pod mraky okolo je opona z deště. Jen nademnou je pěkně. Vítr se mnou ale cloumá tak, že nemůžu jet (ani se mi nikam nechce – všude okolo je bouřka) a stavění stanu taky rozhodně není nic snadného.
Konečně zase v pohybu! Ráno vyrážím z La Paz. Nejdříve se ovšem musím vyškrábat z údolí nahoru do El Alto. Nejkratší cesta ulicemi, kterou jsem si našel přes google, ovšem není ideální. Deru se největším stoupáním, které jsem doteď na cestě měl. 22%! Ve spojení s velkou nadmořskou výškou kolem 3700 mnm pak můj postup vypadá jako dlouhé vydechování, ujítí 30 metrů a zase dlouhé vydechování. Na oběd už ale zastavuji na kraji města.
La Paz je největší město Bolívie. Má 829 000 obyvatel a leží ve výšce 3 660 mnm. I přestože je tu sídlo vlády, centrum finančnictví i průmyslu, není hlavní město Bolívie (tím je Sucre). Do La Pazu přijíždím za krásného počasí a s úžasným výhledem na celé město údolí.
Cesta smrti je silnice začínající nad La Paz v průsmyku La Cumbre a končící v dědince Yalosa. Vede vysoko nad udolím, z jedne strany kolmá stěna nahoru, na straně druhe sráz několik set metrů. Téměř žádné ochranné bariéry a šířka něco přes tři metry. Svůj název dostala kvůli vysokému počtu smrtelných nehod, které se na ní každý rok staly.
Na hory v Bolívii jsem se těšil už hooodně dlouho. A konečně jsou tu. Ovšem první dny jsou pěkně těžké.
Překročení hranice jsem už měl nacvičené z nákupů, takže jediné zpestření bylo hledání imigračních kanceláří, abych dostal razítka. Samozřejmě, že jsou úplně jinde, než odkud se jede lodí. V Brazílii asi o tři ulice, v Bolívii o jednu. Na obou stranách žádný problém, jen v Bolívii chtěla imigrační úřednice vidět očkovací průkaz. Ne nepřepsal jsem se. Nechtěla vidět, že jsem očkovaný proti něčemu. Stačilo jí, že mám tu knížečku.. 
Poslední dny v Brazílii jako by mi chtěly ukázat co všechno se dá v Brazílii ještě zažít. Od kostela počínaje a karnevalem konče. Ale začněme od začátku..