Přejezd hranic do Argentiny naprosto v pohodě. Razítka mi začali dávat na stránku služebních záznamů 
, takže s místem zatím dobrý.. Valím po větru 70 km až do Perito Moreno. Neplést s Národním parkem Perito Moreno nebo nádherným ledovcem stejného jména. Tady je to název pro takovou jednu malou ospalou díru kde nic není. Dojíždím sem kolem druhé hodiny a narážím na jedno argentinské specifikum. Tím je siesta.
Otázka, která se zdá nesmyslná. Prostě na jihu, no nee? No jo, ale kde přesně na jihu mám říct „Hotovo, jedu domů“?
Asi 25 km za Esquelem končí asfalt a až na hranice s Chile je 40 km šotolina. Ale musím si zvykat, protože nezpevněné cesty je teď předemnou asi 300 km. Přechod hranic bez problémů. Jen zjišťuji, že už nemám skoro žádné místo na razítka v pasu. Snad to vyjde až do konce, ale bude to tak tak. Vždyť jen přechod Argentina/Chile a naopak procházím celkem 6x, tj. 12 razítek. Hranice je kousek od chilské dědinky Futaleufu v krásném hlubokém údolí s průzračně čistou velkou a prudkou řekou. Tady pro dnešek končím. Okolo jsou vysoké kopce, nahoře pocukrované sněhem. Nádhera.
Aneb jak jsem v jednom týdnu vymetl většinu vyhlášených horských letovisek Chile a Argentiny.
Na přání Toma jsem začal fotit pivní flašky, které mě cestou potkaly. Protože si ale vzpomněl pozdě, tak jsem začal až v Kostarice. Sice jsem občas koupil i pivo z předešlých zemí (např. mexické Tecate), ale o některé bonbónky jste už nenávratně přišli. Např. takové pivo Leňa. Nechápu, jak pivo s takovým sympatickým jménem může být tak hrozná břečka. Bléééé. Ale i tak jsem stejně nefotil všechno. Např. protože jsem si na to nejdřív nevzpomněl a pak už jsem si tu hrůzu znovu nekoupil..
Výjezd ze Santiaga je snad nejjednodušší ze všech velkoměst, kde jsem byl. Od hotelu popojdu 200 metrů, jednou zahnu a pak už jedu ulicí pořád rovně až se po 10 km napojím na dálnici. Dálnici všichni říkají ruta 5 a po této pětce pojedu následujích 5 dní. To jen aby se to nepletlo..
Do Santiaga přijíždím vcelku brzy kolem druhé. Stále se držím na dálnici, ikdyž vedle už vede normální cesta. Ale ta nemá žádnou krajnici a jezdí po ní hodně náklaďáků do skladů, které lemují cestu. Na dálnici se v odstavném pruhu cítím mnohem bezpečněji. Až teprve asi tři sjezdy před „mým“ z ní sjíždím, protože dálnice začína často zajíždět pod zem a tam už odstavný pruh není.
25 000 km jsem najel kousek před Santiagem. Musím se opakovat, ale poslední pětitisícovka byla pro kolo nejhorší. No jasně, to vše díky Bolívii.
Z Mendozy vyrážím kolem stejnojmenné řeky směr východ na Santiago. V cestě jsou zase Andy, takže to bude hóóódně nahoru. Stoupám suchým, ale pěkným údolím. V dálce zasněžené vrcholky skalnatých hor. Ikdyž je to stále do kopce, tak se mi stoupá velmi dobře. Částečně asi pomáhá to víno co vezu. Tím jak ubývá tak jsem lehčí a lehčí a jede se mnohem líp . A hodně mi pomáhá i vítr, který mi skoro půl dne fouká do zad. Ó, jaká to změna. To se se mnou asi chce Argenina dobře rozloučit.
Mendoza jakožto hlavní město provincie má pouze 120 000 obyvatel. Ovšem spolu s okolními přilehlými okrsky tvoří aglomeraci o skoro 1 miliónu obyvatel. Mendoza je pouštní město, ale v podstatě to nejde poznat. Díky propracovanému systému zavlažování je již mnoho kilometrů před Mendozou všechno zelené.