Zase v trapu

Závěr Venezuely se mi docela natáhl. Po odjetí Alči a vrácení se autobusem do Maracaiba mi zbývalo už „jen“ přejet Venezuelu z jedné strany na druhou. To „jen“ v tomto případě znamenalo cca 2000 km. S Alenkou jsme viděli většinu toho nej, co Venezuela pro turistu nabízí, a tak mě tu už nečekala žádná velká zastávka nebo extra zajímavost. Přesto ty drobné perličky a zážitky v obyčejných městech a vesnicích mimo zájem turistů, mi nakonec docela pěkně dotvořily mozaiku tohoto státu.

Z Maracaiba jsem vyrazil do města Barquisimeto. Jedu po hlavních silnicích s velkým provozem. Řidiči jsou jako šílení. Plná čára nebo semafor je pouze informativní. Pokud nic nejede (chodec nebo cyklista patří do kategorie nic), tak klidně jedou i na červenou. Samozřejmostí je stálé troubení za jakýchkoliv situací (ostatně toto je rys celé latinské Ameriky). Na dvouproudé silnici jedou klidně tři auta vedle sebe. Jednou jsme seděli v buse, který z prava předjížděl v kopci na dálnici náklaďák v pravém pruhu. Ano správně jste vyvodili, že bus ho dával odstavným pruhem. Ještě přitom troubil, aby náklaďák uhnul. Zbývá poznamenat, že levý pruh byl volný. Naštěstí ač jsem pouhý cyklista a tudíž bych měl patřit do kategorie nic, tak na mě dávají řidiči pozor. Jsem pro ně něco jako malé UFO. Cykloturistů totiž po Venezuele moc nejezdí. Dost často na mě lidi z aut mávají a občas si mě dokonce fotí na mobil, což je další velká úchylka Venezuelanů (teda ne to, že fotí mě, ale že na mobil fotí úplně všechno)..

Cestu mi obveselují budovatelské billboardy. Třeba o tom jak „S Chávezem se buduje socialismus!“ nebo „Naše slepičárna buduje bolivarský socialismus!“. Přídomek bolívarský se tu používá velmi často. Simón Bolívar (celým jménem Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios Ponte Blanco – ještě, že já nemám ve jméně taky adresu domů.. ) byl šlechtic pocházející z Venezuely, který celý život věnoval boji za nezávislost jihoamerických států na Španělsku. Což se mu nakonec povedlo. Jeho další sen – jednotná jižní Amerika se mu splnil jen krátce. Díky němu vznikla v roce 1819 Velká Kolumbie – na území států Panama, Kolumbie, Venezuela a Ekvádor. Ovšem pro velké rozdíly mezi státy se Velká Kolumbie po 11 letech rozpadla. Nepřipomíná vám to jeden pokus u nás v Evropě? Každopádně Bolívar je tu v jižní Americe něco jako svatý. A ve Venezuele zvlášť. Však se taky Venezuela oficiálně jmenuje Bolívarovská Venezuelská republika. A tak tu máme bolívarovský socialismus, bolívarovskou revoluci, každé město má Bolívarovo náměstí, všude jsou jeho obrázky a měna je venezuelský bolívar..

A když už jsem zmínil ten socialismus. Venezuela je socialistická a tudíž většina věcí (ekonomika, hospodářství) je řízena centrálně vládou. Což ne úplně funguje. Častý je prý např. nedostatek vody i elektřiny ve městech (to jsme ale nezažili). Oficiální kurz bolívaru vůči dolaru absolutně mimo realitu už jsem popisoval. Navíc ani lidé se nemají nějak extra dobře. Alespoň já jsem čekal, že stát, který těží více ropy než třeba Kuvajt, Saudská Arábie nebo Norsko, na tom bude viditelně lépe než okolní státy bez ropných peněz. No, není. Ovšem projevy jdou Chávezovi dobře. To jsem takhle dojel do městečka San Carlos. Ubytoval se, pustil televizi a tam Chávez – má projev vysílaný živě. Zrovna povídá něco o tom, jak je Brazílie jejich velký kámoš a že se bude budovat nějaká informační dálnice. Živou gestikulaci jako hrozící pěsti, vztyčený ukazovák apod. prokládá vtipy, kterým nerozumím, ale podle záběrů do publika se všichni baví. A v tomto duchu pořád pokračuje. Vypral jsem si, vysprchoval. Stále mluví. Jdu na večeři, vrátím se a pořád mluví. Dělám něco na kompu a když jdu spát, tak jen tak zkusím, jestli tam stále je. A co myslíte? Byl tam. Mluvil už přes pět hodin. Zkusil jsem to ještě ráno , ale to už byl pryč..

A tak jediným benefitem tohoto socialismu pro prostého občana (alespoň nic dalšího jsem neobjevil) je cena benzínu. Ten je tu totiž levnější než voda. Opravdu. Nepřeháním. Cena benzínu ve Venezuele je 0,07 BsF za litr. Pro ty, co si právě myslí, že jsem se spletl nebo že si špatně pamatují kurz (stejně jako já, když jsem to poprvé uviděl) ještě jednou. Cena je přibližně 0,2 Kč za litr. Slovy dvacet halířů! A tak přijedete ke stojanu, naberete plnou a zaplatíte 10 Kč. Uaaaaa! Škoda, že se to nedá pít, koupat se v tom nebo tak něco. Za tu cenu bych nakupoval a nakupoval. Ovšem v podstatě nulová cena benzínu má i svou negativní stránku. Na silnicích jsou k vidění auta v šíleném stavu. Důležité je totiž jen aby to jelo. Benzín je zadarmo a na nové auto nebo opravy není. A tak se tu prohání obrovská 30 let stará americká monstra s 6 litrovými motory V8, totálně prorezlá a rozpadající se. A budou tu stále, dokud budou jezdit a benzín nebude stát alespoň nějaké peníze. A člověk ten smrad pak dýchá.

Z Barquisimeta jedu přes Los Llanos do Ciudad Bolívar. Los Llanos jsou nížiny ve střední Venezuele. Cesta vede přes malá městečka a vesničky, kolem je hodně farem. Začalo období sucha a ve spojení s vysokými teplotami (na slunci kolem 40 stupňů) to způsobuje časté požáry. Několikrát projíždím těsně kolem plamenů, ale naštěstí to jsou jen požáry malé, lokální. Místní to vůbec neřeší a vždy to nechají dohořet. Celkem takto jedu 9 dní na východ a stále proti silnému větru. Grrr. V dědině El Lef se ubytovávám v minihotýlku přímo naproti vojenské silniční kontrole. Ty jsou tu docela časté. Vojáci namátkově hledají v autech drogy nebo zbraně. U mě to většinou skončí na několika klasických otázkách odkud, kam, atd. Ne tak tady. Vycházím ze dveří hotelu a nějaký nový voják, který tam při mém příjezdu nebyl, na mě volá, ať hned přijdu k nim. Hmmm. Už jsem tam. Mám jít za ním dovnitř. Tak jdu. „Tady si sedni“ a ukáže na lavici, u které jsou ke zdi přidělaná želízka. Sednu si. „Čekej“. Odchází někam pryč. Čekám a přemítám, jestli mám všechno v pořádku. Doklady ok. Drogy nemám. Ve fotkách nic závadného není. Snad kromě socialisty agrárníka José Inácio (můj oblíbený billboard), ale to by jim vadit nemělo. Za chvilku se voják vrací, v ruce misku. „Na, tady máš polívku. Určitě máš hlad. A při tom si můžem povídat o tvé cestě.“ Tak to jsem nečekal. Nakonec jsme si povídali neco přes dvě hoďky a při tom mě postupně představoval celé osádce stanoviště, tak jak kluci přicházeli. Na závěr jsem pak od něj ještě dostal minci – jeden bolívar pro štěstí. Super večer.

Na městěch cestou pro mě není moc zajímavého. Jsou si hodně podobná. Každé má hezčí nebo horší hlavní náměstí, kolem pak většinou pravoúhlé ulice plné malých krámku případně restaurací. Většinou dost špinavých. Některá větší města pak mají pěší promenádu. Minimum památek nebo jiných atrakcí. Mě zaujalo, že ve velkých městech mezi obchody s naprostou převahou převládají obchody s botami. Je jich tolik, že si toho prostě nejde nevšimnout. Navíc já bych nové botky potřeboval jako sůl, ale dochází mi hotovost a vybírat z bankomatu nebo platit kartou nebudu. Nehodlám podporovat Chavesovu zlodějinu (viz oficiální kurz). Takže v těch mých roztrhaných dojedu až do Brazílie a až teprve tam si pořídím nové.

Když to tedy shrnu, tak kultura nic moc. Jídlo  – většinou hovězí nebo kuře s rýží – taky nic moc (teda mě to chutná, ale pestré to tedy není). Jo a ještě arepas, což jsou kukuřičné placky, do kterých se narve úplně všechno – oblíbená (Venezuelany) snídaně nebo svačinka..  Pivo? Pije se tu hlavně light břečka označovaná za pivo v lahvičkách 220 ml za cenu cca 15 Kč. Víno? U Barquisimeta sice jsou nějaké vinice, ale v obchodech místní víno prostě není. A např. chilské stojí více než u nás. Ach jo. Tak co zbývá? Ženské? Je až s podivem, jak může mít Venezuela tolik vítězek Miss World, Universe a všech dalších možných i nemožných miss soutěží. Na ulici totiž moc pěkných holek není. Dokonce mi to potvrdila i Alča jako nezávislý arbitr. Hodně často tu holky mají nadváhu nebo alespoň pneumatiku kolem břicha. Což by zas tak nevadilo, ale ve spojení s jejich oblibou těsného oblečení „na tělo“ a ideálně „body“ nad pupek, to není žádná pastva pro oči.. Ale aspoň jednu věc tu mají dobrou. Tou je rum. Levný a velmi dobrý. Mňam. Jen je blbé ho pít k obědu místo piva. Ale to si stejně vždy dávám ovocné, čerstvě udělané džusy. Už jsem na nich téměř závislý. Takže vlastně dvě věci mají dobré.. A co cyklistika? Kolem velkých měst jsem viděl překvapivě hodně lidí na silničkách. Vždy jezdili po nějakém novém úseku dálnice v odstavném pruhu. Na vedlejších silnicích jsem cyklistu neviděl. Lidi ani nejezdili na kole do práce. Kdo by se taky namáhal, když benzín je zadarmo, že? Ostatně s cyklisty se nikde nepočítalo. Žádné cyklostezky, nic. Ale na druhou stranu ani žádné zákazy.. (Jedinou výjimkou byl nový most u Maracaiba délky 8 km, kde jsem byl bez řečí naložen na pickup a převezen)

Ze Ciudad Bolívar resp. z Puerto Ordáz už konečně zatáčím k jihu a tím přestává můj boj s protivětrem. Postupně ubývá provoz a i městečka se zmenšují. Stále jsou však časté vojenské nebo policejní kontroly. Zajímavé je, že i před malými městy mě na těchto kontrolách varují a doporučují vůbec nejezdit do centra kvůli kriminalitě. Většinou mě pak posílají do nějakého lepšího hotelu na hlavní cestě. Protože ale nechci dávat za hotel majlant a stejně musím jít do restaurace a nakoupit, tak jedu vždy do centra. Problém jsem tam nikdy neměl. Kriminalita je další rys Venezuely. Obzvláště ve velkých městech je to problém. Caracas bylo jediné město na mé cestě, kde jsem s sebou nenosil foťák (jen malý kompakt) a kdy jsem používal kapsu na doklady na tělo. Možná díky tomu nebo protože jsme si prostě dávali pozor, jsme nikdy neměly žádný problém ani náznak problému. A nebo taky protože hold nevypadám jako bohatý turista. Zvláště ve spojení s nutností přivést do Venezuely všechny peníze v hotovosti je ta kriminalita docela smrtící kombo. Ovšem podle mě je toto chyba vlády. Kdyby s tím něco chtěla globálně dělat, tak to dávno není tak hrozné. Např. v Meridě v turistické části stále projíždí policie na kolech a tak je tam bezpečno. Jednou jsem už měl dost těch rad na policejních kontrolách a tak na informaci o tom, že centrum je nebezpečné a že mě určitě přepadnou a okradou jsem se ohradil „A když je tam tak nebezpečno, tak proč jste tady a ne tam?“. Nějak nevěděli co říct..

Stále pokračuji směr Brazílie. A jako obvykle, někdy se člověku daří někdy ne. Jako na houpačce. Např. pár dní před koncem Venezuely. Ráno jsem vyjel. Sluníčko svítí, cesta má nový asfalt a pěkně se vlní mezi indiánskými vesničkami (nepředstavujte si je jako týpí, ale jako normální domky, kde ovšem žije původní obyvatelstvo). Sem tam po stromech pobíhají opičky. Valím si to celkem rychle a už v jednu mám najeto 80 km a jsem v poslední vesničce pod stoupáním na Gran Sabanu. To je náhorní plošina asi o 1200 výškových metrů výše. Stoupání se celkem výstižně jmenuje „La Escalera“ – Schody. Hledat hotel se mi nechce a čas ještě mám, tak vyrážím nahoru. Sluníčko se střídavě schovává za mraky a tak není vedro a ty 4 hodinky do prudkého kopce utekly jako nic. Pomalu se stmívá, ale mám štěstí – kousek od cesty parádní plácek na stan. Okolo jsou skalní plotny, tam se mi stavět stan nechce, ale trochu pod nimi je pěkný píseček. Parááda. Po postavení stanu se jdu podívat asi 200 m zpět po silnici, kam vede jakási stezka ze silnice prosekaná džunglí. A co nevidím, asi po 40m dorazím k malé říčce, krásná kaskáda s vodopádem a tůňkou na vykoupání. Žůžo. Voňavý a spokojený zalízám do stanu. Akorát začíná pršet. Tomu říkám načasování. Jó, dnes se daří. Něco málo baštím jako druhou večeři. Prší. Dělám statistiku a prohlížím si mapy. Prší. Píšu deník. Prší. Najednou se mi komp nakloní dozadu. ?? Zatlačím na něj a on se zhoupne. Šáhnu na podlahu a je to jak vodní postel. A sakra. Vykouknu do předsíňky a tam už je víc jak 5 čísel vody. Boty se změnili v lodičky a vesele se pohupují ve vodě. Sakra sakra! Zachraňuji boty. Dávám je dovnitř stanu. Kontroluji podlahu, ale nikde nic neprotíká. Venku leje jako z konve. Konečně mi dochází, proč tu byl takový pěkný píseček a okolo jen rovná hladká skála. Všechno totiž stéká ke mě. Naštěstí voda už víc nestoupá – začíná odtékat na druhé straně stanu někam dolů. Přesunutí jinam nemá smysl, protože bych byl při tom lijáku okamžitě promočený jako myš. Takhle mám šanci, že déšť přejde. Nepřešel. Prší celou noc. První hodinku to hlídám, ale stále jsem v suchu. Tak jdu spát a spoléhám na svou štastnou hvězdu. Dnes je přece prima den, ne? Pořád prší. Spím jako když mě do vody hodí. Ráno se převracím, rozhodím ruce a plácnu do vlhka. Vlhka? V tu ránu jsem vzbuzený. Ve stanu sice neplavu, ale všude je mokro. Podlážka neprotekla, ale v místech, kde byla zatížená provlhla. Například podemnou a okolo tašek. Mám mokrý spacák. Grrr. Furt prší. Ale už je to jen mrholení. Za to vytrvalé. Problém je, že jsem na okraji náhorní plošiny. Ze spoda jde teplý vzduch, ze shora studený. Tady se to sráží a tak tu bude pršet nejsíš pořád.  Asi nemá smysl čekat na konec deště (správnost této teorie mi pak potvrdil voják na nedalekém kontrolním bodě). Dneska mi to nějak myslí. Na co jsem myslel včera? Se skřípěním zubů se balím. Za stálého pršení. Všechno, co nebylo v taškách je provlhlé. Ach jo. Nesnáším balení stanu v dešti. Vyrážím za hustého mrholení. Odpoledne a o 50 km dál už je zase hezky. Sluníčko pálí, suším věci na plácku u řeky a chvilku se jen tak válím v trávě. Pak jedu dál a vítr mi fouká do zad, takže to jede skoro samo. Večer dojíždím k nádhernému vysokému vodopádu. Je u něj kemp, a tak za pár korun spím přímo u vodopádu. Nádhera. No nemám já prostě štěstí?

Náhorní plošina Gran Sabana je z větší části součástí národního parku Canaima. Ač NP, tak stále je kolem cesty spousta odpadků. A to je další rys Venezuely, kterého jsme si z autobusu nemohli všimnout. Kolem jakékoliv cesty ve Venezuele je neuvěřitelná spousta odpadků. Někdy jsem si jen tak tipoval, kolik km budu muset ujet, než najdu souvislé dva metry bez nějakého odpadku jako plechovka od piva, petka, pytel s domácím odpadem apod. Takový bordel kolem cest jsem neviděl zatím v žádném jiném státu. Venezuelčani jsou prostě prasata. Sorry, ale je to tak.

Ale když si odmyslím ty odpadky, tak je Gran Sabana nádherná. Jsou to převážně zvlněné louky, ze kterých stoupají stolové hory (jojo, přesně tady jsme byli s Alenkou na Roraimě). Navíc ve výšce kolem 1000 mnm, takže je tu příjemně – přes den do třiceti, v noci kolem dvaceti stupňů. Hory se mi ale tentokrát schovávají v mracích . Cestou dělám zastávky u různých vodopádů. U jednoho obzvláště vyvedeného potkávám pár cyklistů jedoucích v protisměru. Ernest a Leana jsou z JARu a už se na kolech toulají pět let. Příjemně se s nimi povídá, spíme na stejném místě a večer s nimi rychle uteče. A tím končím ve Venezuele. Zbývá závěrečný den do Santa Eleny – městečka na hranicích. Poslední zajímavostí je pro mě benzinka čistě pro Brazilčany hned za čárou. Brazilčani tam ještě nemusí mít razítko v pasu a tak jsou tu šílené fronty každý den. A to i přes to, že benzín je tu 25x dražší než normálně. Ovšem i tak je cena 4,5 Kč za litr velmi příjemná, že? Benzín v Brazílii totiž stojí přibližně jako v Evropě, tedy přesněji 28 Kč za litr..

A to už je opravdu konec. Celkem jsem ve Venezuele strávil 44 dnů a najel 2043 km. Bohužel se nedá říci, že bych si ji nějak zamiloval. Má krásná místa jako třeba stolové hory v Gran Sabaně. Lidé tu na mě, zvláště v té části kdy jsem jel na kole, byli velmi milí a příjemní. Rádi si přišli jen tak popovídat. Ovšem byly tu i negativní stránky. Ať už odpadky kolem cest, kriminalita nebo problém s hotovostí pokud člověk nechtěl výběrem z bankomatu rovnou půlku vybraných peněz poslat Chávezovy na jeho socialistické pokusy. Navíc je Venezuela velmi drahá země. A to i přes výměnu peněz na černém trhu. Sice např. jídlo je jen lehce dražší než u nás a doprava levnější, ale výlety na turistické atrakce jsou drahé pekelně. U nás to bylo i díky tomu, že jsme tu byli v hlavní sezóně kolem vánoc, kdy ceny letí nahoru jak raketa. A pokud člověk nemá opravdu hodně času na zjišťování nejlevnějších variant, tak si nepomůže, protože jinak (na vlastní pěst) se tam dostat nedá. Mě stačí, že za Venezuelu jsme s Alčou utratili více než v národních parcích západních USA včetně pujčení auta. A ruku na srdce, za to to tu nestálo. A to i přes nádhernou Roraimu.

Tento příspěvek byl publikován 9.2.2012 v 5.15.