Venezuela – Catatumbo, Caracas (D207-D214)
[Alča] Z Puerto Ordáz chceme jet do Meridy – městečka v Andách, nad kterým se tyčí nejvyšší venezuelské vrcholy Pico Bolivar a Pico Humbolt. Nedá se tam letět přímo a tak letíme s jedním přestupem v Caracasu do letiště cca 2 hodiny autem od Meridy. Merida je venezuelské centrum všech adrenalinových sportů – dá se tu chodit po horách, jezdit na koni, věnovat se paraglydingu, canyoningu, lezení po horách, plavání, jízdě na horských kolech pořádným terénem, prostě cokoliv, co si člověk Jirkova ražení může navymýšlet. A přitom je to turistické městečko, takže je plné hotelů a dobrých restaurací ([Jirka] takže je tu vlastně všechno, co si může navymýšlet i Alča 
).Čekala jsem něco podobného jako ekvádorské Baňos, ale první noc jsem byla velmi zklamaná. Úzké, špinavé a opuštěné uličky to živé, čísté a útulné Baňos vůbec ničím nepřipomínaly. Bydleli jsme v hotelu, kde jsem radši spala ve vlastním spacáku, protože jsem se štítila místího povlečení. Až druhý den jsme objevili, že jihovýchodní část centra města je daleko hezčí a útulnější, plná restaurací a krámků, a přestěhovali jsme se do hotelu tam.
[Jirka] Lingvistická vsuvka. Tentokrát o venezuelštině. Ve Venezuele je sice oficiální jazyk španělština, ale spousta slov se řekne jinak, venezuelsky. Narazili jsme na to hned první den večer. Chtěli jsme si s Alenkou objednat melounový džus. Meloun se normálně španělsky řekne sandía. Ale vrchní nám furt cpal nějakou patillu. Až když s ním šla Alča k baru, aby jí to ukázal, tak jsme pochopili, že je to to samé. Na to jsem se obrátil na Alču a říkám: „Vidíš? Můžeš umět španělsky jak chceš a stejně se tu nedomluvíš..“ No, že tohle řeknu zrovna já, by mě nikdy nenapadlo.. Jo a takových slov je tu hromada.
Merida je bezpečná, plná policistů na kole. Město totiž razí filozofii zdravého životního stylu.
Zůstali jsme tam den a půl, z adrenalinových sportů jsme nic nevyzkoušeli, ale koupili jsme si „zájezd“ na jezero Maracaibo, k řece Catatumbo. Oblast 
Catatumbo – část jezera Maracaibo – je jediné místo na světě, kde vznikají blesky bez hromů, jako výsledek specifických fyzikálních podmínek v této oblasti. Moc jsem se sem těšila. Jedeme lodí po řece plné zvířat – kajmanů, opic, leguánů,.. do speciálního dřevěného domku na sloupech stojícím nad jezerem. Tady spíme v houpacích sítích jen pod střechou – tak, abychom měli celou noc pěkný výhled na blesky. Dlouho se nic neděje, ale k ránu blesky opravdu začínají. Navíc přišla i bouřka, takže blesků bylo ještě více a my jsme podle toho, jestli za sebou měl hrom a který ne, mohli hádat, který blesk je ze specifických podmínek a který z bouřky. Parááda.
Další ráno se projíždíme po jezeře a hledáme delfíny. Je jich tu prý spousta, „plavou se sem rekreovat“ z moře . Delfíny jsme žádné neviděli, ale zato jsme viděli spoustu místních rybářů, kteří sem jezdí lovit kraby. Natáhnou lano dlouhé zhruba 1 km a co jeden metr na něj přiváží hlavu slepice. Odpoledne lano „zavěsí“ do jezera a druhý den ráno jedou posbírat kraby. Ten den, co tam jsme, mají docela slušný úlovek.
Od Maracaiba odjíždíme ke Caracasu. Zbývají nám poslední tři dny, dva z nich chceme strávit na pláži vedle Caracasu. Tyto dva dny ale bohužel vycházejí na sobotu a neděli, takže stejný nápad jako my má polovička Caracasu. Na „naší“ pláži 40×60 m je strašná spousta lidí, není místo ani na to projít k moři, natož si tam někde lehnout/sednout. Fakt se nám ten šrumec líbí. Obědváme odpoledne v restauraci vedle a na celý ten cirkus nadšeně zíráme. Před naším hotelem, který nebyl v centru téhle zábavy, je naštěstí malá plážička, kde skoro nikdo není. Koupeme se tam. Vlny jsou veliké, mají poměrně sílu a tak si užíváme koupání a vln. [Jirka] On tu nikdo není, protože dostat se zpět z moře je opravdu docela záhul – vlny táhnou do moře. Narozdíl od regulérní pláže, kde je vlnolam, tak tady je jen otevřené moře. Navíc plavat jsme Venezuelany moc neviděli. Většinou se jen tak cáchají a to tu příliš nejde..
Poslední den trávíme v Caracasu nakupováním dárků, procházením se po městě a ještě si užíváme jeden druhého.
[Jirka] Nejen v Caracasu mě zaujalo frontování lidí. Fronta na autobus je celkem běžná i u nás. Ale tady je fronta i před téměř každým bankomatem ve městě, jakoby každý vždy vybíral jen na následující nákup. A dostalo mě, když se lidi automaticky řadili do minifrontiček v metru. Tyto řady o zhruba 6 lidech byly cca 2m od sebe a lidi si do nich stoupali úplně automaticky. Tedy narozdíl od nás. My jsem si vždy vytvořili frontu vlastní.
Pak už letím zpět do Švýcarska. Už se moc těším, až se mi Jirka vrátí domů. Už žádnou další návštěvu za Jirkou neplánuji a tak alespoň na čas „Sbohem Ameriko!“.