Zase v trapu

[Alča] Tak jsem zase tady. Tentokrát je to Venezuela. Letím z Zurichu do New Yorku a z New Yorku do Caracasu. V New Yorku má mé letadlo 4 hodiny zpoždění a tak přistávám v Caracasu až někdy po druhé ráno. Caracas je považován za nejnebezpečnější město jižní Ameriky a potvrzuje nám to i taxíkář, který nás veze z letiště. Odmítá si vzít peníze za dopravu na ulici. Jde s námi až do našeho hotelu, kde je teprve přebírá. Obytné domy včetně mnohapatrových paneláků mají zamřížovaná všechna okna a hotely bývají obepnuté ostnatými dráty a dráty, kterými vede vysoké napětí. Rozhodě to tu na mě nepůsobí jako město, kde bych se chtěla nějaký čas zdržovat.

Zůstáváme v Caracasu ještě jeden den, abychom si odpočinuli a koupili lístky do Ciudad Bolívar, kam v úterý odjíždíme. Místo pohodlného a téměř spacího autobusu Cama vyrážíme na devítihodinovou cestu minibusem za velice hlasitého zvuku salsy, která hraje celou cestu. Všechny lepší busy jsou již vyprodány. Sedadla nemají číslo a tak sedíme každý zvlášť. Jirka vedle tlustého venezuelana, se kterým vede beze slov bitvu o místo – jen strkáním ramen. Ale venezuelan, neznalý takovýchto her, udělal základní chybu, když se předklonil a Jirka zabral šířkou svých ramen prostor u opěradla tak, aby se mu sedělo pohodlně. Zákon zvednutého zadku trošku jinak…:-)

Jsou Vánoce a od zítra žádne autobusy nebudou jezdit a nic nebude fungovat. Tak jsme se rozhodli jako prvni vyrazit do hor-stejně jsme tam chtěli- a tak eliminovat potenciální logistické problémy. V Ciudad Bolivar zkoušíme koupit trek na Roraimu – nejznámější stolová hora – bohužel tam nesmíme jít na vlastní pěst a musíme mít průvodce. Nechceme klasický šestidenní výlet, ale jen pětidenní, a nechceme nosiče, plánujeme jako vždy nést naše bágly sami.Jen jídlo necháváme na průvodci. Nakonec nacházíme guide, který má podobné plány. K nám do skupiny, kterou vede  průvodce Leo se přidává ještě američan Jeff. Nemáme rádi velké prostoje a tak nechceme po čtyřech hodinách chůze stavět stan a povalovat se až do večera, jako to dělají průvodci s klasickými turisty. Leo si nechce brát nosiče, chce ušetřit, a tak táhne všechno jídlo sám, včetně dalších věcí pro Jeffa, které měl nést nosič. Po první hodině je odrovnaný. Vyrážíme s Jeffem napřed, Jeff ale po chvíli také nemůže a rozhodne se čekat na Lea. My s Jirkou jsme došli hned za první den do base campu pod Roraimou (omylem, protože jsem minuli camp Militar, kde jsme měli na ty dva počkat). Jeff s Leem přespávájí o jeden camp za námi. Protože Leo má všechno naše jídlo, dávají nám najíst průvodci jedné velké skupiny, kterou jsme v base campu potkali. Prý je to tu zvykem, když někdo předběhne svého průvodce, dostává najíst o místě, kde campuje. Dostali jsme bochník chleba zabalený v igelitu, naposledy jsme kdysi dávno snídali. Trhám igelit zubama.. Jirka se diví „Proč to neotvíráš jako člověk?“,“Protože mám hlad jako zvíře!“. Druhý den ráno čekáme na Lea s Jeffem, když dojdou, Jeff se rozhodne oddělit se od nás a jít nahoru až další den s jinou skupinou. My pokračujeme vzhůru. Cestou se nám naskytává neuvěřitelně krásný výhled na Roraimu a její ségru Kukenu. Dvě nádherné stolové hory, ze kterých padá několik obrovských vodopádů s slunce na těch vodopádech vytváří duhu. Ne nadarmo bylo tohle místo inspirací pro Doyleho Ztracený svět. Nahoře na Roraimě prší a je mlha. Celý její povrch je pokrytý specifickým kamením a semtam nějakou specifickou rostlinou. Všude je mokro, jak tu prší a celé to tu vypadá ponuře. Takhle nějak si představuji pravěk..
       
Štědrý večer trávíme na vrcholu Roraimy. Leo nám oznamuje, že kvůli větru nemůže udělat jídlo a domlouvá nám večeři u nám již dobře známé druhé skupiny. Sedíme pod skálou, je pár stupňů nad nulou, pojídáme těstoviny s tuňákem a sledujeme, jak tahle skupinka oslavuje vínem, rumem a tancem Vánoce. Nebe je čisté a výhled na hvězdy úplně užásný, nezkažený žádným světlem z měst a civilizace. Další den dopoledne procházíme náhorní plošinu Roraimy a protože stále prší, rozhodujeme se s Jirkou odpoledne sejít dolů a druhý den to dojít zpět do vesnice, kde jsme začínali. Leo s Jeffem, který už došel nahoru, nahoře ještě zůstávají. Leo nám odděluje jídlo na ten zbylý čas. Jídla je málo i přesto, že Jeff jedl s jinou skupinou a my v podstatě 4 jídla také. Musím konstatovat, že takhle neprofesionálního a špatně vybaveného guida jsem ještě neviděla. Další den večer přicházíme do Paratepui – indiánské vesničky, kde jsme začínali. Indiáni tam zrovna oslavují Vánoce a tak v mezičase, kdy čekáme na nějaké auto, které jede do civilizace, pozorujeme indiánskou vánoční oslavu. Za hodinku jede do Santa Eleny rodinka – neuvěřitelně nabušeným autem – a bere nás s sebou. Paráda. Jinak, venezuelani razí heslo „Studený vzduch = čerstvý vzduch“ a tak nastavují klimatizace v těch místních třiceti stupních na šestáct a jsou schopni v téhle teplotě přežít v tričku i několik hodin – na rozdíl ode mne, klepající se zimou.

[Jirka] Trocha praktických rad k Roraimě, kdybyste tam někdo šel. Většina lidí si to koupí jako výlet. Nekupujte to v C. Bolívar, ale až v Santa Eleně – je to levnější. My jsme to bohužel podle rady knižního průvodce koupili v CB. Stálo nás to 2500 Bsf (máme svouji výbavu, průvodce se stará jen o jídlo). Pokud máte s sebou vlastní výbavu a nevadí vám táhnout si jídlo, pak se v SE dá cena výletu stáhnout na 1350 Bsf (stále se jde ve větší skupině). Nemusím asi popisovat naše pocity, když jsme tuto cenu viděli.. Úplně nejlevněji pak vyjde, pokud dojete do Paratepui, kde začíná trek. Tam si najmete povinného průvodce (300-500 Bsf/den) případně nosiče (200 Bsf/den) a jdete. Jediný háček je dojet do Paratepui, protože smluvní doprava stojí 800 Bsf za auto a jeden směr (60 km je silnice, cca 25 km šotolina). Ale prý tam jezdí večer ze SE jedno auto jako regulární doprava pro místní a ráno jede zase zpátky. To by mělo být za babku, jen z toho plyne ztrávit dvě noci v Paratepui (místa na stan je tam dost). To nám ale jen řekli místní, my jsme ho neviděli. Tento způsob je naprosto jednoduchý, ač se všichni ve městě tváří, že to prostě nejde. Kempy jsou 1. u brodu, 2. basecamp pod stěnou a 3. na vrcholu. Klasicky se chodí 6 denní trek a spí se 12331. Náš plán (domluvený v cestovce) byl přeskočit první kemp a dojít první den rovnou pod stěnu. To jsme zvládli (ale byla to makačka). Náš průvodce ne. Po té, co jsme zjistili, že druhý den na vrcholu se končí ve tři odpoledne a pak se „jen šoupe nohama“, rozhodli jsme se sejít do kempu 2 pod stěnu a další den to už dojít do konce. Tím jsme z toho udělali 4 denní výlet a přitom jsme nahoře viděli vše co ostatní. Jen pro případné následovníky upozorňuji, že ten první den je opravdu od rána do večera. Cestou se tento den brodí jedna menší a jedna větší řeka. Je možné, že za velké vody nepůjde ta větší přebrodit. Ale je tam natažené lano, díky kterému jsme to např. my přebrodili, ikdyž bylo vody až po to nejdražší co mám (nápověda – hlava to není ). To by bez toho lana přejít nešlo, protože řeka je dost prudká.

Zpátky v Santa Eleně se nám podařilo sehnat dopravu do Salto Angel – největší vodopád na světě – až na třetí den a tak dva dny trávíme v Santa Eleně, odpočíváme, jíme, necháváme si vyprat věci a tak vůbec se dáváme do pořádku a užíváme si. V hotelu v Santa Eleně jsem měla smůlu. Na pokoji byli nějací malí mravenci, kterí mě během noci strašným způsobem poštípali a hojí se to pomalu. Vypadám jako červený dalmatin. Nic moc.

[Jirka] V Santa Eleně jsme si také zajeli na skok do Brazílie. Aneb „Zajedem do Brazílie teď nebo až po obědě?“ Santa Elena je totiž těsně u hranic s Brazílií. A když si to spojíte s šílenou měnovou politikou, kterou jsem popisoval minule, pak je zřejmé, že toto je jedinečná příležitost doplnit si hotovost za rozumný kurz. Dokonce pro návštěvu brazilského městečka za hranicí ani nemusíte projít imigračním procesem. Prostě jen na hranici řeknete, že si jdete vybrat peníze z bankomatu a pak se vrátíte a oni vás jen tak na čestné slovo pustí. Stejný taxík vás tak za pár korun doveze ze SE až k bankomatu v Brazílii a zpět. Ještě tam (hned za rohem) je v obchodě za blackmarket kurz vyměníte za Bolívary a je to. Jen pro připomenutí – takto získáte Bolívary za poloviční cenu, než kdybyste si je vybrali z bankomatu ve Venezuele. A to se vyplatí..

Do Canaimy letíme letadlem, nedá se tam jinak dostat. Klasické zájezdy jsou z Ciudad Bolívaru letadlem tam a zpět. Nechceme trávit další noc v autobuse dopravou zpět do Bolívaru a tak platíme trochu víc za zájezd, který začíná letecky ze Santa Elenty a končí letem z Canaimy do Bolívaru. Stejným letadlem a stejný zájezd s námi absolovuje i dvojice angličanů žijících v New Yorku. Let nad Roraimou a ostatními stolovými horami je úžasný. Vidíme celou Grand Sabanu – oblast stepí, lesů, luk a vody – jako na dlani. Nakonec přelétáme i nad obrovskou stolovou horou Auyantepui a vidíme Salto Angel a spoustu dalších vodopádů z výšky. Fakt paráda. Ubytováváme se v dvojůžkovém pokoji s ještěrkou na stěně a po velice malém obědě – měla být plná penze, ale jídlo stačí ztěží pro jednoho – vyrážíme na procházku kolem blízké laguny, do které padá spousta vodopádů. Procházíme i pod nimi. Je to moc pěkné. Večeře je taková, že se hned při odchodu z jídelny vydáváme hladoví hledat nejbližší restauraci. Bohužel je všechno zavřené a tak kupujeme místní sušenky-jediná věc, co se tu k jídlu koupit dá. Všecho sem vozí letadla, takže je to velmi drahé a navíc normálně jídlo téměř nesehnatelné, kromě předem plánovaných turistických zájezdů. Máme v naší skupince kromě těch dvou angloameričanů ještě tři praštěné venezuelanky. Průvodce to s nimi má velmi lehké. Ze všeho jsou paf, na všechno nadšeně civí a fotí i mravence na cestě, jako by ho nikdy z životě neviděly a už neuvidí. Několikrát denně se převlékají, mění nejen garderobu, ale i lak na nehty a nalíčení. Na druhou stranu jakmile nějaká akce vyžaduje sebemenší fyzickou kondici, tvrdě zaostávají, náš průvodce s nimi zůstává, „zachraňuje je“ a vůbec je v jejich očích nesmrtelný obdivuhodný hrdina. S námi to už tak lehké neměl, my i angličani máme svoji hlavu, angličani jsou ticho, ale my jsme si jentak něco líbít nenecháme a rozhodně nejsme ze všeho paf a tak druhý den, kdy ráno vyrážíme motorovými čluny k vodopádu Salto Angel, se nás průvodce při první příležitosti zbavuje a posílá do druhé lodi, protože naše loď je příliš těžká-dostali jsme ještě čtyřčlennou rodinku. Moc se nerozmýšlel, koho tam poslat  

Procházka pod Salto Angel je nenáročná, asi hodinová. Chvíli se na něj díváme, fotíme.. Celkem hezký, ale že by to bylo něco super truper extra, to se říct nedá. Viděli jsme vytékat několik vodopádu z Roraimy a její ségry Kekunán a tohle bylo podobné. Navečer jsme s angličany zpět v campu. Průvodce s ostatními se stále nevrací. Až tak dvě hodiny po setmění přibíhá do tábora, že je ve stavu nouze, bere záchraná lana, tým místních, všechny čelovky, které jsou k dispozici, a vyráží zbytek naší skupiny, který je stále někde kolem vyhlídky, zachraňovat. Nakonec se vrací až někdy kolem desáté večer, všechny holky jsou v pořádku, ale otec od rodiny má nějaké velké problémy a následující den ho odváží do nemocnice. Takže malinký výlet se pro téměr celou venezuelskou posádku stal nezapomenutelným dobrodružstvím. Dnes spíme pod přístřeškem venku v houpacích sítích. Spí se v nich pěkně blbě, ale naučili jsme se, že se v nich musí ležet na diagonálu. Potom má člověk nohy i větší část těla v rovině a pak už to jde,.. Další den ráno se vracíme lodí s motorovým pohonem do Canaimy a po obědě letíme do Ciudad Bolívar. Pilot vypadá asi na devatenáct. Jak je pilot mladý, tak moc je letadlo staré. Radši bych opak, ale nakonec nás oba v pořádku dostali do cíle.

[Jirka] Na názoru na Salto Angel se s Alčou shodnu. Rozhodně to není nic extra světoborného. Jen je prostě nejvyšší na světě. Na druhou stranu cesta džunglí loděmi proti proudu včetně průjezdu malých peřejí byla super. A okolní krajina se stolovými horami také. Z vody to bylo prostě jiné, než když člověk šlape savanou. Také mohutné vodopády u jezera v Canaimě, za které se dalo jít jako v „Pokladu na stříbrném jezeře“ byly paradní. Jen ten výlet jako celek je prostě mastňácký a s tím se k němu musí přistupovat. Jediné vzrůšo byla neplánovaná záchraná akce, ale tam mou pomoc odmítli, jen mi sebrali čelovku a nařídili mi sedět v kempu. Takže vlastně nic. Navíc jako hezký bonus je přílet malým pětimístním letadýlkem – obzvláště směr ze Santa Eleny do Canaimy je super, protože se letí kolem stolových hor a z letadla se vidí i Salto Angel (z této strany je ale let dražší o cca 700 Bsf a letadla nelétají pravidelně – my jsme čekali dva dny). Takže celkově tento výlet hodnotím kladně a jel bych tam znovu, ikdyž za to nejlepší nepovažuji samotný vodopád. Pokud bych si měl vybrat jen jeden z výletů u stolových hor, tj. Roraima vs. Salto Angel, tak by ale vyhrála Roraima. Ta patřila (zvláště díky super počasí a tudíž nádherným výhledům) k jedněm z nejhezčích treků, které jsem kdy šel. A to i přesto, že tento trek patří k těm lehčím.

Je Silvestr, nic nikam nelétá, autobusy jezdí jen na krátkou vzdálenost a v Ciudadu Bolívar rozhodně na Silvestra a Nový rok zůstat nechceme. Přejíždíme asi hoďku autobusem do Puerto Ordaz, kde je daleko větší šance koupit letenky do Meridy, která je naším dalším cílem. Neděláme si žádné iluze, že to bude nějak velmi rychle vyřízené – během Vánoc a začátkem ledna je tady peak sezóna a všecho bývá předem vybookované. Nakonec se nám druhého ráno daří koupit letenky na třetího do městečka hodinku od Meridy. Chtěli jsme jet druhého, ale alespoň něco a nemusíme se trmácet dvacet hodin autobusem. V Puerto Ordaz jsme si zabookovali pěkný hotel, koupili si jídlo i na prvního ledna – všichni nás předem varovali, že obchody i restaurace a vlastně úplně všechno je na Nový rok zavřené. Na Silvestra popíjíme místní – btw. velmi velmi dobrý – rum a baštíme čokoládu. Stále platí, že tady by člověk po setmění vůbec neměl vycházet ven a tak na ohňostroj ve městě koukáme jen z okna našeho pokoje, který je v jedné z nejvyšších budov v tomto městěčku. Ráno na Nový rok nás budí rytmus salsy a bachaty, někdo se evidentě raduje už ráno. Město je úplně mrtvé a tak nemá cenu kamkoliv spěchat. Ven jdeme jen do blízkého parku. Příjemně mě překvapil. Protéká jím řeka a tvoří cca 100 m dlouhý pás vodopádů. Vypadá to naprosto ůžasně. Další den se sem vracíme, je to nádherné místo a navíc jsme zjistili, že je tu malá ZOO. Takže já nedokážu odolat. Několik klecí v sobě melo velkou díru a tak s pobavením konstatujeme, že tapír, kapibara a pár dalších zvířátek se asi vesele prohání po parku, ale kajman a gepardi byli na svých místech a moc se mi líbíli. Dokonce u geparda jsem byla jediný člověk, který ho nějak tak donutil se pohnout a když jsem se přiblížila těsně ke kleci, vyskočil na mě. Parááda. Parkem se také prohaní spousta opiček. Nebojí se lidí a dělají opičky

Tento příspěvek byl publikován 13.1.2012 v 3.39.