Zase v trapu

(Alča) První den jsme projeli Anchorage, nejdříve chudinskou čtvrtí, potom rezidenční čtvrtí bohatých aljaščanů. Zajímavé jsou místní domy. Kostra je dřevěná, stěny z dřevotřísky a celé to nějak obloží dřevem. Jak v takovýchle stavbách mohou přežívat několikaměsíční teploty kolem minus čtyřiceti je mi opravdu záhadou.

Cesta dál ubíhala asi 20 km vedle vojenské základny. Příjemně nás překvapilo to, že podél jediné silnice/dálnice, která tudy vede na sever, byla více než 50 kms dlouhá cyklostezka, takže se jelo úplně parádně. Když skončila, nechtělo se nám na dálnici mezi auta a tak se ptáme místňáka na jinou cestu. „Jasně, je tu, ale tam byste jen tak netrefili.“ A už nasedá do svého auta, že nám ji ukáže. Ani se nestíháme branit. Večer přichází mraky, jejichž černá barva nevěstí nic dobrého a tak narychlo hledáme misto na stan. Nacházíme skvělý placek v lese vedle nové opuštěné stavby dálnice. Chci dát jídlo mimo stan (základní pravidlo pro přespávání venku v krajině medvědů), Jirka ale váha. Představa, že by přišel medvěd a sežral všechno naše jídlo se mu zdá mnohem horší, než že by nám strčil čumák do stanu. Nakonec ale jídlo visi na stromě a ja v klidu usínám.

Večer lije jako z konve, v noci lije jako z konve a ráno překvapivě lije jako z konve. Ze stanu vylézáme až kolem jedenácté, kdy to nejhorší odchází. Medvěd jídlo nesežral (ani se mu nedivím, instantni polévky a bramborová kaše by mě taky spíš odpudily než přilákaly). Světrem v zádech přibývají ujeté kilometry úplně samy. Projíždíme malinkými dědinami, které se většinou skládají z benzinky a pár domečků. V jedné takové je i obrovská zmrzlinárna. I přes venkovní teplotu 14 stupňů a lehký déšt neodolám a jdu nám zpestřit náš jídelníček. Z nabízených velikostí small, medium a large vybírám medium. Když ale dostávám do ruky dva obrovské kornouty, každý asi s litrem zmrzliny, vytřeštím na paní oči. „Všechno v pořádku, nebo se vám zdájí male?“ Probleskne mi hlavou,že film „Supersize me“ nelhal. Po této a několika dalších zkušenostech, co tu získáváme, se už vůbec nedivím, že většina američanů trpí nadváhou. Oni sice mají v obchodech víc než polovičku výrobků light a low fat, ale převážná většina porcí v restauracích, hamburgrárnách i kdekoliv jinde, kde se podává nějaké jídlo, je dvoj až trojnásobně větší, než v Evropě. A rozhodně to žádné zdravé věci nejsou.
Zmrzlínu jsme statečně porazili a tím ztratili zájem o jakékoliv další jídlo až do večera. Večer jsme našli super plácek na soutoku dvou řek a s jídlem ukrytým cca 50 m od stanu usínáme.

V noci zase lije. Ráno lije. Přestává znovu až před polednem. Vzhledem k tomu, že je tu polární den a tma (pokud se tomu šeru dá říkat tma) je v noci tak maximálně dvě hodiny nám to zase až tak nevadí. Ráno si můžeme udělat v podstatě v kteroukoliv denní dobu. Cesta vede stále po asfaltu, jede se dobře. Dnes ani nepřší, chvílemi vysvítává slunce a je příjemných 18 stupňů. Já sundávám bundu, aljaščani pobíhají v kraťasech a letních šatech. Léto je relativní.

Odpoledne u řeky vidíme supervelkou bobří hráz. Nejsme sami, obdivuje ji i skupinka dalších lidí. Češi. Hurá. Tak chvíli povídáme, je to fajn potkat krajany. Zase se nám potvrzuje pravidlo, že čím vzdálenějsí a zapadlejší část světa si vybereme, tím víc se můžeme spolehnout, že potkáme Čechy. Po této skupince se u bobří hráze zastavuje i jeden Švýcar cykloturista. Říká, že před třemi roky nechal své práce v městečku blízko Solothurnu a vyrazil na kole procestovat svět. Jel přes Evropu, Rusko, Mongolsko, Čínu až do Thajska. Tam zůstal dva roky a pak pokračoval do Austrálie. Z ní přeletěl na Aljašku a chce pokračovat dál až do Patagonie. Tak vida, Jirka není jedíný blázen.
Večer dorážíme na Denali view point (oficiální kemp), kde i stavíme stan. Denali (Mt Mc Kinley ) je jen „kousek“ od nás. Máme krásný výhled na hory pod ním, ale jeho vrchol je bohužel v mracích. Ale i okolní krajina je úžasná. Hory, ledovce, před nimi hluboké lesy a široká koryta řek. Nedotčená a nezkrocená příroda. To už člověk vidí jen na málo místech světa. S přáním azurové oblohy pro zítřejší výhledy na Denali jdeme spát.

[Jirka]
Ráno nás čeká překvapení. Hlídač nám připravil před stan stoleček a dvě křesílka. Navíc i termosku s teplou čokoládou. Mńam. Když jsme mu řekli, že máme rádi přírodu a zvířata, moc nám doporučoval národní park Denali. Dal námi jejich místní tiskoviny s popisem parku. Vypadá to parádně. Slovo dalo slovo a měníme plán. Zajedeme si cca 40 km na sever do parku a tam si dáme den odpočinek od kola. Cesta na sever se začíná měnit – začínají kopečky a cesta vede pořád nahoru a dolu. Okolní krajina je ale stále nádherná. Cestou do parku ještě jednou přespáváme v neplaceném kempu u řeky. Další den je cesta pořád stejná – z kopce do kopce, ale super výhledy.Do kempu (Riley creek camp) jsme dorazili až na večer. Cena 14 USD za stan je ok, ale za sprchu chtějí další 4 dolary. Vydřiduši. Ale co má člověk dělat, když ženě nasliboval, jak si večer bude po pěti dnech koupání v řekách rochňat v teplé vodě, že?

[Alča] Jirka zapoměl zmínit, že ráno zase lije. Ale horká čokoláda po ránu byla super. Navíc po cca 20 kms jsme dostali od jednoho rangera další. Jen tak. Začíná se mi tu líbit:-) Kopce jsou nepříjemné, ale příroda super. Cestou se nám naskýtá nádherný výhled na Mt Mc Kinley – není to žádné výhlídkové místo, ani místo označené v mapě jako něčím zajímavé a přesto nejlepší, co jsme zatím videli. Hora v celé své kráse, žádné mraky. Ke kempu v parku dojíždím úplně mrtvá, 5 kms před koncem už potřebuji pauzu, ale černý mrak za námi nás žene dál. Kilometr před kempem sesedám z kola, že už bez pauzi fakt ne a láduji do sebe úplně všechno sladké, co se ještě v mém batohu dá najít. A protože toho bylo dost:-), tak večer v kempu vysprchovaná spokojeně usínám.

Tento příspěvek byl publikován 19.6.2011 v 21.16.