Zase v trapu

Kartagena, kde jsme přistáli, je moc pěkné koloniální město. Má krásné staré centrum i novou čtvrť s mrakodrapy. To staré centrum je fakt pěkně zrestaurované. Navíc je tu živo – po městě korzují lidé, je tu hodně pěkných restaurací, barů, obchodů. Prostě to tu žije.  Řekl bych, že je to zatím nejhezčí město na cestě v latinské Americe. Škoda, že nemám víc času tu nějaký den zůstat. Jeden večer, kdy Kartagenu s klukama procházíme, je opravdu málo.

Všichni z lodi spíme ve stejném hotelu. Ráno se nějaký chlapík pokusil Nickovi šlohnout z motorky kartón piv, který tam měl, protože zbyl na lodi. Ale uviděl to policajt a chmatáka chytil. Sranda byla, že se ten zloděj snažil vymluvit, že si ty piva koupil. Ale tak nějak mu nedošlo, že drží kartón piv s názvem Panama a je v Kolumbii.. Policista nám pak řekl, že to vyřídí, a zloděje odvedl. Jen jsme zahlédli, jak na rohu ulice toho zloděje asi 6x přetáhl tonfou přes záda. Hezké bylo, že jeden místní pán, co stál vedle, k nám přišel a omluvil se za „celou Kolumbii“. Dopoledne čekáme na pasy, které má u sebe nějaký chlapík, který vyřizoval všechny imigrační formality po přistání. Smutné bylo, že Maho (členka posádky Independence) během toho čekání někdo ukradl notebook. No to nám to tu pěkně začíná. Nakonec vyjíždím až po druhé a končím v malé černošské vesničce. Hotýlek (10 USD) tu naštěstí je, takže ok. Ikdyž je dost zaplivaný. Po setmění (kolem šesté) pak ještě jdu do restaurace na večeři. Vesnice vypadá jako takový černošský slum. Moc dobře to na mě v té tmě nepůsobí.

Následující den valím, abych dohnal časovou ztrátu. Potkávám pár Němců na kolech v protisměru a pak jednoho Argentice na kole. Také v protisměru. Silnice je super – nová se širokou krajnicí. Zajímavý je kontrast vozidel na silnici – prohání se tu Audi Q7 i povoz tažený oslem. Projíždím neuvěřitelnými slumy kolem cesty. Šílené chatrče z rezavých plechů, různých plachet a zhnilých desek. Kolem hromady odpadků. Mám strach zastavovat a vytahovat foťák, ale lidi působí mile. Tak třeba si na to zvyknu. O kousek dál je u moře zase komplex nádherných bílých prosklených vil, obehnaných vysokým plotem. Neuvěřitelný kontrast.

Změna v jídle. Standardní součástí jídla je polévka. Většinou nějaký vývar s kostí. Ovšem ubyla karafa s vodou, kterou automaticky dávali k jídlu v Panamě.

Dneska jsem měl první pád na cestě. Jel jsem těsně po dešti a v jedné zatáčce pod stromy bylo takové jemňoučké blátíčko. Silnice lehce svažitá do zatáčky. Ujelo mi přední kolo a už jsem se válel. Kolo je v pořádku. Naštěstí vše schytaly tašky. Takže výsledek: odřené koleno a trochu bok, odřená přední taška (ale ne durch), dvě prodřené dírky v zadní tašce a opět ulomené zrcátko. Zrcátko jsem slepil (už v tom mám dobrou praxi) a díry v tašce zalepil. Byla to taška, kde už byla ta první dírka, takže mi to zas tak nevadí. Ale díry jsou zalepené dobře – sprchový test proběhl a vše ok.

Už kapitán na lodi nám tvrdil, že nejlepší ženy jsou Kolumbijky. Jsou prý hodné, pracovité, poslušné a pěkné. Nejdřív jsem chtěl napsat, že já už takovou mám, ale pak jsem si uvědomil, že jsem napsal i poslušné. Takže nic. Ale to, že jsou pěkné mohu potvrdit. Líbí se mi tu..

Po 6 dnech a 510 km jsem na hranici s Venezuelou. Kolumbií jsem jen profrčel, ale první dojem byl moc dobrý. Ve městech si člověk musí dávat před zloději pozor na věci, ale jinak byli lidé obecně moc milí a laskaví. Krajina na severu byla výrazně jiná od hornatého  jihu Kolumbie (kde jsem nebyl). Tady byly převážně roviny s velkými zaplavenými plochami. Žijí tu hodně černoši a velmi často v šílených podmínkách. Škoda, že jsem nemohl projet Kolumbii pořádně. Rozhodně si ji přidávám na seznam zemí, kam stojí za to se vrátit.

Na hranici dojíždím odpoledne. Do tmy mám asi dvě hodiny času, takže se nestresuji. Ale fronta na kolumbijské straně jde šíleně pomalu a do Venezuely se dostávám až těsně před večerem. Na venezuelské straně jen bum razítko do pasu a vítejte. Jedna minuta a hotovo. Posunuji hodinky o půl hodiny napřed – ano, Venezuela patří k asi 4 státům na světě, kde mají posunutý čas jinak než o celou hodinu. Taky měním zbylé peníze z Kolumbie. Je to jen trocha, tak to moc neřeším, ale stále se nemůžu dopočítat. Už klasicky mám při výměně peněz postoj „to si snad děláš pr.el, ne?“, ale tady jsem z toho nějaký zmatený. Nakonec jsem zjistil, že jsem kurz dostal velmi dobrý. Ovšem u venezuelské měny ještě chvilku zůstaneme. Tady totiž Chávez (místní prezident/diktátor) vymyslel nádhernou věc. Takovou loupež za bílého dne, která snad nikde jinde nemá obdoby. Ve Venezuele se platí Bolívary. Kurz vůči dolaru je napevno vyhlášen vládou. Jako turista potom smím vyměnit dolary za bolívary jen v oficiálních směnárnách za tento kurz. Případně si je za tento kurz můžu vybrat z bankomatu. Důležité je zmínit, že už nejde oficiálně vyměnit bolívary zpět na dolary. Reálná cena bolívaru je totiž úplně někde jinde. A tak vznikl docela silný černý trh, kde je možné vyměnit dolary nebo jinou měnu za reálný kurz. Dnes je oficiální kurz 4,3 BSF za 1 USD. Na černém trhu je ovšem 8 BSF za 1 USD. A to je sakra rozdíl. V podstatě to znamená, že pro turistu, který bude postupovat podle pravidel, je všechno dvakrát dražší. Místních se to samozřejmě netýká, protože ti vydělávají v bolívarech a nic nemění. Bohužel jsem to prokoukl až ve Venezuele, takže jsem nevybral z ATM  v Kolumbii „co se dá“. Napsal jsem alespoň SMS Alče, ať na přestupu v USA vybere co nejvíc dolarů z ATM a přiveze je. Jak jsem psal, je to velký rozdíl. Při výměně na černém trhu je Venezuela cenově podobná ČR (plus mínus). Oficiálním kurzem by ale byla dvakrát dražší. Jinými slovy je Venezuela snad jediná země. kde se vyplatí zaletět si letadlem do sousedního státu pro výběr z bankomatu (a ty peníze pak vyměnit na černém trhu). Jen jedna věc mi není jasná. Zatímco oficiální kurzy (teda kromě bolívaru) tvoří pár traderů podle toho jak se vyspí (něco o tom vím, protože jednoho mám doma a někdy mě jímá hrůza, že taková prďola může klidně zrujnovat ekonomiku i většího státu), tak kdo kurnik tvoří ten černý kurz? Kdo je ten hlavní broker, který se podívá z okna a řekne, dneska je dolar na ulici za 8 bolívarů? Musím se na to poptat.

Kromě černého měnového trhu je Venezuela známá vysokou kriminalitou. Při povídání s místními je Venezuela první země, kde mi říkají, že mě zabijí a okradou tady a ne v sousední zemi, jako říkali všude jinde.

Čas se krátí a zítra večer přiletí Alenka do Caracasu. Dojíždím tak jen do města Maracaibo asi 120 km za hranicí a beru noční bus do Caracasu. Až Alenka odjede, tak se sem zase vrátím a budu pokračovat. Nejkratší cesta do Brazílie totiž přes Caracas nevede. Jízdenka za 11 hodin jízdy stojí 16 USD. Za kolo dávám navíc 7 USD (ceny uvádím po přepočtu na černém trhu). Jede se přes noc. Autobus je tzv. buscama, tj. buspostel. Velmi pohodlné sedačky a docela dost místa. A je tam záchod, což se mi hodí, protože mám zase lítací dny. Jede se moc dobře, navíc po dni na kole hned usínám. Probouzím se až uprostřed noci, když náš autobus vypověděl službu a my zůstali stát na krajnici někde uprostřed hor. Řidič pak postupně zastavoval ostatní projíždějící autobusy a udával tam lidi z našeho autobusu. Já s kolem samozřejmě zůstal až na konec. Ale všechno dobře dopadlo a za hodinu jedu i já. Do Caracasu dojíždím ráno, sedám na kolo a dohledávám hotel, který máme zamluvený. Tam jsem asi za půl hodiny. Všechno klaplo. Musím se dát „do pucu“. Večer půjdu na letiště pro Alenku. Hurááááá.

Tento příspěvek byl publikován 29.12.2011 v 0.41.