Zase v trapu

Ráno čekám těsně před devátou na molu, tak jak bylo domluveno. Ovšem kapitán Juan David nikde. A tak čekám a čekám. Za půl hodiny přichází Juan. Vysmátý, že prý byl na snídani. Ale že není žádný spěch. Dnes se nikam nejede, protože někam musí zavést kamarády. Grrrrrr.

Zítra ale prý určitě vyrazíme strašně brzo. Dnes ještě musíme zajít na imigrační. Jestli chci, můžu si dát věci na loď už teď a večer přijít a přespat na lodi, aby se mohlo vyrazit brzy ráno. Ok, to zní rozumně. Na malém člunu převážíme všechny moje věci a kolo na jeho jachtu. Jachta je to maličká. Vypadá v rozumném stavu, ale všude je neuvěřitelný bordel. Takové plovoucí smetiště (trošku přeháním). Nejhezčí na té jachtě je Francouzka, která tu spí a pojede s námy na ostrovy San Blas, kde přestoupí na jinou loď. S kapitánem se ještě domlouvám na schůzce na imigračním ve čtyři (potřebuji razítko do pasu). Mám tak celý den na poflakování se po dědině. Ach jo. Není tu v podstatě vůbec co dělat a tak sedím ve stínu jednoho domu a koukám na přístav. Fakt nemám rád nudu. Ve čtyři jsem zase u imigračního. To je už ale zavřené. Kapitán samozřejmě nikde. A tak zase čekám. Mezitím se spouští bouřka. Čekám v dešti. Ani za hodinu ten prevít nepřišel. Já fakt nesnáším, když někdo chodí pozdě (Alča by mohla vyprávět). Navíc si nemůžu dovolit ztratit o moc víc dnů, protože musím být v čas na rande s Alčou ve Venezuele. Pohár trpělivosti přetekl. Dělám zásadní rozhodnutí a jdu do hostelu k Jackovi zjistit, jestli se neobjevila nějaká jiná loď. A víte co? Je tu. Ta, co čekala na pasažéry, vyjíždí zítra ráno. A tak si ji zamlouvám. Je to sice klasická turistická loď, tj. dražší (450 USD já + 50 USD kolo), ale jede podle plánu a Jack za ni prý ručí. Jack jede se mnou autem do přístavu – musím dostat kolo z jachty prevíta. Dá mi docela práci ho dohledat, ale nakonec se daří. Byl jsem na něj trochu hrubší, ale zasloužil si to. Prý nemohl přijít v čas, protože auto, bla bla. Mě už je to ale jedno. Chci kolo a věci. A tak v dešti pádlujeme v takové polorozpadlé pramici k jachtě. Nakládám kolo, tašky a jedeme zpátky. Prý, že si potřebuje skočit ještě na jachtu rodičů. Ok. Tak k ní dopádlujeme. Juan jde nahoru, já čekám zase na dešti. Ale on si jen přijel popovídat s mamkou. Tak to už mě fakt vytočilo. Zařval jsem, jestli mu jako nevadí, že venku prší. Protože mě to teda vadí. A přidal pár peprnějších výrazů. Tašky se mi váleli víc jak způlky ve vodě na dně pramice, já promočený naskrz. Grrrrrr. Pochopil, že mu jde o život, a konečně jsme dopádlovali zpátky k molu. Prevít. Moc mile jsem se s ním nerozloučil. Naložil jsme věci Jackovi do auta a dojeli jsme k němu na hostel. Pokud člověk zabookuje loď přes Jacka, má až dvě noci zdarma (Jack má 50 USD z ceny lodi, která pro mě zůstává stejná). Tak už jsem se nikam nestěhoval a v očekávání světlejších zítřků a za chrápání lidí v této noclehárně usnul.

Ráno čekám v domluvených 8:00 před imigrační kanceláří. A jen chvilku po mě dochází kapitán Michel. No hurá. Je to Slovinec, který už 45 let žije na moři. Jeho loď Independence je v přístavu zdaleka největší. Zvláštností je posádka – samé ženy. Prý je na ně víc spolehnutí a nikdy se neobrátí proti kapitánovi, jako to dříve nebo později udělají chlapi. Celkem je na lodi 5 žen. Všechny Kolumbijky. S námi nejvíce komunikuje Maho. Holka asi 25 let. Stará se na lodi o byrokracii a o kapitána. Tomu je 70, ale člověk by mu tipoval tak 60. Maho vypadala spokojeně, takže energie má kapitán nejspíš pořád dost. Cestou nás Michel zahlcoval různými historkami ze svého života. Řekl bych, že tak sotva třetina mohla být pravdivá. Jedné ale věřím (téměř) – jeho otec prý počal dítě v 94 letech. Hned z imigračního se jdeme nalodit. Se mnou jede ještě 5 motorkářů (takže jsme na lodi samí bajkeři ).

4 kluci jsou z JARu. Každý má doma rodinu a byznys, ale vyjeli si na 3 měsíce na chlapskou jízdu. Jedou z Mexika do Patagonie. Vyrazili na KTM Dakar 990 a vyhledávají offroad trasy. Chtějí se přidat jako doprovod na 2 poslední etapy rally Dakar, která bude letos končit v Peru. Neumí ani slovo španělsky, ale vůbec jim to nevadí. Jsou to dobří pařmeni. Na lod přivezli tolik piva, že zaplnili dvě ledničky. Pátý motorkář je Greg z Kanady – Jede na Hondě Varadero 1000 z Aljašky do Patagonie. V Guatemale ho přepadli – trefili ho za jízdy kamenem a on boural. Přiskočil k němu chlapík s mačetou a držel ho v šachu, zatímco mu dva jiní šlohli horní brašny. Ztratil všechno oblečení, mobil a peníze. Něco si koupil nové a pokračuje dál. Všichni jsou fajn a super si s nimi rozumím.

Loď máme opravdu velkou. Normálně se sem pohodlně vejde 20 cestujících. Nás je jen 5. Tak mám vlastní kajutu, Greg taky a kluci z JARu spí po dvou. Super. Jen na mě ta moje kabina působí lehce klaustrofobicky. Je zdaleka nejmenší ze všech (přišel jsem poslední a tak na mě zbyla). Postel mám asi 60 cm pod stropem, pod ní je stolek a židle. Mám tam i okýnko, ale je jen lehce nad čárou ponoru a vlny, které mi okno zalívají, mi zrovna dvakrát pocit bezpečí v mé plechové rakvičce nepřidávají. Nakonec jsem si ale docela zvykl a už jsem spal i se zavřenými dveřmi. Ze začátku jsem totiž pro pocit lepší možnosti úniku nechával dveře otevřené.. Ono jsem ale stejně do mé rakvičky chodil jen spát. Kromě našich kajut tam byla ještě jedna společenská místnost s DVD a pak velký zastřešený prostor na palubě, kde jsme jedli, pili a trávili většinu času. Na palubě na zádi pak byly motorky a mé kolo. Do předu se nechodilo. Ne, že by to bylo zakázané, ale byl tam pes – obrovský a pořádně nabroušený vlčák. Ten si rozhodně návštěvy nepřál. No a pak samozřejmě strojovna, kabiny holek, kapitána a kuchyň. Fakt to nebyla malá jachtička.

Vyjíždíme lehce po poledni. Nalodění motorek zabralo asi dvě hodiny. Mimochodem, kapitán „já už určitě přijdu v čas“ ještě stále v přístavu kotvil. První den se přesunujeme jen pár hodin ke kokosovým ostrovům. Jsou to malé ostrůvky, úplně ploché, jen cca 1m nad hladinou moře. Rostou na nich jen kokosové palmy. I přesto tu ale žijí lidé – indiáni Kuna. V malých proutěných chýších, v nichž ale nechybí Tv napájená z autobaterie. Nic víc tu není. Voda se bere z malých studní. Je zajímavé, že stačí kopat jen cca 1m hluboko a už je tam sladká voda. My kotvíme kousek od nich a podle chuti se buď koupeme, šnorchlujeme, objíždíme ostrovy na kajaku nebo je pěšmo prozkoumáváme. Ony jsou ale všechny ty ostrůvky v podstatě úplně stejné, takže nakonec nejvíc šnorchluji kolem. Ač na většině fotek tyto ostrůvky vypadají strašně romanticky (bílá opuštěná pláž s palmami, tyrkysové moře), tak ve skutečnosti je všude dost odpadků. Lidi jsou prostě čuňata.

Zatímco s klukama blbneme v moři, tak na lodi se chystá výborné jídlo. Poprvé jsem jedl humra, ale měli jsme i jiné dary moře. Např. hovězí steak nebo žebírka.. Přes noc se přesunujeme k dalším ostrovům a další den pokračujeme v klasickém nicnedělání. Večer hrajeme karty a notně popíjíme. Jednou taky máme od kapitána ukázku sebeobrany proti noži, vyprovokovanou otázkou Grega, jak se má bránit, když ho přepadnou. Doufám, že to kluci nebudou chtít nikde použít, protože je jinak rozsekají na kousky. Ale sranda u toho byla.

Poslední dva dny je přesun přes otevřené moře do Kolumbie, města Cartagena. Moře je podle kapitána relativně klidné. Ovšem já jeho názor nesdílím a je mi docela blbě. Proto taky už moc nejím a neúčastním se zábavy. Spíš jen ležím a čekám až to přejde..   Vítr nám moc nepřeje, ale kapitán potřebuje být v Cartageně včas, takže jedeme pořád na motor. Tohle je chvíle, kdy děkuji všem svatým, že jsem vyměnil na poslední chvíli loď. Za prvé kdo ví, kde bych teď byl (ovšem musím říct, že první večer kolem nás kapitán „zahulíme uvidíme“ proplul, takže alespoň vyrazil zhruba stejně jako my). A za druhé je na Independence opravdu hodně místa, takže si můžu měnit místo na pomalé umírání . A nakonec je o dost větší než ostatní jachty, takže se přecejen nehoupe tak moc. Já prostě nejsem mořský typ..

Pátý den po poledni přistáváme v Cartageně. Kola a motorky necháváme na lodi do zítřka, kdy nám vrátí pasy. Kapitán má totiž celou dobu pasy u sebe a stará se o imigrační úkony, takže nám pasy vrátí orazítkované a klukům vyřídí i celní úkony na motorky. Já s klukama už ale jdeme spát do města. Ani nevíte, jak se těším na pevnou zem. Huráááááááá. Ať žije Kolumbie!

Tento příspěvek byl publikován 22.12.2011 v 2.07.