Zase v trapu

Přechod hranic byl zatím ten úplně nejhorší. Na Kostarické straně naprostá pohoda, ale na panamské.. Nejdřív jsem čekal 3 hodiny ve frontě, která se téměř nepohybovala. A pak jsem se dostal k okýnku.

Podávám pas a zevnitř se ozve:
„Jak tu jste?“
„Na kole.“
„Aha. Tak prosím zpáteční jízdenku z Panamy.“
„Ale já jsem přijel na kole a chci pokračovat na kole do Kolumbie.“
„Potřebuji vidět vaši jízdenku z Panamy, na autobus nebo letadlo.“
„Ale já vyjedu ven na kole. Nemám žádnou jízdenku a ani ji nepotřebuji“
„Nařízení je, že musíte mít jízdenku z Panamy“ ( a zaboří prst do nějakého papíru na okýnku, kde to je napsáno)

Co vám budu povídat, bavil jsem se s ním asi 10 minut (už chápu, proč ta fronta postupovala tak pomalu), pak jsem se nechal odvést za jeho šéfovou, ale nic naplat, prý si mám jízdenku koupit. A poslali mě do autobusové kanceláře. Ovšem tam jsem se dozvěděl, že jízdenka stojí 18 USD a nejde stornovat. A tak jsem hledal dál. Nakonec jsem našel jinou kancelář. Ta sice prodávala jízdenky jen do Panamy a ne ven, ale na jízdence to napsáno nebylo. A šla stornovat. Domluvil jsem se s holkou v kanclu, že pokud to nezabere, tak mi vrátí peníze komplet. Jinak je storno za 3 USD. No, celník byl trochu překvapen, že nemám standardní jízdenku jako všichni co je pro ni poslal (za mnou byli nějací Amíci, co pro změnu neměli vytištěnou rezervaci letenky), ale nakonec řekl ok a dal mi ten blbý štempl do pasu. Jízdenku jsem pak zrušil a celá tahle šaškárna mě stála 3 USD a hodinu času. Šmejdi. Vědět to dopředu, tak si vytisknu nějakou fiktivní rezervaci letenky.. Každopádně toto je rozhodně kandidát na nejblbější nařízení roku. Kdyby vybírali 20 USD za vstup ala vízum, tak sice budu mrmlat, ale ok. To je normální. Ale nechápu, proč bych měl kupovat u soukromé firmy něco, co nepotřebuji. Šmejdi.

Zatímco jsem trávil mládí na hranici, přitáhly odpoledne stejně jako včera mraky a začalo pršet. A tak jsem nedojel ani těch plánovaných 80 km do Davida (tak se tu opravdu jmenuje jedno město), ale jen do městečka před ním. Samozřejmě zase promočený. Ale tentokrát jen od pasu dolů, protože už jsem si vytáhl GTX bundu. Příště možná přidám i kalhoty..
Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Jen to někdy dá práci najít.. Já to „dobré“ našel až při večeři. Spím v hotelu na konci města, už to skoro nic není, jen jedna restaurace. Tak tam jdu na večeři a co nevidím. Restaurace je spojena s budovou pro kohoutí zápasy a dneska se konají. Pomalu se sjíždí pickupy  a offroady z celého okolí a lidi přivážejí své kohouty. A tak jsem zaplatil vstupné (nejlevnější lístek za 3 USD) a vše sledoval.

Kohout se nejdříc zváží, jestli je v toleranci 3-4 kg. Pak se mu na každý pařát přidělá lepicí páskou velký dráp. Kohout je vyholený od křídel dolů. Před zápasem se otře alkoholem, umělé drápy se přejedou smirglem a taky vydezinfikují alkoholem. Pak se s ním majitel prochází mezi diváky a snaží se ukázat, jakého má bijce. Začínají padat první sázky. Docela mě překvapilo, že některá sázky jsou i v řádu stovek dolarů. Nesází se u nějakého okýnka, ale lidi přímo mezi sebou. Pak se kohouti postaví doprostřed takové malé arény a začíná boj. Ten může skončit mnoha způsoby, ale tomu jsem zrovna moc nerozumněl. Každopádně jeden z nich byla smrt. Ta ale prý není tak častá, jak by člověk čekal. Alespoň během 4 zápasů, které jsem viděl než jsem šel domů, ani jeden neskončil smrtí. Většinou se jeden kohout „vzdá“ a už jen leží a ani se nehne. Ten druhý pak kolem chodí a dělá machra. Během zápasu se dál sází. Lidi křičí, na koho chtějí vsadit a hledají někoho, kdo si vsadí proti. Čím víc je vsazeno peněz, tím větší je v aréně vřava a lidi povzbuzují „svého“ kohouta. Po konci zápasu se pak obejdou a vyrovnají uzavřené sázky. Ač byly jen ústní, neviděl jsem nějaký problém s vyrovnáním. Jak jsem tak koukal, tak se stejně všichni znali..

Pokud náhodou jste někdo znalec kohoutích zápasů, tak mě kdyžtak opravte nebo doplňte v komentářích, protože to, co píšu jsem částečně vypozoroval, částečně vyčetl v pravidlech napsaných na stěně (bylo toho fakt hodně) a částečně se vyptal. Ovšem v mé učebnici španělštiny nějak chyběla lekce o kohoutích zápasech a drůbeži obecně, takže má slovní zásoba opravdu hodně pokulhávala.. No a jak se mi to líbilo? Po pravdě moc ne. Nepřišlo mi to ani vzrušující (možná protože jsem nesázel) ani zábavné. Prostě koukáte, jak se dva chudáci ptáci klovou a sekají drápy. Hmmmm. Mnohem zajímavější mi přišlo sledovat diváky. Hodně mi to připomínalo koridu s býky, kdy jsem měl podobné pocity. Ale tam jsem alespoň mohl fandit býkovi. Každopádně zajímavá zkušenost.

Další den opět opět měním plán. Udělám si malou zajížďku (půl dne cesty) do Boquete. Je to krásné malé městečko vysoko v údolí pod nejvyšším kopcem/sopkou Panamy – Volcan Baru. Jak to tak už bývá, od moře se na hory jede jen do kopce. Takže jedu od rána jen vzhůru. Ale stoupání je rozumné. Chvilku prší a tak není ani vedro. Navíc se do Boquete staví dálnice a já jedu po téměř dokončené straně, která ale ještě není otevřená. Takže tu nejsou auta, jede dobře a ve dvě jsem nahoře. okolní kopce nad městem jsou poseté (no dobře, zas tak hustě ne) domky amerických důchodců – v roce 2001 totiž bylo Boquete vyhlášeno v časopisu Americké Asociace Důchodců jako jedno ze 4 míst na světě, kde je nejlepší strávit důchod. Je tu příjemné klima, v noci kolem 20 stupňů, přes den 25. Pro starší a lenivé se tu nabízí projížďky na koních, nenáročné procházky po kopcích, za termály, za vodopády, exkurze za výrobou kávy. Pro ty živější je tu pak lezení na skalách, canyoning (lezení korytem potoka dolů), canopy tours (lanové dráhy mezi stromy), výšlap na sopku a rafting. No a právě rafting jsem si vybral jako ideální aktivitu na odpočinutí od kola. A bylo to super. Zabil jsem tím celý následující den. Řeka byla fajn, nebyla na ní nudná místa, pořád se něco dělo. Na naší lodi se šešla schopná posádka, takže to i nějak vypadalo a mohli jsme si tak dovolit víc blbnout než druhá loď, kde si každý máchal pádlem podle libosti. Taky s námi průvodce vymetl úplně všechno. No paráda. Večer mě pak docela bolely ruce a břicho. Asi těmto dnům přestanu říkat odpočinkové. Si o dost víc odpočinu na kole..   (fotku jsem si půjčil ze stránek Panama-rafting.com, se kterými jsem jel).
Večer jsem pak šel do města. To celý víkend žije pondělní oslavou nezávislosti na Španělsku (28.11.). Každý večer a téměř celou noc se na náměsí slaví. Hrají kapely, pije se a tancuje. V neděli večer pak zábava graduje. Tančí se a zpívá na náměstí i v ulicích. Mě se líbil jeden roh náměstí, kde soupeřily dvě kapely. Vždycky to jedna rozjela a když skončila, začala druhá a snažila se, aby byla ještě víc „od podlahy“ a lidi dostala více do varu. Paráda. Když se setmělo, tak přišel průvod právě vládnoucí strany. V rukou louče, rytmus pochodu udávali bubeníci. Jen místo hnědých košil měli všichni rudá trička a kšiltofky. Chvilku z toho až mrazilo. Pak začaly nějaké proslovy, ale to už jsem odešel zase do části města, kde se pařilo. V pondělí ráno byl průvod jako býval na 1. máje u nás. Přehlídka policie, hasiči, školy, koňáci (no dobře, ti u nás nebyli). Na průvod jsem ale nečekal. Stačilo mi vidět nácvik. Raději jsem zase vyrazil na cestu.

Cestou jsem měl zajímavé setkání. Zastavil mě policista na motorce, jestli prý nechci oběd, že toho má moc. Jídlo jsem nechtěl (byl jsem těsně po obědě), ale dal jsem se s ním do řeči o místní policii a tak obecně. Panama má 800 policistů na motorkách, kteří hlídají rychlost. Pokuta je 500 USD (ale prý pokud je řidič rozumný, tak se domluví na něčem menším). Tolerance 8 km. Sranda byla, když se kolem nás prohnaly dva mercedesy. Asi o 40 km víc než povolená rychlost. Tak na něj koukám, jestli jako něco bude. A on, že prý to bylo ředitelství policie. Prý se to pozná podle SPZ. A že kdyby je pokutoval, tak u policie končí. A to by nerad. Práce je to pohodová. Navíc je u policie 12 let. Základní plat je 700 USD, pak to roste, takže slušné peníze (pro porovnání tu hotovka na oběd stojí cca 2 dolary, pivo půl dolaru v krámu, dolar v hospodě). Nakonec jsme se ještě navzájem vyfotili (já na jeho motorce s radarem v ruce) a pak se rozloučili.

Lingvistická vsuvka. Hned u hranice jsem se setkal s jedním známým slovíčkem. Zastavil jsem na benzince. Hned se u mě sešli místní kluci, co tam obsluhovali. Klasická konverzace. „Jak se máš?“ „Dobře.“ „Odkud jedeš?“ „Z Aljašky.“ „Piča“. No myslel jsem, že jsem se přeslechl. Ale pak jsem to slyšel ještě jednou a tak se na to zeptal. A prý se to používá hlavně u ženských, ale dá se to i použít bla bla bla. Takže jako u nás. V Panamě tedy pičují. Jo a abyste to říkali jako Panamenos, tak na první slabice je silný přízvuk.

A tak jedu stále dál směrem na Panama City nebo-li Ciudad de Panama. A nebo prostě na Panamu, jak říkají místní. Cestou potkávám po dlouhé době cykloturisty. Dojel jsem dva Francouze. Byli neuvěřitelně špinaví a zašlí. Začali ve Vancouveru (Kanada) a jedou stejně jako já do Patagonie. Při povídání si prohlížím jejich kola. Jsou to strašné trosky. Tak na to tak koukám, až si toho všimli a začali povídat. Prý spali jednou v Guatemale vedle cesty v trávě. A ráno, když se probudili, tak zjistili, že jim někdo obě kola i s nějakými taškami ukradl. Fakt „super“ překvapení. Ale nevzdali to a koupili si „nová“ kola v bazaru za 80 USD + loďák, který přidělali na nosič a pokračují dál. To se mi na nich moc líbilo. Díky těm plečkám jsou o dost pomalejší než já. V Patagonii chtějí být za 6-7 měsíců. Jen jim nějak nedošlo, že tam tou dobou už bude sníh, na což jsem je upozornil. Vypadali docela překvapeně. Ale oni si určitě nějak poradí. Tři dny na to jsem je potkal v Panamě. Zrovna hledali nějaký cyklokrám, protože jeden z ních najel do díry v asfaltu a udělal z ráfku osmičku. Přál bych jim, aby to byl poslední průser s těmi koly, co je na cestě potká.

O kousek dál jsem pak potkal dalšího cykloturistu. Tentokrát v protisměru. Kluk z Peru jel do Mexika. Prý jede dokud má peníze, pak chvilku pracuje a až něco vydělá, zase pokračuje. Chvilku jsme si povídali. Pro mě byly zajímavé informace o lodích z Panamy do Kolumbie.

Z města Penonome jsem si udělal další výlet. Tentokrát už ne na kole, ale autobusem. Zajel jsem se podívat do dědinky La Pintada asi 20 km z cesty. Ta je známá fabrikou na doutníky. Dojel jsem tam pozdě odpoledne. Všichni dělníci už byli doma, ale taková stará babička se mě ujala a po „fabrice“ provedla. Ona to je v podstatě jedna velká místnost, kde jsou stoly jako lavice ve škole. Za každou sedí jeden dělník (pracují tu jen chlapi) a válí doutníky. Ty se pak už hromadně lisují, ořezávají, atd. Celkem tu pracuje 20 lidí. Jeden doutník se dělá cca minutu. Denně se v této manufaktuře vyrobí 5000 doutníků, většina z nich jde na export do USA. Projevil jsem přání, že bych tu výrobu chtěl vidět, a babička sedla a jeden doutník mi během chvilky uválela. Má teorie, že doutníky válejí jen krásné mulatky na svých snědých pevných stehnech, dostala zabrat. Ale na Kubě, na Kubě to tak určitě je. A ne že ne.

Poslední den do Panama City si opět dělám malou zajížďku. Ale tentokráte dlouho plánovanou. Do Panama City nejedu nejkratší cestou přes most Amerika, ale jedu kousek na sever k Panamskému kanálu. Nejdříve frčím ke komoře Miraflores. Tam je muzeum ke stavbě kanálu a tribuny pro turisty, aby pěkně viděli, jak lodě projíždí skrz komoru (jedné to trvá cca 20 minut). Já mám štěstí, zrovna jede jedna velká kontajnerová loď. Ale lidí je tam tolik, že se nedá rozumně fotit. Tak jsem se sebral a zajel o jednu komoru výše, kde sice nejsou tribuny, ale jen drátěný plot, ale také tam je minimum turistů. Sranda byla, že zrovna když jsem se fotil, tak tam z taxíku vystoupil jeden pár a hned za mnou. No samozřejmě Češi – vyděli CZ na taškách, a tak mě přišli pozdravit. Oni přijeli na druhou stranu Panamy velkou záoceánskou lodí z Floridy. Mají den volna, tak vzali taxi a jedou se podívat na kanál a Panama City. Večer musí být zpátky, protože přes noc zase jedou dále. Češi jsou prostě všude.

Po focení konečně vyrážím do Panama City. To mě hned na první pohled vyráží dech. Už z dálky jde totiž vidět silueta mrakodrapů z moderní čtvrti. Tak to jsem nečekal. V Panama City jsem si udělal den volna a trošku ho proběhl. Kromě moderní čtvrti s mrakodrapy a nákupními centry je tu ještě stará koloniální čtvrť. V ní je zhruba třetina domů plně zrestaurovaná a vypadá to moc hezky. Zbytek jsou ale totálně zničené baráky. Ale za takových deset let, až to bude zrestaurované celé, to bude moc pěkné. Mezi mrakodrapy a koloniální čtvrtí (a všude okolo) je zase klasický latinskoamerický bordel, tj. špinavé ošklivé domy. Moc hezký výhled na město je z blízkého kopce. Jde odtud dokonce vidět i velká část kanálu a komora Miraflores. Panama City je rozhodně nejhezčí hlavní město ve střední Americe. Jeden a půl dne mi ale přijde tak akorát, a tak otáčím řídítka na sever a jedu do městečka Portobelo, odkud bych chtěl plout lodí do Kolumbie. Na sever vedou dvě silnice. Placená a zdarma. Již klasicky volím tu placenou a jedu. Hned za bránou mě staví policista. Chtěl si ale jen popovídat. Po asi 40 km mě staví auto ze správy dálnice. Nějaký chlapík se ke mě žene. Protože v autě sedí i policistka, tak čekám a jsem zvědavý, co se bude dít. A chlapík, že po téhle dálnici rozhodně jet nemůžu, že je to zakázané. Odkazuji se na policistu, kterého jsem potkal, ale prý tu policie v podstatě nic neví. Dálnice je soukromá a tak tu má hlavní slovo on. Říká, že mě hodí zpátky do Panama City, což rezolutně odmítám (40 km zpět, bééé). Tak mu říkám, že sjedu na příštím sjezdu a napojím se na dálnici zdarma. Je to asi 20 km daleko. Ale to prý, že rozhodně ne. Že kolem té přípojky je to strašně nebezpečné a že by mě zabili a okradli. A to on si na triko nevezme. Nakonec vzal telefon, přivolal pickup mým směrem a nechal mě odvést až na „bezpečný“ sjezd. Asi 30 km mě vezli takový dva bodří vysmátí chlapíci. Stále vtipkovali. Když jsem jim zrovna náhodou rozuměl, tak jsem se docela bavil..

Do Portobelo dojíždím po poledni. Je to malý přístav pro jachty. Dominantou tohoto městečka jsou malé pevnůstky cca 200 let staré v různém stavu rozkladu kolem přístavu. Hned se vydávám schánět loď do Kolumbie, ale je neděle, tak je skoro všude zavřeno. Takovým centrem informací je imigrační kancelář (dnes zavřeno) a hostel Captain Jack. To je klasický „Lonely planet hostel“ – bar, místnost s palandama na spaní a společné záchodky a sprchy. Všechno samozřejmě v „cool“ barvách. Bohužel ale žádná loď v dohledné době nejede. Jedna jede zítra, ale už je plná. Pak tu čeká ještě jedna, ale ta pojede až se naplní. Ach jo. Tak se balím a vyrážím do Puerto Lindo. Dalšího malého přístavu asi 15 km daleko. Těchto 15 km byla cyklistická nádhera. Úzká cesta s novým asfaltem se vlnila mezi kopečky a políčky. Minimální provoz. Super. Ovšem v Puerto Lindo jsem taky nic nesehnal. V hostelu Wunderbar, se kterým jsem komunikoval už předtím po mailu, jsem se jen dozvěděl, že loď na pozítří je plná a další jede až za 5 dní. To už na mě ale bylo moc daleko – musím stihnout dojet do Venezuely před Alčou. Navíc hostel se mi vůbec nelíbil, špinavý a nepříjemný. Tak jsem to zase otočil a vrátil se zpět do Portobelo. Tam jsem našel hospedaje (levný hotýlek) za 12 USD a zůstal tam. Zítra bude pondělí, tak to zkusím znovu. Mimochodem u Jacka bych měl za 11 USD dormitory, tady jsem měl vlastní pokoj. Jen sprchu na chodbě. Ale byl jsem tu jediný host, tak to nevadilo ( u jacka bylo plno – asi 20 lidí).

V pondělí ráno jsem nakonec našel loď přes imigrační kancelář. Domluvil jsem se s kapitánem po telefonu a v poledne čekal na jeho návštěvu, abysme se i viděli a domluvili podrobně. Ani ve dvě tu nebyl. Volám mu, a že prý musel někam jet. Ale určitě přijede ve čtyři. Ve 21:00 (!) konečně přijelo auto a vystoupil z něj takový mlaďoch, na bradě ještě mlíko, dredy a vysmátý. Čekal jsem, že to je třeba syn kapitána, ale ne. Byl to kapitán osobně. Tak to bude asi veselá jízda. Rum mám a trávy asi bude dostatek. Začal povídat o té plavbě. Prý to nebude taková klasická turistická plavba. On jede na ostrovy nabrat kokosy a ty pak v Kolumbii prodá. My (se mnou mají jet ještě 3 další lidi) jsme jako takový přivýdělek. Nevýhodou pro nás tedy bude, že budem zastavovat na ostrovech a čekat než se naloží kokosy. Další nevýhodou bude, že až bude loď plná, tak nebude ve vnitř místo na spaní (všude budou ty kokosy) a poslední dvě noci budeme spát na palubě. Výhodou je pak rozumná cena 300 USD (klasická turistická loď stojí 450 USD + 50 USD za kolo). Já si pak přidal v duchu výhodu poslední – až s tímhle kapitánem Sparrowem juniorem někde ztroskotáme, tak aspoň budeme mít s sebou hromadu kokosů a hned tak žízní a hlady neumřem. Nakonec mě dostal poznámkou, že zítra musíme vyjet ráno, protože u toho prvního ostrova ještě nebyl a nechce tam jet v noci. No fakt se začínám těšit. Nalodění je domluveno na zítra ráno v devět. Ale jak to dopadlo se dovíte příště.

Tento příspěvek byl publikován 15.12.2011 v 23.26.