Zase v trapu

7 dní, 568 km, 2 dny 1 surf, 3 modřiny, 1 blázen, 5 Slováků, 7 krokodýlů, 2 hadi, X opiček. Tak to byla moje Kostarika.

Přechod hranic bez problémů. Na Nik. straně mě zkásli o 1 dolar za to, že projdu bránou a pak 2 dolary za barvu na razítko. Na Kostarické straně jsem jen dostal razítko a to bylo vše. Trochu mě zarazil nápis na přepážce, že s pasem máme ukazovat zpáteční jízdenku z Kostariky, ale nikdo po mě nic nechtěl. Naštěstí.

Kostarika je na první pohled velká změna. Najednou je tu zase „západní“ civilizace. Obchody plné zboží, děcka jezdí na skateboardech, na silnicích slušná auta. Silnice je velmi dobrá. Kolem cesty normální domky (jako v Mexiku). Samozřejmě jsou různé úrovně, ale neviděl jsem žádné chýše jako v Nikaragui nebo Hondurasu. Je tu docela draho, hlavně jídlo. Pivo za dva dolary (v hospodě, v supermarketu za dolar), jídlo od 5 dolarů za meníčko. Restaurace jsou kolem cesty velmi často. Ubytování je také dražší, ale na rozdíl od Mexika se dá najít i nějaká hodně levná blešárna. Těm se ale většinou vyhýbám. Už jsem přecejen starej a pohodlnej..

Dnes jsem viděl první opičky na této cestě. Alču nepočítám. A taky jsem projel kolem asi 1,5m dlouhého hada tlustého jako má ruka. Zastavil jsem vylekaný kus za ním, ale než jsem vytáhl foťák, tak zdrhnul. Jak jsem se pak dozvěděl, tak vidět živého hada v civilizaci (u cesty) je spíš výjimka. Takže mám prostě štěstí. Na zvířata je to tu opravdu mnohem bohatší. Z jednoho mostu sleduji v řece podemnou krokodýly. Paráda. Se mi ten seznam zvířat na Panamerikaně docela rozšiřuje.

Kostarika je na pohled moc hezká. Interamericana vede hlavně nížinami pod horami. Jsou tu velká obdělávaná pole a pastviny. Kopce jsou na dohled a jsou celé zarostlé a zelené. Chtěl bych mít víc času, abych mohl udělat nějaký trek do džungle, ale bohužel. Musím si vybrat, co chci víc a tentokrát vyhrává surf. A tak jedu dál až do Jacó. Malého městečka, kde si chci dát dva dny pauzu. Je to hodně turistické místo, známé mezi surfaři. Je plné hotýlků, restarací, krámků se suvenýry a cestovkami. Navíc přibyly obchody se surfy. Při prvním obhlížení města mě odchytne Laco. Slovák, který tu už 19 let žije. Uviděl CZ na taškách a hned se ke mě hlásil. To potěší. Doporučil mi dobré a levné restaurace a hlavně ubytování u jeho přítelkyně, která má byt na pronájem. Mám tak pro sebe celý byt za dumpingovou cenu 24 USD. Kabelovka, internet,.. Lepší než doma. Paráda. Sice tu jsou i hostely z postelí za 10 USD, ale tentokrát si chci odpočinout aspoň trochu komfortně. Navíc jsem si na dvorku umyl kolo a udělal údržbu (výměna oleje a řetězu). Odpoledne pak s Lacem kecáme o tom, jak se mu tu žije atd.

Ráno jsem si domluvil lekci surfingu. Za 40 USD jsem dostal dvě hodiny výuky a pujčení surfu na dva dny (samozřejmě po smlouvání – první cena byla 60 USD a surf na 24 hodin). Bylo to super. Hned ze začátku jsem dostal pěkně za vyučenou. Mám velké začátečnické prkno. Jdu do vody, vidím vlnu, a tak jako všichni ti „velcí“ surfeři okolo nalehnu na prkno a chci ji podplavat. No dostal jsem takovou pecku do hrudi, že tam mám modřinu jako z tréninku (pro znalé „kozenky“). Až pak jsem se zeptal instruktora, jak to mám dělat. Jeho odpověď byla dost lakonická. „Na tomhle prkně to nepodplaveš.“ Eh? „Je moc velké a nepotopí se. I mě by to dělalo sakra problém to udělat. Chytni ho do ruky a táhni vedle sebe.“ Hmm. Asi sem se měl zeptat dřív. Modřina se mi pak vybarvovala ještě několik dní. Ale alespoň to nezapomenu. Večer jsem pak šel ještě jednou. Už sám (bez instruktora). Byl odliv. A bylo to o hubu. Pro začátečníka tedy určitě. Fakt jsem měl strach, když se na mě řítila asi 3-4m vysoká vlna a ja stál ve vodě jen lehce nad kolena a v ruce nevyzpytatelné prkno, které se vyloženě chystalo mi při nejbližší příležitosti rozmlátit všechny kosti v těle. Ikdyž jsem to podplaval (a prkno přitom držel vedle sebe), tak to se mnou dost zametlo o dno. Byl jsem tam hodinku, ale bylo to pořád dost podobné, tak jsem to radši zabalil. Dokud jsem zdravý. Teda odnesl jsem si z toho modřinu na noze a ponaučení, že z válce ještě vyjet nedokážu.

Odpoledne jsem potkal 4 kluky ze Slovenska, kteří přijeli navštívit svého kamaráda (taky Slovák), který tu už přes rok žije. Tedy potkal – vlastně mě zavolala Norma (má domácí), že má v krámu nějaké Čechy.. Vypadá to, že tu za chvilku bude víc Slováků než Kostarikánců. Druhý den večer jsme si dali spolu nějaká pivka a pokecali. Jsou to všichni doktoři, kteří působí v okolí Prahy. Bylo to fajn zase po dlouhé době naživo mluvit s krajany..

Poslední den v Jacó jsem byl na surfu celé dopoledne. Sice bylo zamračeno a sem tam pršelo, ale to ve 30 stupních vůbec nevadí. Stejně zatím nemám při surfování čas se kochat okolím. Bavil jsem se královsky. Skončil jsem až v okamžiku, když už jsem vážně nemohl. To jsem tak čekal na vlnu. Vidím pěknou, nalehávám na prkno (jak jsem už psal, na začátečnickém velkém prkně se nedá čekat jako na malém, protože se na něm nedá dostat přes vlny, takže ho táhnete vedle sebe). Pádluji, vlna mě chytá. Paráda, trefil jsem to dobře. Už svištím. Zvedám se z lehu a zjišťuji, že se nezvednu. Prostě už nemám sílu v rukách. Tak s tím chvilku bojuji a pak zase žuchnu na prkno a nechám se nést jak na nosítkách až ke břehu. Hmm. Konec. Ale bylo to super. Na prkno už se postavím a jedu (zatím jen rovně ke břehu) tak zhruba 3 z 5 pokusů. Největší problém mi dělá odhadnout správnou vlnu a vzdálenost. Protože buď je moc velká a semele mě, nebo malá a nejede. Ale když to trefím, tak je to paráda. Ovšem musím říct, že snowboard mě baví víc. Fajn odpočinkový den.

Dost bylo „odpočívání“ v Jacó, jedu dál. Další den je to docela sranda. První dvě hodinky jako obvykle šlapu nonstop. Pak zastavuji a chci si sundat přilbu, ale zjišťuji, že nezvednu a neohnu ruce. Jak mám namožené svaly z toho surfu, tak mi na kole ztuhly v natažené poloze. Tak tam dělám různé fakírské (neplést s fuckerské) pozice, až přilbu sundám. Ruce pak pomalu zase rozhýbám a jedu dál. Během jízdy už s rukama víc hýbu, a tak už mi znovu neztuhly. Končím v Dominical. Malá vesnička, ale zase plná hotýlků pro surfaře. Vlny se mi tu zdají trochu lepší pro začátky než v Jacó, ale surf si nepujčuji. Zaprvé jsem tu pozdě (kolem čtvrté) a zadruhé jsem ještě celý rozlámaný ze včerejška a ruce mi moc neslouží. A tak si jdu do vln jen zaskákat.

Následující den začíná v pohodě, ale zhruba půl hodiny po obědě začalo pršet. A pršelo až do večera. Bohužel nebyla cestou žádná vesnice s ubytováním, tak jsem v dešti šlapal další 4 hodiny. Teplota klesla na 23 stupňů a když jsem přestal šlapat, tak mi byla fakt zima. Samozřejmě GTX věci zůstaly pěkně suché v taškách a já jel klasicky v úplně promočeném tričku a bermudách.. No, není to kdo-ví-jaká zábava v tom dešti ani v tropech.

Těsně před hranicí s Panamou potkávám Piera. Pochází z francouzské části Kanady. Je mu 65 let a jde z Aljašky na Ohňovou zemi. Ano, nepřepsal jsem se. Jde. Pěšky. Před sebou tlačí Charriot – dětský sportovní kočár – se všemi svými věcmi. Docela valí. Je na cestě teprve 11 měsíců. Na Ohňovou zemi dojde někdy uprostřed zimy, ale to mu nevadí. Prý má na ten kočár lyžičky. Nejvíc mu dala zabrat (stejně jako mě) Baja a pouště. On šel tedy „jen“ po silnici, žádné nezpevněné cesty, ale i tak to je šílené. Pěšky si to vůbec nedovedu představit. A pak, že já jsem blázen. Jdu s ním asi půl hodinky pěšky a povídáme si. Je to fajn člověk. Pak ale přecejen vyrážím dál. Trochu rychleji na kole..
A tady se trochu předběhnu v čase. Piera jsem potkal za 3 dny znovu. Už v Panamě. Já jsem strávil dva dny na výletě do hor za dalším „odpočinkem“. On mezitím šlapal stále po hlavní. Už jen proto bych pěšky nešel. Člověk nemá čas na zajížďky. Navíc si každý kilometr bokem z cesty sakra rozmyslí. A když jsem tak nad tím přemýšlel, tak mě napadlo, že motorkáři nejspíš zase stejně koukají na mě. Co oni ujedou za 2 hodinky, já jedu den. A Pier 3 dny. Ale stejně jako já bych neměnil kolo za motorku (alespoň na této cestě ), tak Pier by neměnil svůj kočár za mé kolo. Prostě máme každý svou cestu..

Tento příspěvek byl publikován 3.12.2011 v 6.06.