Zase v trapu

Dá se poznat země za 3 dny?

Nedá. To je jasné. A protože čas na tento výlet mám omezený, padl černý Petr na střední Ameriku. Tou teď jen „profrčím“. Následující řádky tedy rozhodně nejsou všeobjímajícím popisem zemí, kterými jsem projížděl, ale spíše zápisky pocitů a postřehy, které jsem v nich měl. Je klidně možné, že na druhém konci těch státečků se žije třeba úplně jinak, než jak jsem to viděl já v místech, kudy jsem projížděl. Po obřích státech USA, Kanada a Mexiko to tu je příjemná změna. Stále se něco děje – mění se měna, překračuji hranice. Co jim tu strašně závidím je to, že všichni mluví jedním jazykem. Když si vzpomenu na tu naši Evropu.. Celkem tu projedu 6 zemí. Jsou na výrazně jiné životní úrovni. Pro představu tedy nejdřív jejich srovnání v HDP (USD/obyvatel/rok, převzato z Wikipedie, rok 2010), abyste si mohli udělat nějaký přibližný obrázek jak na tom jsou:

ČR……………26 800
Mexiko……..14 406

Guatemala…..4 906
El Salvador….7 340
Honduras…….4 194
Nikaragua……3 036
Costarica……11 043
Panama……..12 615

Tak a teď už jedeme. Země za zemí, tak jak jsem jimi projížděl a co jsem si k nim zapsal..

Guatemala

3 dny, 378 km

Přechod hranic naprosto v pohodě. Za přechod mostu chtěli Mexičani zaplatit jedno peso (1,4 Kč), takže si nechte drobné. Já peníze měl, protože jsem pesa měnil až v Guatemale. Tam mě zkásli hned při vstupu o 20 pesos (asi za inkoust na razítko ). Jedu nejkratší cestou do Salvadoru. Žádné odbočky a zajížďky.

Místní měna je Kecal (Quetzal) a vždycky, když to tu říkám nebo slyším, tak mě to rozesmívá. Lidi jsou na mě milí, rádi si popovídají.

Je tu levněji a na pohled větší chudoba než v Mexiku. Kolem cest je hodně odpadků, dost často je lidi prohledávají, jestli tam není něco užitečného. Projíždím kaučukovými plantážemi. Silnice je v mnohem horším stavu – hodně hlubokých děr.

Lidi sem dovážejí z USA ojetiny (přes 4000 km!). Např. školní autobusy, které tu pak slouží jako regulérní busy, jen místo žluté jsou pomalované všemi barvami duhy. Tady pak jezdí až do úplného rozpadnutí.

Benzin tu stojí cca 34 Kecalů za galon (tj. cca 20 Kč/l). Zajímavé je, že všechno ostatní je v litrech a metrech.

Kolem cest je spousta stánků se vším možným. Většinou pití nebo aktuálně sklízený druh ovoce (ananasy, kokosy, banány,..). Den takového prodejce pak vypadá tak, že od rána do večera leží v houpací síti nebo sedí na židli u stánku a čeká, jestli u něj náhodou někdo nezastaví. Je zajímavé, že při tom nic nedělají. Nečtou si, nepletou, nešijí. Jen leží nebo sedí a koukaj.

Ceny ubytování se snížily, ale průměrná kvalita taky. V městečku Esquitla spím zatím v nejhorším hotelu/ubytovně na cestě. Plíseň na stěnách, špína. Švábi tu ale nejsou. To až později..

Za tři dny jsem potkal 3 cyklisty (dresy, zavodničky). To je stejně jako v Mexiku za měsíc a něco. Prý je tu cyklistika populární. Spousta lidí jezdi na kole do prace, do školy,..

Závěr? První dojem dobrý. Lidi příjemní, krajina pěkná. Stálo by za to, zajet více do hor a podívat se na Tikal (mayské pyramidy). Bohužel jsou dost daleko ve vnitrozemí a na to už nemám čas.

El Salvador

3,5 dne, 362 km

Přechod hranic bez problému, nic se neplatilo. Peníze jsem zase vyměnil až za čárou. Platí se tu dolary.

Na první pohled je Salvador bohatší než Guatemala. Např. děti tu běhají v teniskách nebo na kopcích jsou postavené vyhlídky (znak toho, že se jim daří dobře a mají peníze na „zbytečnosti“). Kolem cest už není tolik odpadků. Domky jsou spíše lepší než v Guatemale, ale pořád je tu hodně lidí, co bydlí v chýších, které jsou horší než náš seník.

Spím hned za hranicí v pěkném a čistém hotýlku za 13 dolarů. Poslední dny docela valím. Mám už „našetřené“ dva dny volna, tak měním plán a nejedu Salvadorem nejkratší cestou, ale udělám si zajížďku na jedno jezero v kráteru a nějaké mayské ruiny. Není nad aktivní odpočinek, že? Nakonec to není tak zlé jak jsem čekal. Škrábu se z nuly až do cca 1100 mnm. Ale stojí to za to. Krásné výhledy do krajiny a je tu chládek! To je paráda, když si člověk sedne a větřík ho chladí. Kolem cesty jsou malé plantáže kávy. Ještě je nezralá. Vedlejší silnice, po které jedu, je plná děr. Nakonec lehce sjíždím k jezeru Coatepeque. Má asi 6 km v průměru a je uvnitř starého vulkánu. Jeho stěny jsou celé zarostlé džnglí, ale kolem jezera je sposta restaurací, pár hotelů a spousta víkendových domů lidí ze San Salvadoru. A to je bohužel i nevýhoda – lidi si sem jezdí z hlavního města za víkendovou zábavou a ceny jsou úplně někde jinde než ve zbytku země. Spím v nejhorším hotelu na cestě do teď za 20 USD..

Nevýhodou jezera v kráteru je to, že ráno zase musím vyšlapat nahoru. Pak ale jedu 20 km z kopce. Žůžo. Navíc hlavní silnice, na kterou jsem se napojil, má skvělý asfalt. Cestou zastavuji na ruinách Andrés. To by měly být nějaké pyramidy. Bohužel jsou zavřené, protože se právě provádějí nějaké archeologické práce. Zkoušel jsem to ukecat a nakonec jsem se dostal až k hlavnímu archeologovi. A ten řekl, ne. A tak jedu dál. Další zastávku jsem si udělal v Joya de Cerén – arch. místo zapsané na seznamu světových památek UNESCO. Jsou to takové americké Pompeje. Bývala tu mayská vesnice, které za humny (cca 1 km) bouchla sopka. Obyvatelé naštěstí všichni zdrhli, ale vesnici přikrylo 4-8 metrů popela. Díky tomu zůstalo všechno úplně zachováno, lidi si nestihli ani sbalit (výbava domu, kukuřice na poli,..). Právě díky této zachovalosti je toto místo na seznamu UN. Jsem tu ale hodně zklamaný. Je to strašně malinké. Jen několik málo domečků (stěn) a malé muzem. Nic víc. Navíc mám dojem, že si tu tenkrát žili mnohem lépe než někteří lidé v Salvádoru teď. O Guatemale ani nemluvě. Odpoledne dojíždím do San Salvadoru – hlavního města. Jen ho projíždím, se zastávkami v parcích a u památek (moc jich není). Úplně mi to stačí. Je tu strašný shon a hluk. Moc mě to město nenadchlo. Večer spím asi 30 km za San Salvadorem. Zase v autohotelu. A konečně si potvrzuji jejich pravý účel (autohotelů). Na dveřích mi přibyl návod na použití kondomu, u postele zásobník na kapesníčky. Cena se počítá po 3 hodinách (já mám uhádanou celou noc za speciální „nesouložící“ cenu). Garáž před místností pak není proto, aby vám v noci auto někdo neukradl, jak jsem si původně myslel, ale protože zajedete až dovnitř, zavřete a nikdo nevidí, kdo a s kým tam vjel. Peníze se pak předávají přes takovou skříňku, která se dá otevřít z venku ze dvorku i z pokoje. Tam vám taky kdyžtak dají jídlo nebo pití, které se tu dá objednat. Celkem to tam frčelo. Měl jsem docela čas to pozorovat. Jako jediný jsem se procházel po dvorku, skamarádil se s vrátným a ostatním personálem a pozoroval ten frmol.

Další den už jedu směrem k hranicím. Strašně moc měst cestou se jmenuje po svatých. San Salvador, San Vincent, San Miguel,.. Jako kdyby to tu pojmenovával nějaký šílený mnich. Ale on už název státu El Salvador (Spasitel) mluví za vše.

Lidi jsou tu úžasní. Všichni mě zdraví a smějí se na mě.

Sem tam někdo umí anglicky. Hodně místních totiž pracovalo v USA. Stále je spousta Salvadorců v zahraničí a domů posílají peníze. Tyto peníze tvoří 16% HDP Salvádoru (3 mld USD). Je tu prý velká kriminalita, ale jak mě ujišťuje hromada místních, tak cizinců se netýká. To si jen vyřizují účty místní gangy mezi sebou.

V jídle ubývá vliv Mexika. K masu začíná přibývat více rýže nebo brambor a placky jsou spíše jako doplněk.

Kontrast bída a blahobyt (tj. život jako u nás) je tu vidět často. Lidi bydlí v šílených boudách, ale i pěkných domcích. U velkých měst jsou obchodní centra jako u nás. Silnice někdy výborné jindy jako tankodrom. Často se na krajnici suší kukuřice, fazole..

Závěr? Krajina moc hezká. Lidé naprosto super. Moc se mi tu líbilo.

Honduras

1,5 dne, 144 km

Přechod hranic v pohodě. Na Salvádorské straně pořádek a organizovanost, na Honduraské chaos. V chumlu u přepážky se předbíhá. Vyměnil jsem peníze u překupníka ještě ve frontě na Salvadorské straně (nejdřív mě chtěl obrat, ale pak jsme se domluvili na rozumném kurzu). Zaplatil jsem 3 USD za vstup do Hondurasu.

Platí se tu Lempirama. Okamžitě si je přejmenovávám na Lemply. Jeden Kecal je zhruba za dva Lemply.

Je neděle, tak všichni chodí našňoření do kostela. Mám problém najít nějakou otevřenou jídelnu (ono jich je tady vůbec nějak míň). Nakonec na doporučení jednoho chlapíka jdu do jedné, která vypadá zavřená. Otevírá mi starší pán. Ptám se, jestli je otevřeno. Není. Ptám se, kde je nejbližší další jídelna. Daleko. Pak se podívá na mé kolo a říká: „Ženu tu nemám. Jela do města. Ale jestli ti stačí vajíčka, párek a rýže, tak ti něco připravím“. Najedl jsem se parádně .

Na pohled je kolem silnic mnohem více úplně chudých chýší (z hlíny a vlnitého plechu, případně igelitu) než v předchozích státech. Ale je tu i hodně pěkných malých zděných domků.

V neděli se skoro v každé vesnici hraje fotbal a kolem hřiště je vždy plno. Fotbal tu mají moc rádi. To platí obecně o všech zemích střední Ameriky. Ale tady kvůli fotbalu měli dokonce válku se Salvádorem v roce 1969. Začalo to celkem nevinně – salvádorští fanoušci při zápase s Hondurasem v přímém přenose potřísnili močí (nevím jak jinak napsat pochcali, což by mi Alča určite vyškrtla ) honduraskou vlajku. V té době byl na tom Honduras mnohem lépe než Salvádor a tak v něm bylo hodně Salvádorců kvůli práci. No a Honduráci si na nich začali vybíjet zlost. A tak tam Salvádor poslal vojáky a zabral při tom kus území, „aby je ochránil“. Honduras odpověděl letectvem a už to jelo.. Po 6 dnech to naštěstí skončilo, ale výsledkem bylo 200 mrtvých.

Lidi na mě koukají nějak divně. Dost často jen pokřikují gringo, gringo. Nemám z nich dobrý pocit. Když si vzpomenu na Salvador, kde když člověk třeba pozdravil nějakou babičku, tak ta se úplně rozzářila a s úsměvem odpověděla, tak toto je přesný opak. Samozřejmě ne u všech, ale hodně často.

Podobně jako v Salvádoru nebo Guatemale, tak i tady jsou všude hlídači se zbraněmi. Hlídají kdejakou blbost. Tady jsem ho např. potkal u vstupu do čínské restaurace. Úplně obyčejné, nic zvláštního, žádné zlaté příbory. Nechápu, co tam hlídal.

Závěr? Honduras se mi nelíbil. Z lidí jsem neměl dobrý pocit. Necítil jsem se ohrožen nebo tak něco, ale jsou takoví nepříjemní. Sem tam u silnice žebrají děti. Navíc silnice se zhruba od půlky státu rapidně zhoršily. Jel jsem nejkratší cestou skrz Honduras a byl jsem tomu rád.

Nikaragua

3,5 dne, 387 km

Přechod hranic opět bez problémů. Nikaragujci si vzali 12 USD za vstup. Na první pohled je to organizovanější stát než Honduras. Ať už na hranici nebo potom ve městech. Zase jsou tu kolem cesty časté jídelny. První dojem dobrý, uvidíme zítra.

Platí se tu Córdobama a je zde příjemně levno. Oběd i s pitím do 3 dolarů není problém. Mají tu místní pivo Teňa. Chutná stejně blbě jako se jmenuje.

Líbí se mi tu. Dospělí ani děti moc nepokřikují a při pozdravu se usmějí. Večer spím v městu Leon, kdysi hlavním městě (cca 140 000 oyvatel). Vypadá to tu jako v nějaké obrovské české vesnici. Malé jednopatrové domky nalepené na sobě. A to i v centru. Uprostřed této vesnice je ale největší katedrála ve střední Americe. Je hodně zašlá a myslím (neznám čísla, ale tipuji), že Svatý Vít v Praze je rozlohou větší. Rozhodně je mnohem vyšší. Před katedrálou je pěkný park, kde posedávají lidi, baví se, prodávají se tu dobroty a vůbec je tu taková klidná a příjemná atmosféra.

Další den měním na jedné křižovatce celkem nárazově plán. Nikaragua se mi líbí, tak se tu ještě trochu porozhlédnu. Zajedu do hlavního města a do Granady. Cca den zajížďka. Před obědem poprvé po dvou měsících moknu. Není to sice tak super, jak jsem o to snil v poušti, ale je to  i tak dost dobré. V tom teple vůbec nevadí, že je člověk celý mokrý. Stejně za chvilku uschne.
Odpoledne dojíždím do hlavního města Managua. Chtěl bych dostat do rukou toho co řekl „Na co označovat ulice v našem hlavním městě, stejně to tu všichni známe“. Bych s ním zatočil. Si představte, že přijedete na kole na kraj Prahy (Managua má něco přes 900 000 obyvatel) a chcete najít Václavák. Žádná ulice nemá číslo, jméno, nic. No fakt super. Já nechtěl najít Václavák, ale Área Monumental. To je oblast se starými domy, palácemi (tj. většími domy) a katedrálou. Problém je, že pod tímto názvem (tak jak je uveden v průvodci) to tu nikdo nezná. Takže se ptám po různých náměstích a nakonec tam asi po 2 hodinách, 20 km a hromadou vyptávání (lidi mě posílají od čerta k ďáblu) dorazím. Tato oblast je „zajímavá“ tím, že ji v roce 1972 srovnalo se zemí zemětřesení a od té doby se tu toho moc neopravilo. Takže katedrála má popraskané zdi, některé sochy a kříže popadané. Místo skla v oknech mříže. Vedle katedrály je prezidentský palác a bohužel se zrovna úřaduje, takže celá oblast je uzavřená a hlídaná policií. Asi jejich prezident nemá moc čisté svědomí. Každopádně jsem tam tak dlouho popojížděl a bavil se s policajtama (čti opruzoval ), až jsem objevil slabé místo a dostal se do uzavřeného perimetru. Ale za moc to nestálo. Prezidentský palác je takový normální trochu větší barák (na naše poměry) a katedrála je malá. Spím pak v hrozném blešáku v nějaké podivné čtvrti, který jsem za druhé průtrže mračen tohoto dne našel zase po hromadě vyptávání. Večer si jdu koupit jídlo a chlapík z hotelu mě varuje, ať rozhodně nechodím nikam daleko (tím myslel dál jak na roh ulice) a raději si vezmu taxík. Jinak určitě přijdu o mou brašnu s foťákem.

Druhý den vyrážím směr Granada. Je to kousek, před obědem jsem tam. Granada je moc hezké koloniální město. Ve středu města kolem centrálního parku jsou pěkné vícepatrové domy s podloubími. Dál z centra zase klasická česká vesnice. V centrálním parku před kostelem posedávají lidi, u stánků se klasicky nabízí dobroty a je tu takový příjemný klid. Potkávám tu Edwarda – Angličana (právníka), který jede na motorce kolem světa. Vyrazil z Londýna, jel do Pekingu, pak do Koree, dál na Aljašku a teď jede stejnou trasu jako já. Když se mu někde líbí, tak tam pár dnů zůstane. Do Ushuaie (cíl mé cesty) tak dorazí podle plánu jen o měsíc dřív než já. Pěkně se s ním povídá, ale já chci dnes ještě popojet dál. Cestou kousek za městem potkávám dva cykloturisty (první od Acapulca). Dva Aljašani jedou z Cancunu (Mexiko) do Kostariky. Na to, že jedou jen teplem mají strašně moc věcí – víc než já.

Poslední den jedu kolem jezera Nikaragua. To bylo kdysi spojené s mořem a do dnes v něm prý žijí žraloci, kteří se přizpůsobili životu ve sladké vodě. Žraloky jsem neviděl, ale jezero je moc hezké. Na dohled je několik ostrovů. Na každém je pak kužel sopky. Vypadá to suprově. Ale to už jsem zase dorazil na další hranici.

A závěr? Nikaragua byla super. Výborné silnice, moc hezká krajina se sopkami, pěkná města (Leon a Granada) a hlavně moc milí lidé.

Tento příspěvek byl publikován 23.11.2011 v 2.21.