Zase v trapu

Z Acapulca jedu rovnou do Guatemaly. Stále po pobřeží. Hned výjezd z města byl „zážitek“. Zastavila mě policie a prý mám platit pokutu.

V Mexiku je často k vidění takové vylepšení – přes křižovatku se ve směru většího provozu postaví most a auta v tomto směru nemusí zastavovat na semaforech. Samozřejmě ukazatele rovně jsou jen na most, pod most jsou ukazatele jen pro odbočení. Rozdělení cesty na most a křižovatku je někdy dost daleko od křižovatky, takže až nahoře člověk teprve zjistí, že mohl jet spodem přes křižovatku a nemusel do kopečka. No a teď mě zastavili policajti (samozřejmě měšťáci), že prý na most mají kola vjezd zakázán, a že jsem měl jet spodem. Pokuta 5750 pesos (cca 8000 Kč). Když mi řekli tu cenu tak mi málem vypadli oči z důlků. Mysleli si, že to se mnou bude lehké, ale to se šeredně spletli. Nejsem Američan, abych měl z policajtů přehnaný respekt . Navíc bych se vsadil, že tam žádný zákaz nebyl. Ani na dalších mostech, které jsem již podjížděl, jsem žádný zákaz neviděl. A tak začla dlouhá diskuze. Postupně pochopili, že Češi nemají platy jako Američané, že koruna je méně než peso. Že jedu až z Aljašky na kole, mám sotva na jídlo a pití, že stanuji kde se dá atd. No dobře, trošku jsem přeháněl, ale oni s tou pokutou taky. Trvalo to asi půl hodiny, ale nakonec jsem je ukecal. Asi pomohlo, když jsem se na otázku, kolik teda můžu zaplatit, hluboce zamyslel a řekl „no, když vynechám oběd, tak vám můžu dát stovku“. Takže to skončilo domluvou. Pokud tedy někdo pojedete do Mexika, tak pozor na měšťáky. Řekl bych, že jen čekají, kdy cizinec udělá chybu a chtějí na něm vydělat. Dost pochybuji, že místní by platil takovou sumu. Ostatní složky policie byly vždy naprosto v pohodě. Ať už federální nebo státní. Maximálně upozornily, případně poradily. Po téhle zkušenosti jsem změnil plán a chtěl jsem jet dál po obyčejné silnici místo po placené. Neměl jsem chuť se zase s někým dohadovat a ta velikost pokuty mě taky trochu vystrašila. Ale kus za letištěm byla silnice uzavřená. Takže zbytečná zajížďka 10 km. Ptal jsem se pak federálů, kudy můžu jet, a ti mě bez váhání poslali na placenou dálnici. Pro jistotu jsem se ptal dvakrát, jestli tam fakt můžu na kole a prý ano. Tak jsem vyrazil na placenou. Cedule se zákazem kol jsem ignoroval a jel. Nakonec naprosto bez problémů. Na mýtu mi dokonce všichni zamávali..

Další dny už jsou hodně podobné. Jede se mi moc dobře. Konečně si to zase pořádně užívám. Asi jsem se konečně aklimatizoval na to místní počasí. Sice se stále potím, ale tak nějak normálně. Teda normálně.. Ve všech filmech z tropů se lidi potí takovým tím trojúhelníkem na hrudi. Já se naprosto nepředpisově potím flekem na břichu a zádech. Cesta mi hodně ubíhá. Míjím spoustu malých městeček a vesnic, tak je pořád na co koukat. Za zmínku stojí přímořské městečko Puerto Escondido. Sem jsem dojel za 4 dny z Acapulca. Je hodně turistické – spousta hotelů, restaurací a krámků se suvenýry. Ale je takové tišší, takové klidnější. Ovšem to, proč se sem jezdí je „Mexican pipeline“ (mexické potrubí). U pláže tu v Pacifiku vznikají nádherné dlouhé vlny. Super pro surf. Prý je to tu světová extratřída. V nejlepších měsících (v létě) mají výšku i přes 12m. Každopádně ideální místo na naučení – surfy se tu pujčují a nabízí se i lekce surfingu. Kousek od Puerto Escondido je pak ještě jedno podobné městečko Huatulco, také pěkné, také turistické, ale Escondido se mi líbilo více.

Cestou jsem potkal první cykloturisty od San Francisca (Francouze z trajektu La Paz – Mazatlán nepočítám, protože přijeli i odjeli autobusem). Byli to dva kluci ze San Francisca, kteří vyrazili z domova na prázdniny a jedou do Kolumbie. Měli jen velmi málo věcí, protože jedou v podstatě pořád jen horkými pouštěmi nebo tropy. Dali jsme si spolu jídlo, nějaké pivko a popovídali. Byli rychlejší než já, takže jeli napřed. Potkal jsem je pak ještě několikrát. Nakonec jsem je definitivně předjel v Escondidu, kde zůstali na několik dní odpočívat, surfovat a rybařit.

Fakt mě to na kole baví. Pozoruji drobné změny v krajině a lidech kolem mě. Např. lidi mají tmavší pleť. Sem tam se něco řekne jinak. Chlapi tu už konečně chodí i v kraťasech (samozřejmě ne všude, ale alespoň sem tam), takže už na večeře chodím v kraťasech a ne v kalhotách (na Baja bych tak byl za exota). Lidi tu jezdí i na kolech. Občas taky kolem projde žena s nákladem na hlavě. A hlavně jsou tu konečně hezké holky. Už jsem si myslel, že v Mexiku nejsou, ale jak říká PetrK „musíš hledat“. A je to tu. Jejich líheň je ve státech Oaxaca a Chiapas .

Poslední 4 dny jedu po takové dálnici nedálnici. Má sice 4 pruhy, ale chodí přes ni lidé, vede klidně centrem dědin, kde je na ní jen snížená rychlost. Sem tam je krajnice, sem tam ne. Provoz je ale malý a auta mají druhý pruh na mé objetí, takže se cítím bezpečně a jede se mi dobře. Až u hranic se tak loučím se silnicí Mex200. Projel jsem ji v podstatě celou. Na více než 2 tisících kilometrech prošla hodně změnami. Ať už jako uzoučká silnice šplhající se do kopců hustou džunglí nebo dálnice s širokou krajnicí. Většinou měla nový povrch, případně se na něm pracovalo. U každé nové části nesměla chybět cedule, aby se vědělo, komu za ni máte poděkovat jako např. „394km silnice z Pinotepa Nacional do Salina Cruz renovovala FEDERÁLNÍ VLÁDA pro vás LEPŠÍ ŽIVOT“. Města s hotely na této silnici byly vždy v rozumné vzdálenosti, a proto jsem nemusel vůbec stanovat. Navíc bylo kolem cesty spousta hospůdek a jídelen, takže ani jídlo jsem nemusel nijak řešit. Prostě paráda.

Ale nakonec se musím s Mexikem rozloučit. Po 42 dnech jsem dojel na hranice s Guatemalou. Celkem jsem v Mexiku najel 4 098 km, čímž se dostalo na první místo v počtu ujetých km. Na rozdíl od Kanady a USA jsem platil kartou jen jednou (trajekt), jinak jsem vybíral hotovost z bankomatu. Takže vím, že jsem utratil přesně 22 350 pesos, tedy asi 31 290 Kč. Tj. asi 22 000 Kč na měsíc. V jídle a pití jsem se vůbec neomezoval, ale hotely jsem vyhledával levnější a vždy smlouval. Rozpočet by šel snížit až na polovinu, pokud bych spal ve stanu nebo měl parťáka (cena hotelu pro dva nebo pro jednoho se téměř neliší).

Teď můžu říct, že jsem poznal poloostrov Baja a celé pacifické pobřeží. Bohužel nemám tolik času, abych mohl projezdit i vnitrozemí nebo druhou karibickou stranu, kde bych mohl (a chtěl) vidět mayské památky. Na to by byl i další měsíc málo. Mexiko se mi líbilo, ale bylo tu na mě moc horko. Já jsem spíš horský typ než pouštní či plážový. Strašně rád jsem ochutnával různé dobroty na stáncích. V tom se Mexičani vyžívají. Kdybych jel tuto cestu ještě jednou, tak bych jel z Mazatlánu vnitrozemím (horama) přes Guadalajaru a hlavní město Ciudad de México (Mexico City) a na pobřeží bych sjel až v Acapulcu. Výhodou by bylo lepší podnebí (příjemné teploty něco přes 20 stupňů) a lepší cesta (držel bych se placených cest). Také by to byla trochu změna. Pěkných pláží bylo i po Acapulcu dost. Navíc se rozhodně nedá říct, že cesta kolem pobřeží by byla prostá kopců. Výškových metrů se tam najelo až moc. Pokud bych chtěl ztrávit nějaké dny na pláži, pak bych určitě zvolil Puerto Escondido. Tam se mi opravdu líbilo. Dalo se tam parádně surfovat a navíc tam měl člověk plné služby. Kromě surfingu se dalo jezdit na koních, potápět, dělat výlety.. Cestou byla také hromada malých zastrčených plážiček, kde se zase dala užít samota a klid. Záleží, co kdo od dovolené očekává. Tak třeba se tam někdy příště potkáme..

Pro ty, jejichž španělština pokulhává jako moje (pořád mluvím jako Tatar).. „El corcel negro“ = „Černý oř“. Victoria a Corona jsou pak názvy piva - paliva, na které můj černý oř v Mexiku jel..

Tento příspěvek byl publikován 13.11.2011 v 5.19.