Zase v trapu

Za Vallartou mě čeká první větší kopec v tropech. Škrábu se z nuly až do nějakých 750 mnm. Pot ze mě přímo cáká. Využívám každý potok, abych si vymáchal tričko a namočil přilbu. A to přitom jedu téměř pořád ve stínu, protože jedu lesem nebo džunglí nebo co to vlastně je. Dolů se ale jede parádně. Ovšem v městečku, kde jsem měl naplánovaný konec dnešní „šichty“ není žádný hotýlek. Ani v dalším. A v dalším taky ne.

Nakonec najíždím 30 km nad plán. V městečku Moreno (cca 4000 obyvatel) jsem našel chlapíka, který pronajímá byt. Po zmíňce, že nejsem Američan, cena padá na (pro mě už) klasických 200 pesos. Chlapík je nějaký místní boss. Má tu obchod, několik aut, barák nad městem a byt na pronájem. Říká, že jednou to tu bude jako Puerto Vallarta, protože vláda má v plánu vybudovat na místní blízké pláži hotelové resorty. Ve Vallartě vlastní můj „domácí“ ještě dům, který pronajímá. Prý za 2500 USD na měsíc. Jak říkám, byl za vodou. Taky mi povídá, že před třemi dny tu byl hurikán. Pamatujete, jak jsem ho viděl v televizi v La Paz? Tak jsem ho minul o pár dní. Naštěstí. Ale moc to tu nezničil. Trochu pocuchané střechy, bordel ve stromech a zaplavené kokosové plantáže. Místní to moc nevzrušilo. V bytě, kde zůstávám sám, je spousta hmyzáků - různých broučků, můr, mravenců a dalších brundibárů. Leze to všude. Před spaním jsem se šel ještě jednou osprchovat, abych to ze sebe všechno dostal. Sem tam jako by někdo zaklepal na okno. Nikdo tam ale není. Moc jsem se tu nevyspal.

Druhý den vyrážím opět brzo ráno. Kvůli špatnému spánku a včerejší makačce nejsem vůbec odpočatý. Navíc mám průjem. Cestou ani nejsou městečka nebo hospůdky, kde bych mohl víc odpočívat. Mám krizi. Fakt mě to nebaví, cesta je stále z kopce do kopce. Potím se víc než obvykle. Takhle špatně se mi ještě za celou cestu nejelo. Dokonce poprvé přemýšlím o tom, že bych to v Panamě zabalil. Končím po 108 km v městečku Cihuatlan úplně hotovej. Hrůza. Večer jdu do místní pizzerie. Jídlo výborné. Během večeře se ztrhla šílená tropická bouřka. Z nebe se valí kýble vody. Rozkopané silnice v městě se mění na řeky. Než dojím, déšť končí. Mám ale problém – můj hotel je na druhé straně té špinavé, kalné, prudké řeky, kde ještě před hodinou byla silnice. Sundávám boty a bosky pomalu brodím. Vody asi ke kolenům, ale nakonec to není tak prudké, jak to vypadalo. Hurá. Spím jako mrtvola.

Další den jedu po placené cestě (cuota). Je kratší, bezpečnější (je tu široká krajnice) a bez kopců (neplacená vede jinudy). Jsem docela zvědavý, jestli budou nějaké problémy, protože dvakrát míjím ceduli zákaz kol. Je zajímavé, že první je až asi na pátem kilometru dálnice. Jednou kolem mě projede federální policie a nic. Na mýtech, kterých jsem se obával, mě chlapi sami poslali na chodník, ať nic neplatím. Stejně na mě nemají tarif. Cena mýtného je 108 pesos za cca 25km pro osobní auto nebo motorku, tj.cca 5 Kč za kilometr. Tak to je dost. Jedu takhle 44km a lebedím si. Mám pro sebe širokou krajnici a pěkný asfalt. Paráda. Proti včerejšku se mi jede přímo úžasně. Krize zažehnána. Bohužel pak už zase musím na klasickou cestu. Dál už placená nevede. Večer končím v městě Tecomán. To by v podstatě nebylo ničím zajímavé, ale cestou na večeři jsem tu našel docela velký krám s koly. Teda nepředstavujte si obchod velikosti Hudysportu. Velký tady znamená jedna větší špinavá místnost s asi 50(!) koly. Tak jsem se dal do řeči s majitelem a domluvil si seřízení přední náby (viz stav po 10 000 km). Chvíli jsem čekal, protože majitel nejdřív dával dohromady nějaké kolo. Tak rychle namontovanou a seřízenou přehazovačku a vycentrované kolo jsem ještě neviděl. Přestal jsem se bát. Vypadá to, že chlapík ví co dělá. Mimo majitele tam seděl ještě jeden hombre a tři mladí kluci. Furt se na něco vyptávali – o cestě, o kole, atd. Tak jsem se nenudil. A pak jsem přišel na řadu já. Nejdřív mi zatrnulo, protože maník po rozmontování náby kolem poklepal a všechny kuličky z ložiska se rozkutálely po špinavé podlaze. Eh? Ale jak jsem se přesvědčil, věděl co dělá. Prostě ty ložiska nechal svému osudu a po vyčištění tam dal nové. Namazat, dotáhnout a za 10 min bylo hotovo. Kolo nemá žádnou vůli. A cena? Pro cestovatele zadarmo. Nechtěl si vzít ani peso. Takže kdybyste náhodou měli cestu Mexikem přes Tecomán, prosím zajděte do tohoto obchodu a udělejte tam nějaký kšeft. Ať se mu daří dobře. Mimochodem, prý je to největší obchod s koly v celém okrese, jak se mi majitel hrdě chlubil..

Jak jste si možná všimli ve statistice, tak na pevnině jsem ani jednou nespal ve stanu. A zatím to ani neplánuji. Za prvé se tu šíleně potím, a tak večer potřebuji sprchu a přeprat vše, co jsem měl na sobě. Za druhé jsou tu mnohem častěji města kde jsou hotely, takže si stačí naplánovat cestu podle měst. A za třetí – cena hotelu se ustálila na nějakých plus mínus 200 pesos (cca 15 USD), což je cena v akceptovatelná. 200 pesos je ta nižší hranice nabízeného ubytování, Je zajímavé, jak kolísá úroveň hotýlků za tuto cenu. Někdy bydlím jako král s klimatizací, kabelovkou, internetem a teplou vodou a pokoj je čistý a pěkný. Jindy je za to jen postel, větrák, sprcha a plíseň na stěnách. Nefér je, že pro dva je cena ubytování v podstatě stejná jako pro jednoho. Ale co nadělám.. Nic.

Další cesta vede stále po pobřeží. Kolem cesty se suší krevety, projíždím skrz kokosové plantáže. Furt se hrozně potím. U každého potoku, na každé benzince namáčím tričko a přilbu. Benzinky jsou tu jen značky Pemex. To je státní firma. V roce 1938 v Mexiku došlo k znárodnění ropného průmyslu a vláda si monopol v ropě ponechala dodnes. Pro státní pokladnu to znamená vysoký a relativně stálý příjem. Pro lidi pak levný benzín – 1l za cca 13 Kč. Pro mě pak především stálou a docela vysokou úroveň služeb na čerpacích stanicích (např. že tam je čistý záchod a voda). U benzinky je často nějaký obchod nebo restaurace, takže se tu dá i odpočinout a doplnit tekutiny před další cestou. Mex200 je stále hodně úzká, ale provoz je rozumný. Jednou spím v jednom malém hotýlku přímo na pláži. Pokoj má sice jen tu postel, větrák a sprchu, ale pod okny mi burácí Pacifik. Poprvé na cestě se v něm koupu. Na Baja jsem se sice taky koupal, ale to bylo oficiálně Cortézovo moře. Je to super. Velké vlny, písečná pláž. Skáči ve vlnách a blbnu jako malej.

Další dny jsou jako vánoce. To takhle jedu jednou do docela dlouhého kopce. Pěkně pomalu „abych si to užil“.. Předjíždí mě auto, řidič mě zdraví, palec nahoru. Potud normál. Jenže když jsem se vyškrábal nahoru, tak to auto tam na mě čeká. Řidič je mladý kluk jménem Gredi. Prý také rád jezdí na kole. Dává mi na sebe kontakt, kdybych měl nějaké problémy a chlazenou kolu. Kolu! Chlazenou! Jen do mě zasyčela. Den na to jsem zase zastavil u jednoho stánku s kokosy. Jeden si dávám. Chlapík, co je prodává je strašně ukecaný. Prý za den prodá cca 100 kokosů. Kromě kokosů na baštu prodává i „vyklíčené“ kokosy. Za 7 let z nich prý bude cca 2m vysoká palma s prvními kokosy. Při placení nastává problém. Já mám jen dvoustovku a on nemá zpátky. Tak prý, že kokos byl dárek na cestu, protože to je jeho chyba, že nemá na zpět. Sympaťák. Tak jsem vyhrabal z tašky petku neotevřeného ledového čaje a dal mu ho. Vypadal potěšeně. Ještě se několikrát ptal, jestli mi na kole nebude chybět.. A jak se vlastně takový kokos jí? Nejdřív se mačetou usekne špička, takže vznikne otvor cca 5 cm v průměru. Brčkem se vypije kokosové mléko. Ač se tomu říká mléko, je to taková průhledná docela dobrá voda. Pak se kokos vrátí a mačetou vám ho rozseknou na půl. Vyškrábne se bílá dužnina a dá se do jedné půlky kokosu. Tu vám pak se lžičkou vrátí a hostina pokračuje. Skořápka se pak vyhodí, případně se po vysušení použije jako topivo. A když už jsem nakousl to jídlo.. Proti Kanadě a USA, kde se dal baštit jen hamburger nebo sandwich (pokud člověk nechtěl utratit za večeři majlant), je Mexiko přímo gurmánské nebe. Pomalu si začínám osvojovat názvy jako tacos, nachos, burritos, quesadilla, enchilada, tamales, fajitas a další. Výběr je obrovský. Navíc každá oblast má nějakou specialitku. Ovšem nějaký podrobnější popis nebo snad recept ode mě nečekejte. Jednak nedokážu o jídle tak zasvěceně vyprávět jako Zbyněk od nás z práce a druhak se musím přiznat, že stejně mám nejradši kus osmaženýho masa (carne asado) nebo kuře (pollo) případně rybu (pescado). Oni k tomu stejně naperou hromadu placek, fazolovou omáčku a citrón. Apropó přestal jsem jíst citróny, které tu dávají ke všemu. Já vím „jídlo se nevyhazuje“, ale už ho nemůžu ani cítit. To bylo každý den tak půl kila citrónu. Jak jste už asi pochopili, tak mě prostě ta mexická kuchyně moc k srdci nepřirostla. Všechno vždycky vyzkouším, ale holt jsem v chuti asi moc konzervativní. Hodně často jím v malých rodinných restaracích u cesty. Výhodou je, že si tam můžu vymýšlet a na rozdíl od domova mi to i projde . Takže paní v kuchyni např. vyjmenuje pět věcí co vaří. Na to já kontruji, že bych si dal kuře ala řízek. A kdyby na pití dělala limonádu (vodu s citrónem a cukrem) do karafy, že by to bylo super. A často dostanu oboje. Ale stejně bych dal království za křupavý čerstvý český chleba s krémžskou hořčicí a uzeným. Ach jo.

Asi dva dny před Acapulcem si dělám malou zajížďku. Cestou je plážové městečko Ixtapa. Ixtapa byla ještě v roce 1970 malá klidná rybářská vesnice. Pak se vláda rozhodla, že na Pacifické straně potřebuje k Vallartě a Acapulcu ještě jedno velké turistické centrum. A volba padla právě na pláže Ixtapy. Dnes tu není po rybářské vesnici ani památka. Ale levné hotýlky tu nenajdete. Je tu jeden velký drahý hotel vedle druhého. Kolem silnice vede chodník i cyklostezka, všude opečovávané trávníky. Tak tohle opravdu není Mexiko jak ho znám já. Ale stačí vyjet za hranice města a vítejte zpátky v realitě. Tu nyní obzvláštňuje rozjetá kampaň na presidentské volby (ty budou až v červnu 2012). Prý jsou dva hlavní kandidáti. Já jsem si je pojmenoval červený a žlutý podle barev jejich plakátů a reklam. Zajímavé je, že si tu lidi často nechají obarvit komplet celý dům jako reklamu. Ať už na volby nebo třeba na Coca Colu nebo pivo. Ovšem jestli a kolik za to dostanou zaplaceno jsem nezjistil.

Po devíti dnech z Vallarty dojíždím do Acapulca. U většiny velkých měst se „má“ silnice vždy rozšířila na 4 pruhy, aby se zvládl vysoký provoz. Ne tak u Acapulca. Mex200 zůstává uzoučká a bez krajnice téměř až do centra. Provoz je šílený. Ke zmatkům navíc přispívají autobusy, které zastavují na mávnutí kdekoliv a kdykoliv. A stejně tak malá autíčka Volkswagen – brouk (ten starý), která tu jezdí jako taxíky. Ostatní auta je pak různě objíždějí, troubí a vytvářejí dost nebezpečné situace. Podruhé na mé cestě se na silnici opravdu bojím, že mě nějaké auto smete. Město samotné mě hodně zklamalo. Hodně jsem se sem těšil, protože Acapulco bylo jediné místo na pobřeží Mexika, které jsem z doslechu znal už dřív. Ovšem realita byla hodně tristní. Špinavé centrum, šílený provoz, randál. Promenáda kolem moře nic moc, přímo vedle ní vede frekventovaná čtyřproudovka. Vallarta byla mnohem hezčí. Měním tedy plán a místo dvou odpočinkových dnů tu budu pouze jeden. Druhý „utratím“ kdyžtak v Puerto Escondido, které je 4 dny cesty odtud, je menší a prý hezké. Bydlím kousek od Zócalo (centrální parčík), které je hned u moře. Koná se tu po 4 dny nějaká hudební akce. Zrovna se hraje salsa, pár lidí tančí. Chvilku tu stojím a poslouchám. Druhý den tu hraje vojenská kapela. To by nebylo až tak divné, ale všude po parku jsou rozmístěni vojáci s puškama v neprustřelných vestách a přilbách, jako by čekali nějaký útok. Vše ale proběhlo v klidu. Na těžce ozbrojené vojáky a policii tu ale narazíte běžně i v normální den. Ještě v roce 2006 bylo Acapulco páté na pořadníku mexických měst s nejvyšší kriminalitou. Drogové kartely si udělali z Acapulca bojiště a válčili o tento lukrativní „drogový koridor“. Přestřelky na ulicích prý byly běžné, stejně tak popravy policistů. V roce 2007 pak nově zvolený president Felipe Calderón vyhlásil kartelům válku a vyslal vojáky do ulic a na silnice. Ale to už jsem popisoval na Baja. A od té doby je tu klid. Tedy samozřejmě stále jsou tu běžné krádeže, vykradení hotelových pokojů a podobně. Ale holt tu žije přes 600 000 lidí. A ukažte mi jiné takhle velké město, kde se nekrade.. Ráno jsem se šel podívat na jednu místní show. Z útesu na jedné straně zálivu Acapulca tu skáčou skokani. Platí se vstupné 40 pesos. Za tu cenu jsem viděl 5 skoků. Nejvyšší z výšky 25m. Jsou to blázni. Ale jsou tak známí, že se stali znakem Acapulca a jsou třeba na všech dopravně informačních značkách. Po skokanech jsem ještě zašel na místní pevnost. Ta je na kopečku nad centrem města. Je hezky restaurovaná, ale strašně malinká. Takže trochu zklamání. Měla chránit španělské obchodní lodě v Acapulském přístavu před anglickými a dánskými piráty. Je z ní pěkný výhled na Acapulco. Acapulco je rozprostřené kolem dokola téměř zcela uzavřeného zálivu. Já bydlím klasicky v hlučném centru. Naproti přes záliv pak jsou drahé hotelové resorty. Ta část vypadá úplně jinak. Čistá, upravená. Nákupní centra. Tudy vyjíždím druhý den pryč, tak si to tu můžu prohlédnout. Acapulco mě opravdu moc nenadchlo, a tak mě ani nemrzí, že jedu dál. Pokračuji dál po pobřeží. Když všechno půjde dobře, tak za 11 dní překročím hranice do Guatemaly.

A na závěr po dlouhé době zase něco o zvířátkách jako na Nově . V pouštích to nebylo nic moc. Za to tady v tropech je to se zvířaty mnohem lepší. Bohužel většinu jich vidím mrtvých na silnici. Hromadu hadů, ještěrek, pásovce, želvy a spoustu dalších. Ale jednou jsem málem přejel asi metrového leguána (živého) – jel jsem z kopce a on byl za zatáčkou. Vypadal vyděšenější než já. Na stromech je pak spousta různých ptáků, kteří vydávají nejdivnější zvuky. Např. zvuk, jako když vrzá kolo. Ta opeřená potvora ho vydává v docela pravidelných intervalech, takže mě to vždycky vystraší, že mám něco s kolem. Nebo zvuk jako když někdo klepe na okno. Pamatujete na to klepání na okno v bytě mafiána v městečku Moreno? No tak to byl tento hajzlík. To, že je to pták jsem zjistil až pár dnů po té. Jednou se mnou taky závodili papoušci – přelétávali vedle mě kus cesty ze stromu na strom. Samozřejmě byli mnohem rychlejší. Tak tam na mě počkali a mě se zdálo, že se mi smějí. Prostě ptáků je to moře a pořád tu něco štěbetá, cvrliká.. Mimo ptáků a ještěrek jsem dvakrát viděl živého hada. Jeden hned zdrhnul. Na druhého jsem málem najel. Z dálky vypadal jako tenká větev na cestě. Kdyby asi dva metry ode mě ke mě neotočil hlavu, tak ho normálně přejedu v domnění, že to je vážně větev. A to jsem jel velmi pomalinku do kopce. Tak jsem ho obešel a vyfotil. Co taky s ním jiného, že? Každopádně od tohoto setkání se zase řídím heslem „To, že je nevidíš, neznamená, že tu nejsou“. Moje ostražitost při lezení do křoví za nejrůznějšími důvody už totiž pomalu začínala polevovat..

Tento příspěvek byl publikován 5.11.2011 v 5.27.