Zase v trapu

Kolem poledne vystupuji v Mazatlánu z trajektu. Je tu jako v prádelně. Strašné dusno. Ale není tu takové vedro jako na Baja. Šíleně se potím, ikdyž nic nedělám. Pocitově mi ale vedro není. Do centra jsem jen kousek popojel. Když se zastavím, jsem hned celý zplavený. Chvilku hledám hotel, kde by měli za rozumnou cenu pokoj s internetem. Nakonec bydlím v centru. Na pobřeží jsou hotely hodně drahé. Ale výhled na moře je úžasný. Velké vlny, na kterých surfují kluci. Nádhera. Odpoledne se procházím po Mazatlánu. Má moc pěkně restaurované staré centrum. Zbytek města je klasické Mexiko – malé špinavé krámky a jídelny. Rozdíl tu ale oproti městům na Baja je – všude je zeleno. V centru jsou stromy, lidé mají v květináčích květiny. Líbí se mi tu.

Další den vyrážím klasicky v 7:30. Chvilku mi trvá, než se z Mazatlánu vymotám. Přitom včera to na mapě vypadalo tak snadně. Ale stačí jednou správně neuhnout a už je to veselé. Nakonec jsem za hodinku venku. Jedu po Mex15 směr Puerto Vallarta. V Mexiku jsou často dvě silnice stejného čísla. Jedna zdarma a druhá placená. Ta placená je širší, má novější asfalt a krajnici. Nemusí to být a většinou ani není víceproudá dálnice. Vstup pro kola zakázán. Po pár kilometrech se rozděluje i moje Mex15. Jedu po libre (zdarma). Je to paráda. Sice je pořád docela vedro, ale zdaleka ne jako na Baja. V 13:00 je na slunci 38 stupňů. Je ale šílené dusno. Dokud jedu, tak mě ovívá příjemný větřík a je to fajn (sice jsem zpocený, ale tak nějak normálně). Ale jak se zastavím, nebo jedu nedej bože do kopce, tak ze mě začíná téct pot proudem. To jsem zvědavý, jestli se na toto dá aklimatizovat. Na obloze jsou sem tam mráčky (jaká změna!), takže občas jedu v jejich stínu. Navíc jedu často ve stínu stromů. Ano stromů! Krajina se šíleně změnila. Už tu není poušť. Jsou tu tropy. Všude je zeleno. Ve stínech stromů se dá odpočinout (a vypotit nějaký ten litřík), všude něco cvrliká, štěbetá. Paráda. Tohle se mi líbí. Večer jsem si našel zajímavý motel. Z venku vypadal jako u nás garáže za paneláky. Ovšem tady byl za garáží ještě pokoj se sprchou a záchodem. Takže člověk mohl být zavřený hezky se svým autem. Vchod jen přes garáž. Podobných motelů jsem pak cestou viděl ještě víc. Nepříjemnou změnou je hmyz. Je tu. Zjistil jsem to, když jsem před „svou“ garáží zapoměl zhasnout a pak mě večer vystrašil hluk od vrat – sposta hmyzáků do nich narážela a dělala rambajs. Ach jo. Zhasl jsem a pak byl klid. Stmívá se tu zase dřív – v půl osmé už je tma.
Další dny jsou podobné. Pořád je šílené vlhko a pořád se hrozně potím. Moje slovní zásoba z oblasti jídel má vážné nedostatky. Zjistil jsem to, když jsem si omylem objednal v jedné malé „domácí“ restauraci u cesty na oběd horký kuřecí vývar. V tom vedru! Jídlo se nevyhazuje, a tak jsem to snědl. Ale tak jsem se v životě nepotil. Vypil jsem k tomu asi dva litry vody, ale myslím, že jsem ji jen profiltroval přes kůži. Další zajímavou zkušeností byla zastávka v městečku Rosamoráda. Zapadl jsem do nálevny, ze které hrála hlasitá živá hudba. Objednal si pivko. A pak, z ničeho nic, mi začali na stůl nosit hromadu pochutin – krevetí polévku, salátek, krevety ala diablo, tacos, atd. Když jsem se zeptal, kolik to bude stát (v podstatě mi to nevadilo, klidně bych si to dal), tak prý nic. Že je to dárek k pití. Ok. Pivka tam prodávali malinká, cca 2 deci lahvičky. Myslel jsem si, že mají teda nastřelenou cenu piva. Ale místní si ho dávali také, takže úplně šílená ta cena nebude. Tak jsem tam tak popíjel a královsky se nabaštil. Při placení mě pak spadla čelist. Pivko stálo jen 10 pesos (14 Kč). Takže jsem zaplatil 40 pesos a jel dál. Normální cena piva v hospodě je zhruba 10 pesos za třetinku. Na mě tedy v pivu „vydělali“ cca 20 Kč. A z toho měli zaplatit to jídlo, personál a živou hudbu. Tak jejich business case bych chtěl vidět. A když už jsme u toho piva, to je příjemnou změnou proti USA a Kanadě. Konečně se dá pít. Tedy i tu se snaží americké pivovary prosadit se svou vodatou břečkou (a docela jim to jde), ale např. Tecate je pivo docela dobré chuti. Navíc se prodává i v litrových flaškách (přesněji 960 ml). Později se objevila i nějaká akce piva Pacifico, které bylo v 1,2l flaškách. A to už je dost. Obzvláště, když člověk přijede k nějakému krámku vysušený ze sluníčka a kopne do sebe tohle pivíčko na lačno. A když už jsme u těch litrů – v Mexiku zase konečně používám klasické fyzikální jednotky a ne nějaké unce, galony, libry a míle. Hurá. Aspoň něco. Bohužel tu začíná stejně jako v USA útočit pivo light. Fuj. A nechápu, proč i k pivu dávají citrón a sůl. Oni ten citrón dávají ke všemu. K masu, ok. K polívce, ok. K salátu, ok. Ale proč k pivu? Kdo je tohle naučil.. Tak ten citrón vždycky zbaštím jako první (vitamíny se hodí a jídlo nevyhazuje) a pak si vypiji v klidu to pivo.

S hospodami mám ještě jednu zajímavou historku. Jedu do kopce, nikde žádná dědina, šíleně se potím a jak tak ze mě kape pot na tachometr, tak mi začal blbnout. Dost mě to vyplašilo, tak jsem hned zastavil u hospody, která tu náhodou byla. Taková klasická, posezení venku, hudba strašně nahlas. Chvilku si s tím hraju, ale nakonec stačilo očistit kontakty a počkat až se to usuší. A když už jsem u hospody, tak jsem tam zašel. Sedám si venku, dávám si pivko. Jsou tu 4 ženské a jeden chlap. Tak tak popíjím a po nějaké chvíli se mě chlapík zeptá, jestli teda chci s nějakou zajít do baráku. Cože? No nebyla to hospoda, ale bordel.. To aspoň vysvětlovalo, proč se jedna z těch holek pořád tak vykrucovala ve dveřích, když jsem si hrál s tím kolem. Tak jsem slušně řekl, že ne, že jsem ženatý. Tedy ve skutečnosti si nejsem jistý, jestli jsem řekl ženatý nebo unavený – ono je to ve španělštině skoro stejné. Ať tak nebo tak, prý to nevadí. Hmm. Zaplatil jsem pivo, poděkoval a jel dál. Stejně byly všechny škaredé..

Ale zpět na silnici. Druhý den uhýbám z velké Mex15 na malou Mex200. Je šílený provoz, silnice úzká. Má sice malou krajnici, ale protože je těsně po období dešťů, je kolem cesty nově vyrostlá vysoká tráva a křoví, které mě vytlačuje hodně do silnice. Řidiči jsou jako magoři. Dostkrát mě jen těsně minul autobus, když se musel vecpat mezi mě a jiné auto. Přemýšlím, že se vrátím na Mex15 a změním trasu – jel bych středem Mexika po dálnicích, kde je široký odstavný pruh a tudíž bezpečno. Ale nakonec jsem přecejen zůstal u původního plánu jet po pobřeží. A naštěstí to byl jediný den(trochu předbíhám) na celé cestě do Acapulca, kdy jsem se cítil vážně ohrožený (normálně jsem se tam bál). Za Puerto Vallarta už byl provoz malý, případně silnice široká. Uf.
Do Puerto Vallarta jsem jel z Mazatlánu 4 dny. Ikdyž je to celkem málo dní a unavený nejsem, dávám si tu odpočinkový den. Tohle město je jedno z mála velkých měst na pobřeží (má cca 150 000 obyvatel) a jedno ze tří na Pacifické straně Mexika, které je věnované turistům. Stojí za to si ho lépe prohlédnout. Má několik částí. Zona hotelera je plná obrovských hotelových resortů s vlastními plážemi a bazény. Dále zona romantica, která je i přes svůj hezký název prostě jen staré špinavé centrum plné malých hotýlků a restauraček. Tady bydlím já. A v neposlední řadě je to Malecón aneb promenáda u moře v délce několika kilometrů, kolem které jsou kluby, dražší restaurace a krámky se suvenýry. Zrovna, když jsem tu byl, tak se Malecón přebudovával a dodělávalo se dláždění, lavičky, atd., aby bylo vše připraveno na začátek sezóny, která je v období od prosince do dubna. Přes den je na promenádě mrtvo, ale v noci tu korzuje spousta lidí, z klubů vyřvává hlasitá hudba a u stánků se dá koupit hromada dobrot. A tak tu korzuji i já a baštím samé zmrzlé laskominy. Si koleduji o další průtokový den.. Večer, zrovna když jsem byl v restauraci a jedl večeři, vypnuli v celé čtvrtí proud. Vše bylo po tmě. Číšník měl jen jednu baterku a běhal mezi hosty jak hadr na holi. Tak jsem vytáhl čelovku a v klidu jako jediný dojedl. Aneb vždy připraven. Přímo ve městě jsou veřejné pláže, které jsou během dne plné lidí a prodavačů všeho možného. Ikdyž je lehce pod mrakem, je pořád krásně teplo a spousta lidí se koupe v moři. Vallarta se mi moc líbí. Ale je čas se posunout dál. Acapulco volá.

Tento příspěvek byl publikován 28.10.2011 v 5.40.