Zase v trapu

Po Baja 1000 se mi zdá, že po asfaltu přímo letím. Jedu po hlavní silnici Mex1, která vede přes celou Baju od severu na jih. Už na ní zůstanu až do La Paz. Postupně projíždím malá městečka, která na dolní půlce Baja California jsou. Každé je jiné, každé něčím zvláštní. A tak to jsou hlavně ta, co mi obzvláštňují neustálou poušť, co mě obklopuje. Ovšem i poušť se už změnila.Už to není jen písek, kamení a suché keříky. Keříky vystřídaly kaktusy. Všech tvarů a velikostí. Některé jsou jako malé ostnaté keře, jiné několik metrů vysoké, které vypadají, jako kdyby vyskočily z obrázku na láhvi teqily. Místy to vypadá jako zahrada šíleného kaktusáře. Zajímavostí je pak rostlina Cirio, která roste jen na Baja. Ta mě zaujala na první pohled, aniž jsem tušil, co to je. Dohledal jsem si to až poté. Dorůstá až 20m a je fakt divná. Rutinu šlapání mi navíc sem tam vyruší vojenská kontrola. Zhruba každých 300 km je vojenské stanoviště. Vojáci tu kontrolují projíždějící auta. Ty, co jedou na sever, jestli nevezou drogy. A ty, co jedou na jih, jestli nevezou zbraně. Se mnou si ale vždycky jen chvilku pokecají a ja pak jedu dál. Ač by se to zdálo jako zbytečná šikana, místní jsou za vojáky hodně rádi. Dokud tady nebyli, byla na této silnici hodně častá ozbrojená přepadení. Až po nastoupení nové vlády, která vyhlásila boj drogám a poslala sem vojáky, je tu klid. Ovšem slyšel jsem tu i názor, že vláda sice bojuje proti drogám, ale jen aby podporovala svůj spřízněný drogový kartel. Kde je pravda? Fakt nevím. Každopádně vojáci tu jsou a mě nikdo nepřepadl. Drogy se tu už nevozí po silnici, ale po staru s mezkama po horských stezkách. Říkal mi to Coco a vyprávěl mi historky, co s pašerákama zažil..

A tak valím po Mex1. První noc dorážím k Pacifiku. Ten ještě nevidím, ale hodně se tu ochladilo. Když jdu spát, je 20 stupňů. Paráda. Jen mi nic z oblečení ve stanu neuschlo. Při ranním oblékání vlhkých svršků jsem si vybavil Kanadu. Zdá se mi to tak dávno.. První z „mých“ městeček na Mex1 je Guerrero Negro. Tam se dají dělat dvě věci. Pracovat v největší továrně na sůl v Mexiku nebo koukat na velryby. Pracovat se mi nechce a velryby tu jsou jen od ledna do dubna. Teď je říjen, tak jedu dál. Mex1 se odtud bohužel zase vrací na „horkou stranu“ Baji. Den mi moc dobře nezačíná – mám průjem. První v Mexiku. To bude asi z toho, jak jsem se včera suprově nadlábl u jednoho stánku s tacos. Po dlouhém průtokovém dni a 150 km dojíždím do San Ignacio. To je kouzelná palmová oáza uprostřed pouště. Díky vodě je tu zeleno a ani vedro tu není takové. Uprostřed města je dost poničený kostel z roku 1828. Pro všechny je to úžasná pamětihodnost, která je ve všech seznamech „místa, která na Baja musíte vidět“. Kostel v Raškově (dědinka, odkud pocházím) se mi ale líbí víc a řekl bych, že je i starší.. A tak radši vysedávám před raspadosovnou – tak říkám krámku, kde dělají raspados (ledová tříšť s různou příchutí). Další den dojíždím na východní pobřeží do městečka Santa Rosalia. Vedro mě nepřekvapuje, ale městečko ano. Vypadá úplně jinak než všechny ostatní mexická městečka, která jsem doteď viděl. Domky jsou dřevěné (přitom tu žádné lesy nejsou) a vypadá to jako v anglickém městečku (no skoro). Ovšem toto městečko nezaložili Angličani, ale kupodivu Francouzi, a to kvůli mědi. Před druhou světovou válkou tu byly dokonce největší doly v celém Mexiku. Nyní je už původní fabrika zavřená, ale vedle je nová. Pracuje v ní na 1000 dělníků. Domy šéfíků jsou pak ve stráni nad městečkem – velké vily oblokopené zahradami. Do staré fabriky se dá jít. Je tam správce, který mě zdarma provedl a všechno vysvětlil. Výkladu ve španělštině jsem ale rozumněl jen díky tomu, že vím, jak funguje třeba konvertor.. Ale alespoň jsem se naučil pár nových slovíček. Např. slovo struska  (la escoria) se určitě hodí znát.. Protože už jedu více jak 14 dní bez přestávky a městečko se mi líbí, dávám si tu den volna. Kromě domků a dolů je tu ještě jedna zajímavost. Tím je kostelík ze železa od Eiffela (jojo, přesně ten Eiffel s Eiffelovkou v Paříži). Kostelík byl nejprve vystaven v Paříži, pak ho rozebrali, a teď je tu.

Od Santa Rosalie vede Mex1 podél pobřeží. Cestou míjím nádherné písčité pláže. Poprvé mi tu jeden chlapík v krámku odmítl napustit pitnou vodu do petky. Prý si mám koupit novou. S tím jsem se tu ještě nesetkal. Voda ve vodovodu je totiž většinou lehce slaná. A tak všichni kupují stáčenou čistou vodu do velkých barelů. Jak už jsem psal minule, stáčená voda tu stojí méně než peso za litr. Až doteď to nebyl nikde problém – udělám útratu a poprosím o vodu, protože novou petku nepotřebuji. Ale tenhle chlap byl nějakej divnej. Přitom jsem si u něj koupil 4 piva a oběd.  Mě by ani nenapadlo někomu vodu odmítnout. Už jsem dvakrát dával pít lidem u cesty – jednou řidiči, co čekal na opravené kolo, a jednou dědovi, co šel z ranče do města za zábavou (15km). Ale co nadělám. Nakonec jsem vystačl s tím, co jsem měl.

Chvíli po obědě končím na Kojotí pláži. Je tu asi 12 palap, z toho dvě zabrané Američany. Tak si vybírám tu svoji, stavím stan, koupu se a flákám se.. V noci krásně svítí měsíc a za šplouchání moře a svěžího vetříku se spí nádherně, i když je 30 stupňů.

 
Další město v řadě je Loreto. Celkem velké městečko, které je šíleně turistické. Hromada hotelů, suvenýry atd. Dokonce tu i nějací turisti jsou. Dojíždím sem za největšího poledního hicu. Uviděl jsem raspadosovnu a zkouším tu různé ledové mňamky jako např. nanuk z melounu. Hotel hledám, až když se přestanu potit a zchladnu (tj. za dlouho ). Loreto bylo kdysi dávno hlavním městem Kalifornie (teď je to La Paz) a zrovna dneska slaví výročí. Pod balkónem hotelu mi jde průvod roztleskávaček. Jde o několik skupin, vždy se svou hudbou. Sem tam se zastaví a předvedou svou sestavu. Večer je pak na náměstí koncert. Chvilku tam sedím a poslouchám, ale víc se kecá než zpívá, tak jdu raději spát.

Loreto bylo poslední město před La Paz. Poslední dva dny už je jenom poušť. Pouze sem tam nějaká malá hospůdka. Za jednou takovou spím. Bohužel mi příjde, jako by se dva dny před La Paz řidiči zbláznili. Jako by všem vymontovali z aut brzdy. Mex1 je sice hlavní silnice, ale v podstatě po celé Baja nemá Mex1 krajnici, případně jen minimální. Když se míjí dva kamióny, tak jsou od kraje ke kraji a mezi zrcátky nemají skoro žádné místo. Natož abych se tam ještě vešel já. Takže jsem opravdu rád, když dojíždím do La Paz živý. Kromě posledních dvou dnů byli ale řidiči velice ohleduplní. Raději za mnou zpomalili, než aby mě ohrozili. Jen jednou se mi předtím stalo, že se přede mnou dva kamióny začaly předjíždět. Když si mě řidič rychlejšího trucku všiml, bylo už pozdě na nějaký úhybný manévr. A tak jsem to vyřešil za něj – sjel jsem do škarpy a tam počkal až se provalí kolem. Když pak řidič projížděl kolem mě, posunkem se mi omluvil. Prostě slušňáci. Ale ty poslední dva dny před La Paz byly horor.

V La Paz se mi ale líbí. Je to příjemné přímořské městečko (cca 200 000 obyvatel). Má krásnou opravenou promenádu u moře. Večer, když už není takové vedro, tu lidi korzují a sportují. Jezdí se tu na kolečkových bruslích i na kole. Dokonce je kolem promenády cyklostezka. Centrum La Paz je pak klasické Mexiko – velké moderní obchody a mezi nimi malé špinavé krámky se vším možným. Na ulicích samozřejmě nechybí stánky s jídlem a pitím. Moc se tu ale nezdržím. Hned na zítřek jsem si koupil lístek na trajekt do Mazatlánu na pevnině. Večer po promenádě a výborné večeři ještě v televizi ve zprávách sleduji, jak se k pevnině blíží dva velké hurikány. Jeden je v pohodě, ale druhý asi minu jen o dva dny. Tak na to jsem zvědavý. Každopádně záběry zaplavených ulic v Puerto Vallarte (velké město u pobřeží, kde budu za 4 dny) a rozbité domy moc optimismu nepřidají.
Druhý den moc nespěchám. Dnes musím dojet jen na trajekt, který jede až v šest. Přístav je z centra cca 20 km daleko. Takže v jednu vyrážím a pak čekám před lodí. Po chvilce přijíždí ještě dva cyklisti. Je to pár z Francie. Vyrazili z Vancouveru a jedou po pobřeží do Mexika a pak na Kubu. Jedou hodně na pohodu. Denně tak 70 km. Když se jim někde nelíbí, tak jedou autobusem. Např. na Baja ještě neujeli ani jeden den na kole. Když dojeli do San Diega (město v USA kousek od hranic), bylo na ně moc vedro a tak jeli busem do půlky Baji (Loreta). Tam vystoupili. Pořád bylo vedro, a tak vzali bus do La Paz. Teď jedou trajektem. Z Mazatlánu mají „pro změnu“ v plánu vzít bus a odjet někam doprostřed Mexika, kde už jsou teploty snesitelné (do 30 stupňů). Dobře se s nimi povídá a čas rychle utíká. Na trajekt se můžeme nalodit až jako poslední. Kola máme dole v jedné komoře pod zámkem. Během cesty k nim ale nemůžeme. Já si beru pro jistotu všechny brašny s sebou na kajutu. Kajuta byla za příplatek 500 pesos. Když jsem sám, tak tam mám alespoň věci pod zámkem a můžu koukat z paluby na okolní krajinu. Kabina nemá okénko ani záchod (to je za další příplatek). Je tu pouze umyvadlo. Francouzi mají jen standardní lístek. Byli docela rozčarováni z toho, že pokud chtějí sedět v křesílkách, tak je to za příplatek 90 pesos. Jinak můžou být jen na chodbě nebo na palubě. Mile mě překvapilo, že v ceně lístku byla i večeře a snídaně. To jsem nevěděl. Jdu spát celkem brzo. Jsem hodně zvědavý na zítřek. Jaké bude Mexiko na pevnině? Jaké bude podnebí? Stále to strašné vedro? A co hurikány? Už se nemůžu dočkat..

Tento příspěvek byl publikován 18.10.2011 v 3.12.