Zase v trapu

Procházím bránou z USA do Mexika. Amerického celníka ani nezahlédnu, mexický mi jen zamává. A najednou jsem tu. V Mexiku. Ale to je špatně! Vždyť v USA jsem byl na vízum (mám desetileté, takže ho používám, ikdyž už je ESTA) a do Mexika přece taky potřebuji vízum. A teď jsem uvnitř bez jediného razítka. Ach jo. Takže všechno znova a lépe.Vracím se na americkou stranu. Směrem z Mexika je tu obrovská fronta a všechna auta jsou řádně prohledávána. Postupně otravuji celníky, až získám všechno co potřebuji. Jedinou nevýhodou je, že mexické vízum musím zaplatit zítra v bance (dnes je neděle). Ubytovávám se v jediném hotelu, před kterým nestojí prostitutky. Chci se vyspat a nestojím o to poslouchat celou noc nějaké bušení..

Hned na první pohled je Mexiko šílená změna proti USA. Čekal jsem, že ta změna proběhne postupně třeba na pár stech kilometrech, ale tady ne. Colexico (USA) a Mexicali (Mexiko) je v podstatě jedno město rozdělené hranicí. Strana USA je absolutně nezajímavá. Klasické maloměsto. Čisté široké ulice, supermarkety, motely a obchody. Ovšem stačí projít branou do Mexika a je to jak rána kladivem do hlavy. Najednou jste v šíleném mumraji. Špinavé ulice, malé krámky, spousta plakátů a reklam. Malé stánky s občerstvením. Od obchůdků vyhrává španělská muzika. O lehkých holkách už jsem mluvil (je to stejné jako na rakousko-českých hranicích). Prostě latinská Amerika se vším všudy. Takhle přesně si to pamatuji z jižní Ameriky. Jen abyste mě správně pochopili – já si nestěžuji, jen mě překvapila ta rychlost změny. Zvlášť když člověk vyleze na střechu hotelu a vidí kousek dál tu čistou americkou část..

A tak jsem v opravdovém Mexiku. Mexicali je na vnitřní straně poloostrova Baja (čti Bacha) California. Mám v plánu projet postupně celý poloostrov až dolů a až potom přejet trajektem na pevninu. Baja je ale trochu speciální část Mexika. Je to totiž taková americká dovolenková oblast (asi jako je Chorvatsko pro Čechy). Výhodou je, že sem tam někdo umí anglicky (hlavně v hotelech) a že úroveň služeb je celkem dobrá. Nevýhodou jsou vyšší ceny. „Naštěstí“ je ale teď moc vedro, takže tu o Američana nezavadíš. Největší nával je tady v zimě a o jarních prázdninách. To je na Baja rozumná teplota – maxima kolem 27 stupňů. Já jsem zde na konci léta, takže je tu vedro jako v peci. Velký rozdíl je ale mezi stranou Baji u Pacifiku, kde jsou i teď teploty díky studenému vzduchu z oceánu rozumné (rozumněj něco málo přes třicet) a stranou směrem k pevnině, která je šíleně horká. Dokonce tu mají přísloví, že pokud chceš poznat vedro, zajeď v srpnu do Mexicali. To, že jsem shodou okolností v Mexicali, jsem už psal. Každopádně je konec září a tak už tu jsou teploty jen kolem čtyřicítky a místní si libují, jak se ochlazuje.

Přestože je na Baja angličtina relativně častá (proti ostatní latinské Americe), v normálním životě (banka, stánek s občerstvením,..) se s ní člověk nechytá. A tak začínám hablat. A ono to nějak půjde. Když se snaží, tak mi rozumí. A když se snaží hodně, tak rozumím i já jim . Navíc mám s sebou učebnici, což je přece skoro jako bych ji uměl.

Mexicali je velké město. Má i novou moderní část, ovšem já jsem ve stáré, původně čínské části. Čínský „původ“ se pozná hlavně podle hromady čínských restaurací. Když se např. zeptáte na místní typické jídlo, tak vám všichni s humorem řeknou, že čína. A tak jdu na večeři k Číňanovi. Jídelníček ve španělštině – zjišťuji, že moje slovní zásoba jídel dost pokulhává. A tak si objednávám něco se čtyřmi druhy masa a velké pivo. Asi mě mělo varovat pozvednuté obočí číňanky při mé objednávce nebo aspoň cena, která byla víceméně stejná jako v USA. Nicméně asi za půl hodiny mi přinesla obrovský talíř s šílenou porcí jídla pro 4 lidi. A k tomu litrovku piva. To, že porce je pro 4 vím proto, že po mě si to samé objednala i jedna mexická rodinka. Ale proč stahovat trenky, když brod je ještě daleko. Tak jsem se do toho pomalu pustil a nakonec všechno snědl. Na hotel jsem šel hóóóóódně pomalinku, abych to jídlo zůstalo všechno tam, kde má být.
Druhý den vyrážím směr na jih. Po vnitřní straně Baji, tedy té teplejší. Cesta je „pro změnu“ zase pouští. A tak zůstává celý den (a celé následující 2 týdny). Navíc jsem díky čekání na banku vyjel až kolem desáté. Je opět šílený hic. Největší pařák přečkávám pod mostem. V zimě tu docela prší a pak tu teče i voda. Teď je tu jen prach a písek. Jedu podle mapy, kterou jsem kupoval v Praze. A hned zjišťuji, že místa, která se na mapě tváří jako vesnice, jsou často jen jeden barák. Většinou tam ale prodávají něco na zub. A benzinky, které mám na mapě, jsou často ve skutečnosti dávno zavřené. Tuto zkušenost jsem udělal hned večer. Měl jsem naplánováno, že přespím u benzinky (nejbližší další město na mapě bylo cca 5O km). Ovšem benzinka byla dávno zrušená. Vedle byl ale domek, kde prodávali něco málo k pití a něco málo k jídlu. Takže jsem se najedl a zeptal se, jestli neznají nějaké místo, kde bych mohl postavit stan. A jako potom ještě hodněkrát, mi hned řekli, že mám spát u jejich domu, že tam je bezpečno. A ukázali na beton u záchodků. Po pravdě, to se mi moc nelíbilo. A tak jsem se vydal ke stromům o trochu dál. Jenže ouha. Všude mimo ten beton byly střepy. Tak jsem se zase pokorně vrátil a spal na betóně u záchodků. V noci ještě přijel Hummer s vojáky, kteří tam (tipuji) jen zabíjeli čas. Jen nemuseli těch pár hodin poslouchat nahlas místní disco vypalovačky. A když konečně vojáci odjeli, tak tam zase začali štěkat psi. No moc jsem se nevyspal. Se střepy jsem pak bojoval ještě celou severní půlku Baji. Nechápu proč, ale všude kolem cesty jich byla spousta. Najít místo na spaní se v přírodě v podstatě nedalo. Střepy byly prostě všude. Všude, jen na silnici ne. Ta byla čistější než v USA. Možná taky proto, že pneumatiky se v Mexiku jezdí až do totální smrti (pneumatiky nebo řidiče), takže střepy na silnici by byly problém. Taky je kolem cest hromada starých pneumatik. Skoro každý den jsem viděl nějaké auto na krajnici bez kola. Majitel šel po rupnutí pneumatiky s kolem do pneuservisu. Pneuservis neboli llantera je tu po krámcích s jídlem nejčastější firma. Tolik jsem jich ještě nikde neviděl. Zákazníků mají ale všechny víc než dost.

Ráno vyjíždím za svítání. Kolem jedné hodiny odpoledne jsem u velké křižovatky a dělám důležité rozhodnutí. Doprava je pěkná silnice na Ensenadu. Cesta o dva dny delší, ale za to bezproblémová. Navíc po chladnější straně Baji. Doleva je také pěkná silnice, ale ta za dva dny skončí. Pak už je jen prach a kamení. A tak jedu vlevo. Nevýhodu jsem popsal. Kus prostě není asfalt a je to furt po té horké části poloostrova. Výhodu je, že pojedu kousek etapy Baja 1000. Baja 1000 je slavný offroad dálkový závod, předchůdce rally Paříž Dakar. A já uvidím, kudy se jel. A to je přece paráda. Hurá. A tak vyrážím na San Felipe. Aneb když už nemám rád pouště, tak proč nejet někam, kde je ještě víc vedro a navíc tam není silnice. Asi jsem fakt total loco..

Den cesty do San Felipe uběhl rychle. Je to malé přímořské městečko, které je na jaře nabyté k prasknutí američany. Je zde hromada hotýlků restaurací a krámků se suvenýry. Teď tu ale chcípl pes. Kromě pár potrhlých američanů, kteří tady z nějakého podivného důvodu zůstali natrvalo, tu není žádný jiný turista. To stejné platí i o Puertecitos – ještě menší dědince, kam jsem dojel den následující. Tady jsem spal na pláži pod palapou. Palapa je přístřešek z palmových listů. Provedení se dost liší. Někdy je to jen ta střecha na kůlu, jindy má i stěny. Vyjímečně je k ní dovedena i voda. Za přespání pod palapou se platí. Cena od 50 do 150 pesos. Tady to bylo v areálu plážových domků, palapa nadmíru luxusní. Jindy to jsou třeba jenom tyto přístřešky na opuštěné pláži (ale majitel stejně večer přijede kasírovat). Voda v Puertocitos není. Kupuje se stáčená – dělaná z mořské vody reverzní osmózou. Cena je zhruba peso za litr. Samozřejmě čím víc se nakoupí tím je levnější. Elektřina tu funguje jen od sedmi do deseti večer. Protože jsem tu dost brzo, doháním resty – např. zašívám tričko, což mi zabere šíleně moc času. Tuhle dovednost jsem po mamce asi nezdědil.. Taky konverzuji s místním správcem. Doporučil mi zítra v Bahia Gonzaga zkusit el mejo. To jsou prý výborné škeble. Tak uvidím. Mluvím s ním samozřejmě španělsky. Domluvím se. Většinou řeknu co chci, ale dost mi vadí, že mluvím jako tatar. S tím musím něco udělat. Večer se chci koupat v moři, ale než se rozhoupu, je odliv a moře je fuč. Tak se aspoň učím španělštinu.
A když už jsem zmínil ceny.. V Mexiku se platí pesos. Značí se jako dolar $, což pro mě bylo za začátku docela matoucí. Zvláště, když někde jsou ceny pro Američany opravdu v dolarech. Kurz je aktuálně zhruba 1 peso = 1,3 Kč. Ceny jídel tu jsou podobné jako u nás. Záleží, jestli člověk jí v lepší restauraci (normální jídlo za cca $120) nebo v jídelně pro kamioňáky u cesty (cca $70). Pivo 1L stojí $30. Samozřejmě za specialitky se platí víc. V obou případech se najím do sytosti. Cena ubytování (hotelu) se pohybuje od $150 do $300. Tedy moje kategorie těch levnějších hotelů. Obecně zatím platí, že za $300 není problém najít hotel s klimatizací. Zvláště nyní mimo sezónu se vyplatí smlouvat. Většinou se dá jít s cenou hotelu dolů a ušetří se tím třeba na večeři.. Díky docela rozumné ceně ubytka a velkým vedrům teď spím mnohem méně ve stanu. Ono taky není nic příjemného, když člověk leží na karimatce v deset hodin večer, je 30 stupňů a jen cítí, jak na něm vyrážejí kapičky potu. To se usíná fakt blbě.

Z Puertocitos vyjíždím jako obvykle za svítání. Cílem je „jen“ 80 vzdálená Bahia Gonzaga, kde je možnost nakoupit jídlo a získat vodu. Jede se parádně, silnice je téměř nová. Krásný asfalt. Už od rána je ale hodně teplo – v osm už je 34 stupňů. A pak zhruba po dvou hodinách a 40 km asfalt v jednom průsmyku končí. A začíná šílená jízda – peklo jménem Baja 1000. Povrch cesty je jako roleta. Abych si na to náhodou nezvykl, je sem tam najednou návěj písku nebo hromada ostrých šutrů. Rychlost padá k 10 km/h. Když se mi náhodou podaří se rozjet trochu rychleji, tak většinou končím ostrým zastavením v písku, kam se mi zaboří přední kolo a já mám co dělat, abych neletěl na zem. Navíc se už hodně oteplilo. Na slunci je 46 stupňů. A tím jak jedu pomalu, tak mě neovívá žádný vítr, tudíž vedro pociťuji na max. Potím se a pomalu likviduji zásoby vody a nergie. Kolo i já trpíme. Do Gonzagy dojíždím úplně vyšťavený. Zapadám do jediného krámku, který tu je. Před krámkem je pod střechou puštěná televize a před ní sedí cca 20 vojáků a pár místních. Všichni upřeně koukají na nějakou telenovelu. Vojáci při tom mají na klínu pušky. Dokonce ani vpád gringa je od televize neodtrhl. Telenovela je to úplně klasická – blízké záběry na obličeje umocněné dramatickou hudbou. Mě se ale líbil jeden okamžik, kdy chlapík dal nějaké ženské facku a všichni vojáci okolo mě nesouhlasně sykli. Jojo, jsou to prostě slušně vychovaní hoši. Tak to má být. Kupuji si pivo a koukám se s nimi. Jsem tak mrtvý, že bych klidně koukal i jen na reklamy. Hlavně že sedím ve stínu a mám co pít.

Bahia Gonzaga je záliv, ve kterém je kromě obchůdku ještě pár domů, které si tu pořídili Američani jako druhý domov a jeden hotel s restaurací, kde jsem se nabaštil a pak si domluvil přespání pod palapou na pláži. Přístup je sem buď offroad autem, po moři nebo letadlem. Za domky Američanů je malá přistávací dráha. Jako obvykle jsem tu jediný turista. Jen večer přijel ještě nějaký blázen na kajaku. Ale nebyl moc komunikativní, takže o něm nic nevím. Koupu se v moři a večer jdu brzo spát. Zítra mě čeká zbytek Baja 1000.

Dnes se cesta měla zlepšovat, ale vůbec ne. Je to spíš mnohem horší. Prvních 40 km jedu 5 hodin. Hodně tlačím, protože cesta kromě hnusného povrchu začíná nepříjemně stoupat. Kolo se pořád propadá do písku. Chvílemi je to k zešílení – jen tupá dřina v hrozném vedru. Tohle je jeden z mála okamžiků, kdy jsem rád, že tu Alča není. Tady bych opravdu nedokázal udržovat dobrou náladu za dva. Na oběd zastavuji v Coco’s corner. Chlapík bez nohou tu má své království z různého smetištního bordelu. Na stropě má přibitou sbírku kalhotek. Je to hodně známé místo – projíždí tu Baja 1000 a je tu konec jedné etapy. Je dokonce tak známý, že jeho chajda se dostala na mapu Baja California. A nebo tam je, protože z jedné strany je k nejbližší vodě 40 km a z druhé 20 km. Těžko říct. Coco je opravdu zvláštní člověk. Když sem přijel, měl jednu nohu a protézu. A postupně tu všechno vybudoval. Před pár roky mu pod kolenem uřízli i druhou nohu. A tak teď chodí po kolenou. A stejně tu dokáže žít úplně sám. Nabízí mi místo na přespání zdarma v jednom kamionu, který tu prý zůstal, když jeho řidiče našli zastřeleného na pláži. S Cocem se dobře povídalo. Prý tu žije už 20 let. Tenkrát tudy projížděl a jak to tu viděl, tak si řekl „tady musím žít“. Na to jsem se rozhlédl kolem sebe – všude jen poušť, kamení. Tak jsem to raději nekomentoval. Vodu na mytí si prý vozí jednou za pár měsíců v barelech. Na pití si doveze jen jednou za rok několik sudů vody. Ani nechci vidět, kolik breberek se mu v nich za ten rok vylíhne. Protože pohárků na vodu moc nemá, pije se z jednoho. Nejdřív se napil jeden řidič, co zrovna přijel. Pak Coco a pak já. Každopádně voda to byla dobrá.. Protože ale nemám jídlo a navíc chci dokončit tu hroznou cestu, tak po více než dvou hodinách (až už slunce tak nepralo) pokračuji. Coco jde spát. Cesta je stále hnusná, ale cíl se blíží a to mi dodává energii. Když večer dojíždím na hlavní silnici, chce se mi ten asfalt políbit. Kolu slibuji, že minimálně dalších 10 000 km už pojede jen po asfaltu. Kousek od křižovatky je restaurace pro kamioňáky. Dávám si večeři a spím klasicky za domem ve stanu. Baja 1000 je za mnou. Teď už bude jen asfalt. Huráááááááá.

Tento příspěvek byl publikován 13.10.2011 v 2.08.