Zase v trapu

Původní plán byl projet za dopoledne Portland a pak se dostat co nejdál směrem k pobřeží. Nakonec jsem se ale v Portlandu zdržel o dost déle. Né, že bych měl problém najít cestu nebo že by byl tak velký. Ale byl jsem na nákupech..

Portland je docela rozumně velké město. Cca 600 000 obyvatel. Hned první dojem byl pozitivní – všude hodně cyklistů a velmi dobrá síť cyklostezek. Super. Protože jsem byl na severu a potřeboval jsem na jih, projel jsem ho hezky napříč skrze centrum. To bylo takové menší (na velké město), ale pěkné. Zrovna tam byly nějaké slavnosti, na pódiu hrála nějaká country kapela, pod pódiem se tančilo a tak jsem tam chvilku poseděl a poslouchal. Hned, co jsem vyrazil dál, jsem zahlédl outdoor obchod. Tak jsem tam naběhl, že bych potřeboval bombu k vařiči a kdyby náhodou měli to samé triko co mám na sobě, ale bez rukávů, tak že bych ho taky bral. Neměli ani jedno z toho, ale prodavač mě dostal do kolen. Nejdřív se omluvil, že to nemají. Pak mi řekl dva obchody, kde to určitě mít budou (úplně jiné dva řetězce) a když jsem se ptal na cestu k nim, tak vytáhl mapu, zakreslil tam ty obchody a mapu mi dal! Tomu říkám služba zákazníkovi. No a než jsem to všechno oběhal, tak bylo poledne pryč. Mimochodem všechno jsem sehnal.

Ten den jsem se pak dostal už jen k městečku McMinnville asi na půl cesty z Portlandu na pobřeží. To bylo zajímavé tím, že hned u něj bylo obrovské muzeum letadel. Na střeše jedné budovy měli dokonce zaparkovaný Boing. Už měli zavřeno, ale hodně letadel měli i po venku a byl k nim volný přístup, tak jsem to hezky prolezl a pokoukal. Protože už byl fakt večer a všude kolem cesty pole ohraničené ostnatým drátem, tak jsem našel motel a zabalil to tam.

Druhý den jsem po obědě konečně dorazil k pobřeží Pacifiku. Kolem pobřeží vede hodně známá cyklostrasa. Začíná na severu Oregonu a končí až u Mexika v Kalifornii. Bohužel to není cyklostezka ve smyslu vlastní cestička jen pro kola, ale jede se pořád po silnici. Výhodou je tedy pouze občasné značení navíc pro cyklisty, které vyjímečně svedlo trasu mimo hlavní cestu a třeba projelo městečko po vedlejších silnicích (takže se minuly všechny obchody a proto jsem to značení dost často ignoroval a pokračoval po hlavní). Druhou výhodou byla super cyklistická mapa, na které byly kromě výškového profilu trasy i vyznačené kempy a jestli v nich je/není bike&hike místo a jestli má sprchy (velmi důležitá informace!). Kempů kolem cesty je hodně. Přesto jsou v sezóně dost často úplně plné a další kempaře už neberou. Pokud má kemp bike&hike místo, znamená to, že je tu speciální plácek, kam staví stan cyklisti a báglaři. Tady není omezen počet – asi protože většina lidí jezdí autem a tolik cyklistů se tu nikdy nenajde – párkrát jsem tam byl úplně sám. Člověk se tak nemusí bát, že dojede k ceduli „Campground full“. Taky se konečně změnilo placení a do bike&hike se platí za osobu a ne za vozidlo jako na severu. Cena 5 dolarů na člověka je super (tedy pokud má kemp sprchy), takže konečně přestává mít smysl hledat fleka někde v přírodě. Stačí ráno najít na mapě kemp, kam večer dojedu a odpadají starosti s tím, kde se bude spát.

A tak jsem vyrazil po pobřeží. Několik věcí se změnilo. Za prvé se ochladilo. A to tak, že hodně. Ještě před pár dny jsem měl 38 stupňů. Tady na pobřeží je (pokud je hezky) max. 24, většinou ale kolem 20. V noci pak cca 13. No aspoň se nepotím a dobře se mi spí. Jen aklimatizaci na Death Valley tady asi neudělám. Oceán je taky pěkně ledový. Můj plán vykoupat se hned v Pacifiku tedy odsouvám do Kalifornie.. Další změnou je hromada cyklistů. Tedy nepředstavujte si to jako cyklostezku v Bráníku o víkendu. Ale denně potkám třeba i 10 cykloturistů. Takový nával byl naposledy v parcích Banff a Jasper. Hodně jich jede jen tuto trasu po pobřeží.Další změnou je zvýšený provoz aut. Oregonské pobřeží je docela pěkné, takže sem jezdí všichni karavanisti. A poslední změnou je vítr. Konečně mi fouká do zad (když teda není bezvětří). V létě tu totiž převládá západní případně severozápadní vítr. Takto to nakonec vydrželo až do San Francisca. Hurá.

A když už jsem dojel k oceánu, tak si dávám aspoň stylové jídlo – kraba. Vykuchat ho mi dalo skoro stejné práce, jako sem dojet. Ale nakonec jsem to zvládl. Masa v něm bylo sice dost, ale tím zápasem s ním jsem docela vyhládl, tak jsem se ještě docpal klasickým americkým hamburgrem.. Cestou po pobřeží jsou jako obvykle různé turistické atrakce a naučné cedule. Např. u jedné skály pojmenované Battle Rock je popsáno, jak se tady 9 statečných vojáků bránilo velké přesile moc hodných indiánů. Nakonec vojáci utekli a všechno dobře dopadlo. Aspoň tak nějak si to pamatuju. Mě na tom hlavně zaujala ta americká nevyrovannost s historií. Oni neřeknou, že jejich vojáci byli špatní, protože Amerika je prostě na své vojáky vždy hrdá. Ale na druhou stranu ani indiáni nebyli špatní. Takže prostě bojovali hodní s hodnejma (?). Na jednu atrakci mě ale nakonec dostali. Znělo to suprově – Sea Lions Cave. Na Oregonském pobřeží jsou totiž občas lachtani. Tak jsem vysolil 12 dolarů, abych o něco náhodou nepřišel a nelitoval. No a pak jsem litoval. Lachtani byli vidět jen z velké dálky na pobřeží a jeskyně byla momentálně prázdná. Ach jo. Zlatá Patagonie, kde je člověk měl na dosah. No, ale aspoň tam měli pěkně nasvícenou kostru lachtana.

Oregonské pobřeží jsou převážně skály, případně pláž, ze které skály trčí. Jeden úsek je ale úplně jiný. Cca 5 km od oceánu směrem do vnitrozemí o délce několika desítek km jsou obrovské písečné duny. Ty jsou zde volně přístupné i pro vozidla všeho druhu a tak jsou místní kempy plné Amíků se čtyřkolkama, bugynama a jinýma OHV (tak se tady označují tato přibližovadla- off highway vehicle). Přes den pak všichni řádí v dunách a v noci v kempu. Já ale spím jak dřevo, takže mi vůbec nevadí.

A tak mi to tu celkem utíká. Je pořád na co se koukat, počasí je fajnově cykloturistické a vím vždy dopředu, kde budu spát. Celkem tak jedu v Oregonu 5 dní. Z toho 4 po pobřeží. Původně jsem od Oregonského pobřeží čekal víc, protože ho všichni lidi, které jsem potkal, strašně chválili. Navíc jsem se naivně těšil, jaké tam bude teplo, na koupání v moři a na cyklostezku kolem oceánu. Takže jsem byl z počátku docela zklamaný. Ale nakonec musím říct, že to byla pěkná část cesty. Hodně tomu pomohlo skvělé zázemí kempů, pěkné, ikdyž chladné počasí a výhledy na pěkné pobřeží.
No a po pěti dnech v Oregonu vjíždím do Kalifornie. Hned nahazuju nové tričko bez rukávů. Ne, že by se oteplilo, ale jsem přece v Kalifornii, no ne? Oproti Oregonu se zase několik věcí změnilo. Za prvé se ochladilo. A to tak, že hodně.. Přes den je cca 15 stupňů, v noci 11. Je to hlavně kvůli mlze, která se drží na pobřeží celé dny. Takže když ráno vstávám, tak je šero, vlhko a zima. A když jdu večer spát, tak je šero, vlhko a zima. Prostě pořád to samé. Můj plán vykoupat se v Kaliforni v Pacifiku tedy odsouvám do Mexika.. Díky mlze taky nejsou téměř žádné výhledy na pobřeží. Naštěstí druhý den zatáčí cesta lehce do vnitrozemí. Projíždím NP Redwoods. Rostou zde nádherné sekvoje.  Na světě existují 3 druhy sekvojí. První druh je prťavý (jen max. 43m), roste v Číně a nikdo o něm nic nepíše. Takže ani já nebudu. Druhý je Giant Sequoia. Tato sekvoj roste např. v NP Sequioa, kam se podívám za dva týdny s Alčou, a jsou to stromy s největším objemem dřeva na světě (největší z nich má objem cca 50 000 krychlových stop – tak si to přepočítejte) a výškou kolem 90 metrů. Poslední druh je pak Coast Redwood, která není tak tlustá, ale je pro změnu zase nejvyšší na světě (až 113m) a ta jak už název napovídá roste u pobřeží. Tj. tady. Kvůli nim také odbočuji z hlavní a jedu po Avenue of the Giants (Cesta obrů). Je to úzká cesta několik desítek mil dlouhá obklopená těmito velikány. Pro mě je ta cesta dost nebezpečná, protože místo abych koukal před sebe, tak koukám nad sebe a pak projedu kde co. Ale je to super. Cítím se mezi těmi obry jako úplně malinkej trpaslík. A to se mi nestává často.. Moc se mi tu líbí. Několikrát zastavuji a jdu se jen tak projít po stezkách co tu jsou. Nádhera.

Ale každý les jednou skončí. A tak jsem vyjel zase mezi lidi. U městečka Arcata mě odchytil Dave. Normálně se ke mě připojil na kole a po klasické konverzaci odkud kam mě pozval k němu domů přespat. Je to učitel na univerzitě a byl tak hodnej až byl podezřelej.. No, ale nabídnutá sprcha se neodmítá, tak jsme se domluvili, že koupím nějaké maso na BBQ a k večeři bude rožnění. Stejně jsem si ale pro jistotu dal nůž do kapsy a před barákem odeslal gps souřadnice Alče . Nakonec to ale byl super večer. Na večeři se k nám připojila jedna jeho známá, která nám pak nabídla obrovskou vířivku pro 6 lidí, kterou měla za barákem. A tak jsme se naložili do vířivky, popíjeli pivko a kecali dlouho do noci. Druhý den ráno mi jen řekl, že si mám vzít z ledničky co chci a se slovy, ať pak zavřu dveře a zhasnu, odešel do práce a nechal mě v jeho domě samotnýho. No říkám, byl tak hodnej, až je to podezřelý.

Do San Francisca mi zbývají poslední tři dny. Vychází to rozumně – denně cca 120 km. Ovšem jen do okamžiku, než se highway 101 změní ve freeway kam kola nesmí a já pokračuju po silnici číslo 1 po pobřeží. To by nebyl takový problém, ale problém je to, že jsem najednou od SF o 60 km dál. Takže to asi nebude moc na pohodu. Navíc tahle malá silnice jede pořád z kopce do kopce. Dokonce dělám i rekord v nastoupaných metrech za den. Navíc pořád ta mlha. Grrrr. Cesta nic moc, výhledy žádne. Jediné zpestření byla stará zrekonstruovaná ruská pevnůstka z roku 1812. Byla obehnaná palisádou a měla vlastní kostel a několik domů. Byla volně přístupná, a některé domy měly i původní výbavu. Docela pěkně si tam ti ruští obchodníci s kožešinami žili..

Nakonec jsem docela zamakal, ztrátu dohnal a dojel do SF tak, že si tu můžu dát 3 dny volna. A proč se vlastně honím když mám ještě celkem 9 měsíců čas? No protože chci v SF mít odpočinkové dny, ale přitom musím stihnout dojet do Las Vegas, kde mám za 10 dní rande s Alčou. Hurááá.

Tento příspěvek byl publikován 9.9.2011 v 9.18.