Zase v trapu

Hned za hranicemi nabíhám do infocentra. Od takové milé babičky dostávám super mapu státu Washington a taky pár tipů kudy jet a kam se cestou podívat. Hned u druhé zastávky mě rozesmála. Prý když si zajedu „jen“ 20 mil, tak se můžu podívat do opravdové Německé vesnice.. Hahaha. No, nemusím tu vidět všechno.Každopádně druhý tip byl zajímavý. Obrovská přehrada s vodní elektrárnou. To stojí za zajížďku. To jsem si aspoň myslel, když jsem vyrazil směrem na Grand Coulee místo přímo na jih. Bohužel až druhý den mi došlo, že čísla na mapě už nejsou kilometry jako v Kanadě, ale míle. A najednou to nebyla zajížďka 60 km, ale 100. A to už bych si možná rozmyslel. Ale co už, když mám víc než polovinu za sebou..

Ráno, druhý den cesty k přehradě, zastavuji u jednoho památníku indiánskému náčelníkovi. Stojí u něj nějaká parta lidí. Tak tam přijedu a co neslyším – čeština. No byla to malá výprava 6 lidí s průvodcem po západním vnitrozemí USA (jestli si dobře pamatuju) a překvapení bylo oboustrané. Chvilku si povídáme, pak si mě fotí a vyrážejí dál. Ještě dneska chtějí ujet dalších cca 500 km. Kolem oběda pak dorážím k přehradě. S výkonem 6,8 GW je to čtvrtá nejvýkonější přehrada s vodní elektrárnou na světě. Hned po Třech soutěskách v Číně (20 GW), Itaipu v Paragvai/Brazílii (12,5 GW) a Guri ve Venezuele (10 GW). Výška 550 stop, délka 5223 stop. Má pěkné infocentrum a před budovou park, kde ve stínu a s výhledem na přehradu obědvám. Zase je šílený vedro. Cesta vede stejně jako včera úplně suchou krajinou. Pot ze mě jen leje. Zastavuju u jedné benzinky, kde jedna strašně upovídaná paní prodává domácí zmrzlinu. Předemnou je kupa dětí. Dávám se do řeči s jejich tátou. Když uslyšel, že jedu až z Aljašky do Argentiny, tak nedal jinak, než že mi tu zmrzlinu zaplatí a bude se tak podílet aspoň troškou na té expedici . Mimochodem, byla to zatím nejlepší zmrzlina na cestě. Přímo mňamkózní..

Na konci dne odbočuji z doporučované cesty a jedu vedlejší cestou přímo na jih. Hned od začátku jsem nadšený. Dojíždím k k Suchým vodopádům (Dry Falls). Je to v podstatě takový Grand Canyon v „malém“. Uvozovky jsou na místě, protože i tak je to šíleně obrovský. Cesta vede postupně do údolí, které vzniklo tak, že za poslední doby ledové tady byl obrovský vodopád a ten si postupně pod sebou ukrajoval a podemílal skálu. Až se posunul o hromadu kilometrů. A tím vzniklo toto široké koryto, po jehož stranách jsou vysoké skalní stěny. Dnes už tu ale žádná voda neteče, tak proto ten název Suchý vodopád. V údolí už zůstalo jen několik velkých jezer. U jednoho z nich spím. Koupu se už za tmy. Plavu si v teploučké vodě, svítí měsíc a z druhé strany jezera od nějakých domů hraje country. No romantika, co vám budu povídat.

Další den pokračuju tímto údolím, které se postupně rozšiřuje. Krajina vypadá jako z westernu. Suchá tráva, sem tam nějaké křovisko. V dálce skály a na té troše zeleně u jezer se pase dobytek. Přesně takto si představuju americký středozápad. Paráda. Jen je hrozný hic. Po pár hodinách se okolí mění. Zmizely skály, zůstala jen lehce zvlněná krajina. Hodně polí je tu zavlažovaných. Pěstují se tu brambory, jablka i obilí. Někde se zavlažuje pouze prázdná louka, jen aby tam vyrostla tráva pro dobytek. Kde není zavlažování, tam je úplné sucho a nic nevyroste.Přes největší vedro ležím  před školou na vyšlechtěném trávníčku ve stínu břízy. Je tu příjemně. S obědem jsem to nějak přehnal, protože je mi pak tak těžko, že zůstávám ležet a jen funím. Když jsem se po dvou hodinách probudil, tak už bylo snesitelně i na slunci (34 stupňů). A tak jsem rychle šupajdil dál. Vyhýbám se dálnicím. Jedu po malých okreskách mezi farmama. Tyhle vedlejší cesty nejsou vůbec značený a navíc je jich ve skutečnosti víc než mám v mapě. Prostě navigační zábava. Jen mi vadí, že zdejší cesty jsou skoro všechny do pravých úhlů a když potřebuji šikmo, tak najíždím zbytečné kilometry navíc.

V městě Yakima se nemůžu dlouho vymotat. Stále narážím na dálnici (freeway), kam na kole nesmím. Aniž bych se ptal, zastavuje u mě chlapík na kole a nabízí pomoc. Že mě z města vyvede. Je strašně ochotnej. A tak spolu jedeme asi 10 km, než se dostaneme na mou výpadovku. Bere to samýma malýma uličkama a dost to „po americku“ řeže. Prolítáva křižovatky hlava nehlava, zkracuje si různě cestu přes benzinky,.. Jakoby za ním jeli poldové a on měl plnej batoh heroinu. Jsem docela rád, když už jsem nakonec zase sám a jedu jak se na středoevropana sluší a patří – pěkně opatrně podle předpisů . Ale hodně mi pomohl a patří mu můj dík. Bez něj bych tam byl možná ještě teď.

Na poslední dva dny ve státě Washington se docela těším. Měl bych jet relativně po rovině kolem řeky Columbia až do Portlandu. A tak vyrážím do posledního hřebene hor, které můsím překročit než se dostanu k řece. Stoupání rozumné, ráno není takové vedro, takže to docela ubývá. Po dvou hodinách jsem nahoře. Hřeben je kam až oko dohlédne pokryt větrnými elektrárnami. Všechny jedou jako čamrdy a všechny jsou otočené zadkem ke mě. A to je ale průser! Každému zkušenému větrníkovi určitě došlo, že jsem vyjel do protivětru. A to pěkně silného. Z kopce ke Columbii to ještě jakž takž jede, ale pak je to takové malé psycho. Místo abych si lebedil na rovince, makám jako „zvíře na tři a lev to není“. Velká část údolí Columbie je chráněna a je to opravdu krása. Nádherná řeka v širokém kaňonu. Ale moc to nevnímám. Je už konec dne, byl jsem připravený na pohodu a zatím toto. Když pak vidím kemp, neváhám a zatáčím tam. Je to tu jak na větrné hůrce, ale pro stany jsou tu závětří a kemp má teplou sprchu, tak se zabydluji. Večer si ještě povídám se sousedy. Prý je tady ten vítr úplně normální. Je tu to vyhlášená oblast pro windsurfing, protože tu fouká prostě furt. Na zítra podle předpovědi hlásí vítr o síle až 50 km/h. Samozřejmě do protivky. Tak se mám na co těšit. Jak ale vím, že to není „smůla“, ale že takto je to tady pořád, tak je to mnohem lepší. Ráno prostě vstávám s tím, že to bude makačka a jsem na to psychicky připravený. No a makačka to taky byla. Ale cestou jsem koukal na windsurfery, jak si to sviští po hladině, často jsem zastavoval u ostružin a ono to tak nějak šlo. K večeru jsem se pak z toho větru dostal a kolem deváté se ubytoval v motelu ve Vencouveru – předměstí Portlandu.

Je zajímavé, jak si každý jednotlivý stát USA  hraje jen na svém písečku. Např. všechny ukazatele na cestě kolem Columbie byly na Vancouver, ikdyž je mnohem menší než Portland a je hned vedle. Ale leží ještě ve Washingtonu, kdežto Portland už je v Oregonu. Taky na všech mapách je vždy jen ten stát, který je vydal a za hranicemi je bílo nebo v lepším případě naznačených pár hlavních dálnic. Na infocentrech je málokdy k dostání mapa vedlejšího státu. A to mluvím stále o státech v rámci jedné země.

A na závěr jako obvykle o zvířátkách. Docela si začínám zvykat na pocit, že tu prostě chřestýši jsou. Vždyť lidi tady normálně žijí a hadi jim nevadí. Ono vlastně nakonec není proč. Chřestýš se živí malými hlodavci nebo ptáky. Na člověku si nic nevezme, takže ho kousne pouze v sebeobraně. Navíc není ani moc agresivní a raději zdrhne, pokud má příležitost. To jsou samé pozitivní zprávy. Ale řekněme, že narazím na naštvanýho hada, který si na mě bude chtít vybít zlost. Tak potom v případě kousnutí, pokud člověk dostane sérum proti jedu do dvou hodin, tak je téměř stoprocentní šance, že se to obejde bez následků. No a já jsem na silnici, takže ke mě může záchranka dorazit bez problémů do pár desítek minut. I statistika mluví v můj prospěch – ročně kousne chřestýš v USA 7000 až 8000 lidí a z toho jen 5 umře. Docela uklidňující ne? A jak mi řekl jeden místní – když do něj nekopeš nebo nestrkáš klackem, tak on ti nic neudělá.. Takže já jsem v pohodě. Trošku jsem upravil své návyky a ok. Zatím nic. Např. když jdu na záchod do křoví, tak v zemi medvědů jsem si nahlas říkal sprosté básničky (medvěd je slušné zvíře a tak radši uteče). Tady si podupávám, poskakuju a tak dělám co největší otřesy. A ráno radši nejdřív kouknu přes tropiko do předsíně, jestli se mi tam nějakej prďola nezabydlel. A až pak otevírám stan. Navíc těžko říct, co to člověk vidí u silnice za hady. Většinou je to taková rychlovka, že sotva stačím říct „Uááááááááá“ a je fuč. Jediné co mi pak zůstane je pěkně vysoký tep. Jednoho jsem ale z dálky vyfotil. Poznáte někdo, co je to zač?

Tento příspěvek byl publikován 21.8.2011 v 7.01.