Zase v trapu

Po posledním národním parku jsem už jen víceméně klesal údolím kolem řeky. Protože je to hlavní silnice č. 1 na Vancouver, je kolem cesty spousta atrakcí pro turisty, kteří se vrací domů. Např. „Město duchů“ jak vystřižené z westernových románu, „Začarovaný les“ pro děti, termální koupaliště nebo „Miniaturland“ s evropskou vesničkou. Já se ovšem nezdržoval ptákovinami a druhý den odbočil na silnici 97 vedoucí už přímo na jih. Během jednoho dne se pak totálně změnila krajina, kterou jsem projížděl. Zatímco včera pod horama všude tekly potoky a všechno bylo zelené, dnes jsem se najednou ocitl v krajině jako v letním Chorvatsku nebo Itálii. Vyschlá tráva, pokud něco někde mělo růst, tak se muselo zavlažovat. Taky teploty vystřelily směrem vzhůru. Najednou jsem tu měl přes den 36 stupňů a azůro. Bohužel se ale taky zvětšil bordel u cesty. Často projíždím střepy. Taky se to podepsalo na defektech. Zatímco prvních 4200 km nic, tak teď během 600 km tři píchnutí. Možná je to ale jen smůla. A tak frčím údolím Okanagan dolů. Milovníci vína nejspíše zbystřili. Toto údolí je totiž prý známá vinařská oblast. A vinařstvích je tu opravdu hodně. Pro mě to ovšem bylo docela překvapení. Ovšem nejen víno se tu pěstuje. Zrovna dozrávají třešně, jablka, broskve, mandarinky. Snad všechno na co si vzpomenete. Vše samozřejmě zavlažované, jinak by to uschlo. Kolem cesty jsou pak obchody „Fruitstand“, kde přímo farmáři prodávají svoje plody. Případně už i nějak zpracované – marmelády, džemy, sušené. Taky tu z toho dělají domácí zrzlinu, koktejly nebo džusy. Všechno moc dobrý..

Fouká mi lehce do zad, furt je na co se koukat a tak cesta rychle ubíhá. Dokonce tak rychle, že večer mám nový rekord – 174 km! Částečně taky protože nemůžu najít místo na spaní. Nakonec jsem dojel ke kempu u jezera. Jako všechny ostatní kempy tady, je úplně narvaný. Spousta lidí sem jezdí trávit dovolenou. Za svým karavanem táhnou loď, kempují u jezer a prohánějí se tam ve svých člunech. Místo tedy nebylo, ale takové milé paní, která tu dělala správkyni, se mě nakonec zželelo (už se šeřilo a to byste mě přece nevyhnali, chudáka na kole ) a nechala  mě přespat přímo pod jejím domečkem na trávě. Jen cenou mě moc nepotěšila. 30 dolarů je fakt dost. Bohužel je to standardní cena. Zkouším to uhrát na to, že nemám regulérní místo, tak jestli by nebyla náhodou možná nějaká slevička. Ona chvilku přemýšlela a pak řekla, že mám počkat na šéfa, který někdy večer přijede. Ok. šéf přijel kolem desáte. Jmenuje se Darek a je to původem Polák, který emigroval před 25 lety. Nejdřív jsem se s ním dohodl na slevě. Místo na stan mi dá za 20 dolaru. Pak chvilku kecáme. Jak zjistil, že jsem Čech, prohlásil že „pro bratry zadarmo“ a nevzal si ode mě ani dolar. Super!

Druhý den jedu dál na jih. Cesta je hodně podobná včerejšku. Je vedro, sucho. Kolem poledne dělám neplánovanou zastávku v muzeu klasických amerických aut. Je to soukromá sbírka, celkem něco přes 5O aut. Jsou tam auta zhruba od čtyřicátých let. Ale nejvíc jsou zastoupena léta 60. a 70. Všechna skvěle restaurovaná. U každého auta je kromě standardních technických údajů i povídání o historii daného auta. Pobavil mě například příběh u jednoho Oldsmobile, který koupili v hrozném stavu. Ležel přes 30 let na pusté zahradě. Původní majitel si ovšem vymínil, že ho sice prodá, ale nesmí se zničit stromy, které během času vyrostly kolem něj. A tak pro toto auto museli přijet s obrovským jeřábem a vyzdvyhnout ho přes ty stromy horem. Jinak ho ven dostat nešlo. Tahle zastávka se mi strašně líbila. Jen mě to přesvědčilo v tom, že naše garáž bude malá.. Po zastávce v muzeu valím dál. Projíždím několik malých městeček. Zaujal mě Penticton, kde se místní baví tím, že sjíždějí řeku, která protíká městem. No protíká.. Je to strašný olej, skoro to neteče. Lidi se plaví na nejrůznějších nafukovačkách, popíjejí, baví se nebo i spí. Místy to na řece vypadá spíš jako na velkým mejdanu.

Chci si udělat den volna v městečku Osoyoos kousek od hranic. Tohle městečko má podtitul „jediné pouštní město Kanady“. Tak to už je druhé překvapení. Kanada má poušt a pěstuje víno. Hmmm.. Vidina vany s teplou vodou a postele mě ovšem žene poušť nepoušť celý den a tak nakonec večer do Osoyoos dojíždím s najetými 166 km. Jsem dost mrtvej. Ještě jsem se nestihl zregenerovat ze včerejška. Ale stálo to za to. Spím v posteli! Druhý den je odpočinkový. Nikam nejedu. Relaxuju. Opravdu. Šel jsem se podívat na pláž (Osoyoos je u jezera). Ale je tam na mě moc vedro. Tak jsem se raději přesunul do blízké hospody a pozoruju pláž odtud. Testuju místní pivo a není tak špatný. Ale možná je to tím vedrem. Kolem města je opravdu jako na poušti. Suchá tráva, kamení. Večer jsem zašel do pořádné restaurace. Dost bylo hamburgerů a sendvičů. Restaurace to byla Italsko-Řecká. Dal jsem si jehněčí a k tomu jsem otestoval místní víno. Na výběr měli asi 20 místních vín. Chutnalo mi jídlo i pití. A to hodně.

A na závěr zase o zvířátkách. Na severu byli medvědi. Celkem jsem si na ně zvykl a nevadili mi. Naopak byli vždycky zpestřením dne. Tady jsou zase pro změnu chřestýši. Varoval mě před nimi už Darek včera v kempu. Cestou jich vidím pár přejetých. A jeden živý had zdrhal od cesty. Jestli to byl chřestýš nevím. Rychle zmizel a nechřestil (naštěstí). Každopádně tu jsou. Foto ani video nemám. Možná vyfotím nějakého přejetého, ale od živého budu zdrhat, co to pujde. Tedy vlastně jsem chtěl říct, že s hlavou hrdě vztyčenou odkráčím pryč. Jsem zvědavý, jestli si na ně někdy zvyknu jako na medvědy..

A tím končí má anabáze po Kanadě. Najel jsem v ní celkem 3 756 k m za 37 dní. Hodně na mě zapůsobila a to zejména krásnou přírodou. Parky Jasper, Banff a další si přidávám na seznam „ještě jednou a víc“. Taky si na mě přichystala pár překvapení. A to hlavně poslední dny – vinice, poušť a chřestýši. To jsem v Kanadě teda nečekal. Vždycky jsem si ji představoval v podstatě jako jeden velký les plný hokejistů.. Ale o to víc jsem rád, že jsem tu byl a zjistil jaká opravdu je. Pokud to srovnám s Aljaškou, tak ale musím říct, že tam se mi líbilo trochu víc. Moc nedokážu říct, čím to je. Čistě objektivně je Kanada více rozmanitá, víc civilizovaná, ale přitom sever je stejně liduprázdný jako na Aljašce. Ale na Aljašce jsem nějak víc cítil tu rozlehost přírody kolem mě. Tu izolovanost od okolního světa. Tím ale nechci v žádném případě říct, že by se mi v Kanadě nelíbilo. Právě naopak. Každopádně tímto mi končí na pár měsíců silnice „mimo civilizaci“. Je na čase vyrazit mezi lidi – do USA a latinské Ameriky.

Tento příspěvek byl publikován 11.8.2011 v 9.52.