Zase v trapu

Cassiar hwy je malá silnice na způsob naší okresky. Spojuje Alaska hwy na severu a Yellowhead hwy na jihu. Měří 720 km a jsou na ní 3 vesnice, pár kempů a to je vše. Kvůli horšímu povrchu na ní nejezdí tolik aut a je více vedená divočinou západní Kanady. Je to alternativa k Alaska hwy, jak se dostat na jih. Takže pokud si máte vybrat mezi velkou Alaska hwy s plným zázemím a Cassiar, je volba jasná.. nebo ne?
Všichni se mě pořád ptají, jak probíhají moje dny. Jestli mě to pořád baví atp. Abyste viděli, že se na to opravdu nedá jednoduše odpovědět, rozhodl jsem se popsat úsek Cassiar hwy den po dni. Takový pokus. Nebojte, už to víckrát neudělám. Ono popisovat třeba 10 dní v poušti by asi taková zábava nebyla..

1. den

Ráno leje jako z konve. Čekám do 11, pak za drobného mrholení a velkého nadávání vyrážím. Nadává hlavně mé pohodlné já mému nedočkavému já. Protože to první kvůli tomu druhému mokne, ikdyž se mohlo válet ve spacáku. Navíc je během hodiny zase krásně. Takže jsem moknul zbytečně. Po 30 km dorážím na křižovatku Alaska a Cassiar hwy. Nalákán cedulí na domácí vaření míjím benzinku s restaurací a jedu cca 2 km, abych zjistil, že ta hospoda je už roky zavřená. Takže se vracím „celej nadšenej“ na benzínku zpátky. Jídlo nic moc a ten vrchní byl nějakej divnej. Po obědě konečně zahybám na Cassiar. Cesta se hodně zúžila. Navíc, zatímco na Alaska byl kolem cesty vždy cca 20m vymýcený pruh, tady je cca 5 metrů. Někde ani to ne. Působí to hodně ztísněně. Výhledy žádné, jen hustý les. Cesta taky mnohem více kopíruje terén. Žádné srovnávání kopečků. Pěkně ostře dolů a hned zas ostře nahoru a tak pořád dokola. A asi mám smůlu, ale zrovna kolem frčí dost aut a i pár náklaďáků. Tohle že je ta opuštěná krásná silnice? Za dvě hodiny toho mám docela dost a přemýšlím o návratu na hlavní. Za další hodinu se okolí změnilo. Těžko říct zda k lepšímu. Na náladě to rozhodně nepřidalo. Dvě hodiny pak totiž jedu spáleništěm. Celý les, kam oko dohlédlo, byl spálený. Je to dost depresivní. No teď už se vracet nebudu. Začalo drobně pršet. Jedu v plné gtx polní, kolem voní popel. Zrovna když přestalo pršet, dojel mě Kristián. Chlápek cca 50 let. Učitel na střední ze San Francisca. Úžasné bylo, že jel na závodničce/žiletce na galuskách. Měl jen nosič na sedlovou trubku, na něm malinkatej stan, malilinkatej spacák, hrstku oblečení (větrovku) a žádné jídlo. Říkal, že jezdí od hospody k hospodě, denně urazí cca 200 km. Když prší málo, jede ve větrovce, když prší hodně, postaví stan (a klepe kosu.. moje poznámka). Super se s ním povídá. Jedem cca hodinu spolu. Ale jeho tempo je přecejen „kapánek“ vyšší, a tak v zájmu zachování života ho nechávám jet s tím, že si dám na jednom plácku u cesty večeři. Po jídle se udělalo zase moc hezky. Svítí slunce, je teplo (cca 23 stupňů). Navíc končí spáleniště. Chviličku po té, co jsem po večeři vyrazil jsem našel skvělé místo u řeky – opuštěný rybářský kemp. Je tu tak hezky, že už tu zůstávám, koupu se a užívám večera. Nakonec se ten den docela povedl..

2.den

Vyrážím už před devátou, což je na mě dost brzo. Celé dopoledne je nádherně. Po obědě začala oprava silnice – 84 km bez asfaltu. Navíc se dost zhoršilo počasí. Zase jedu v plné gtx polní. Díky dešti se ale aspoň nepráší, když mě míjí auta. Počasí se stále zhoršuje. Je fakt hnusně. Cca dvě hodiny čekám na opuštěné benzince (zase ) v Jade City. Moc krásný název pro 4 baráky, z toho jeden je prodejna suvenýrů.. Večer se počasí zlepšuje. Cesta ne. Začínají ale pěkné výhledy na okolní zasněžené kopce. Baví mě jeden medvěd, kterého sleduju asi půl hodiny. Je schovaný v příkopě, a vždycky když projede kolem auto, tak vystrčí hlavu a jakoby vyplazuje jazyk. Spím na plácku kousek od cesty. Bez vody. Večeřím ve velkých kruzích.

3.den

Vyrážím opět brzo. Mám totiž vyhlídlý kemp, kde by měla být wifi. Oprava silnice skončila. Bohužel ji opravili takovým hnusným hrubým povrchem (seal coatened ?), na kterém se jede dost blbě. Ale zase líp než na štěrku. Hodně stoupám – až do 1200 mnm. Těším se na rovinu. Co byste totiž čekali od oblasti, která se jmenuje „40 mile flats“ (65 km roviny) ? Hmmm, ten co to tak pojmenoval asi jen vzpomínal, jaké to bylo doma. Každopádně cesta vede pořád nahoru a dolu. Druhou půlku dne drobně mrholí. Cesta prudce padá do údolí k řece a pak zase zpátky nahoru. Zase je hnusně. Do kempu dojíždím až v 20:30 ztahanej jak pes. Najdu tam Kristiána, kterej včera hodně tlačil (galusky se do štěrku moc nehodí..) a dneska moknul. Tak to musel zabalit mnohem dřív. Je ale optimista, prý dál už to bude super. V tom si rozumíme. Kemp je parádní. Nádherné výhledy přímo ze stanu a teplá sprcha. Internet funguje strašně pomalu. Zapomněl jsem se jich zeptat, jak to vlastně mají zařízené, protože tam není ani mobilní signál.. Jdu spát až pozdě v noci. Jsem mrtvej.

4.den

Odpočinkový den. Vyrážím až v 12:15. Ale ne kvůli odpočinku, ale protože pršelo. Postupně přestává a večer jedu zase v bermudách na sluníčku. Po 50 km začala super Alpská silnice. Hlaďoučký asfalt, krásné výhledy na zasněžené hory. Parádně se to po tom asfaltu valí. Večer nemůžu dlouho najít rozumné místo na spaní. Nakonec kolem deváté končím u krásného jezera s výhledem na hory přímo ze stanu. Za stanem rámusí veverky a v jezeře šplouchají ryby. Parááááda. Jsem mrtvej.

5. den

Tak dnes teda odpočinkový den. Ráno azůro a vydrží celý den. Navíc ten pohled přes jezero na hory hned po probuzení ze stanu.. Parádní silnice. Lehce klesá (+-). Cestou jsem vyplašil medvěda. Pobavil mě, že v tom roští skákal jako naše Eny v hlubokém sněhu. Za necelé 3 hodinky parádní jízdy stavím na oběd na benzince Bell II. Asi četli, co jsem psal o porcích jídla v Kanadě, protože za 12 dolarů jsem se najedl k prasknutí. Chvilku po obědě další medvěd. Těsně u cesty a na mé straně. Auta ho trochu plaší, ale stejně radši jedu rychle a po druhé straně silnice. Cesta se na chvilku kazí, na cca 20 km. Asi aby mi připomněla, že může být i hůř. Pak už je to ale zase paráda. V šest jsem na odpočívadle, večeřím. Mám ujetou stovku a jsem naprosto svěží. Říkám si, že najdu nějaký plácek u řeky, kolem které jedu, a zabalím to. Je přece odpočinkový den. Cesta se ovšem ztočí a já hodinu a půl stoupám do kopce. Žádné plácky na spaní tu nejsou ani bez vody. GRRRRR. Pak klesám, zase nic. Kousek za křižovatkou na Stewart jsem minul potok, ke kterému se dalo slézt (většinou jsou totiž strašně zarostlé křovím). Tak se aspoň v devět večer koupu.  Pak už jedu jen z lehka, abych v tom potoce nemrznul zbytečně. Za další půl hoďky stavím stan na zapadlém odpočívadle u cesty. Jsem mrtvej.

6. den

Tak dneska už určitě odpočinkový den. Jede se suprově. Azůro. Cesta víceméně z kopce. Pro mě je to ale zajížďka. Zítra se tudy budu vracet. Ovšem kdo by odolal, zvlášť když napíšou „jedna z nejhezčích cest v severní Americe. Vede skrz pobřežní hory pokryté sněhem, po jejichž úbočích padají vodopády. Jen tady se téměř můžete z auta dotknout ledovce“ atd. A k tomu fotku obrovského ledovce hned u cesty. Tak tu jedu a koukám. Asi jsem už zmlsaný. Každopádně ta fotka v letáku musela být dělaná tak před 50 lety, protože ledovec, co tu je, je mnohem menší a hodně vzadu. Další výhledy cestou jsou sice pěkné, ale zas taková bomba to není. V 13:30 jsem v městečku Stewart. Ubytovávám se, jdu se projít. Nakupuju a peru. Večer se snažím prorazit na internet, ale místní síť je beznadějná. Furt to padá a je to strašně pomalé. No nic. Tak koukám na telku. Mám přece odpočinkový den.. Teplá sprcha je super vynález!

7. den

Ze Stewartu vyrážím až v jedenáct. Je pod mrakem, sem tam mrholí. Cesta docela ubíhá, v 15:00 jsem na křižovatce s Cassiar hwy. V moc hezkým státním kempu u jezera dávám pozdní oběd. Kempy tu vždy mají dvě části. Jednu pro denní zastavení a odpočinutí, druhou pro kempování. Obě části mají stoly s lavicemi, záchodky a společnou krytou část jako „jídelnu“. Udělalo se pěkně. Dál jedu zase v bermudách na slunci. Chci ujet ještě tak 50 km. Cestou zase vidím pár medvědů. Jeden, jak mě spatřil, tak pelášil pryč do lesa. U druhého jsem potkal zatím ještě živého adepta na Darwinovu cenu za nejblbější smrt. Už z dálky jsem viděl stát u krajnice auto, v něm nějaká omladina a hulákala a točila na kameru jednoho kluka, který stál u křoví a házel tam klacky. Jak jsem projel kolem, tak jsem v tom křoví cca 4 metry od něj zahlédl medvěda. Ten magor se ho snažil vylákat, aby měli lepší fotku! O takových se pak dočtete v novinách.. Spím na travnatým plácku kousek nad cestou. Večeřím zase ve velkých kruzích.

8. den.

Dnes je den cyklistů. V rozmezí pár hodin jich potkávám několik. Nejdřív kluci anglický, kteří si to šnerujou skrz Kanadu. Moc mi doporučovali Jasper NP a Banff. Pak Kanaďan Tyson, který jede až z Patagonie. S tím jsem docela pokecal. Zajímavé bylo, že nejméně se mu v jižní Americe líbilo v Peru. Hlavně kvůli lidem, kteří prý byli k cizincům docela nepříjemní. A poslední jel v protisměru Aljašan, který si jen dělal malé kolečko (cca 1500 km ) z Prince Ruperta domů. Taky medvědů bylo dneska dost. Jeden zdrhal, hned jak mě viděl. Další stál u mostu a byl docela zvědavý. Tak jsme se navzájem okukovali. Pak jedno mrtvé medvídě u cesty sražené autem a nakonec večer jeden medvěd, který na mě chvilku koukal a pak zdrhnul. Už je ani nenatáčím. Poslední vesnička Kitwanga na Cassiar hwy měla jednu pamětihodnost. Tou byl kopec, na kterém stávala v 17. století „pevnost“ domorodců. Ona to v podstatě byla jen dřevěná vesnice na kopci obehnaná palisádou. Dnes už z ní nic nezůstalo. Proti našim hradům a zámkům z té doby to bylo dost úsměvné. Ale líbí se mi, jak se i o takovéto památky/nepamátky úzkostlivě starají.. Na konec Cassiar jsem dorazil kolem páté. V nohách 110 km. Ale jsem docela svěží. Říkám si „dám si někde večeři a pak ještě popojedu a najdu plácek na spaní“. Jedu zrovna do velkého kopce. Kupodivu se mi jede docela hodně dobře. V dálce před sebou zahlédnu cyklistu. A tlačí! Chacháá. Mé sebevědomí narostlo do nebes. Ještě trochu přidám, ale zase ne moc, abych až ho dojedu nebyl moc udejchanej .Kopec je dlouhej, ale najednou mám energie na rozdávání. No paráda. Už jsem skoro u něj. V tom se zastaví, sundá si přilbu a prohrábne si šediny. Šediny! On je to tak sedmdesátiletý děda. Mé sebevědomí je na nule. Já v jeho věku možná to kolo do takového kopce ani nevytlačím. Tak ho dojedu, chvilku kecáme, pak jedeme spolu. Za chvilku jsme zase u kopce. On sesedá. Já že mám jet, že mě nechce brzdit. Tak jedu. Trochu zrychluju, abych ukázal, že mládí nezastavíš. Jenže pokaždé, když se podívám na konci nějaké rovinky do zrcátka, tak dědu uvidím, jak si to valí za mnou. Kurnik! Já mu snad neujedu. Trochu podezřívám Aleše, že mi sem poslal nějakého Kali dědu, aby mi trochu potrénoval.. Takhle se „honíme“ skoro 30 km. Tedy já se honím, on vypadá v pohodě.. Až pak ho ztrácím..  Místo na spaní jako obvykle nikde. Takže jedu až do 21:15, kdy sjíždím z hlavní a zajíždím si asi 3 km k nádhernému jezeru. Jsem tu sám. Místní to tu mají upravené jako park. Je tu krásně. Večeřím u stolu. Koupu se v jezeře. Žůžo labůžo. Už jde poznat, že jsem na jihu, protože se v deset stmívá a je tu teplo i v noci (cca 14 stupňů). Nakonec jsem dneska najel proti své vůli prozatimní rekord – 165 km. A ani nejsem moc unavený. No dobře, trochu ano. Dobrou noc.

Tak a to je celý příběh z Cassiar hwy. Pokud bych to měl shrnout, tak tato „zkratka“ stála za to a jel bych ji znovu. Co bych vynechal je jen výlet do Stewartu – samozřejmě pokud bych jel znovu na kole. Pokud bych jel autem, tak by mi to za tu hodinovou zajížďku asi stálo.. . No a na závěr bych chtěl dodat, že pokud si teď myslíte, že už zhruba víte, jak vypadá můj normální den, tak to se mýlíte. Ono to na Cassiar bylo opravdu vyjímečně „houpavé“..

Tento příspěvek byl publikován 20.7.2011 v 21.53.