Zase v trapu

Do Whitehorse jsem dojel něco po poledni. Protože si tu chci dát odpočinkový den, našel jsem hotel a zaplatil dvě noci. WH je na místní poměry celkem velké město. Má asi 26 000 obyvatel, což ho řadí na první místo v celém Yukonu, který je rolozhou velký asi jako 2x Velká Británie. Jako ale všechny dědiny tady na severu, tak i WH je roztahaný do strašných dálek.

Bez auta se tu člověk moc nechytá. Centrum je ale docela pěkné. Na jeho prohlédnutí jsem měl celý večer a následující den. Po hodince jsem ho znal komplet. Ono na těch pár ulicích ani není moc co prohlížet. Příjemné bylo, že se zrovna konal nějaký kulturní festival. V několika velkých stanech se hrají westernové písničky a lidi k tomu křepčí. Sice i já jakožto hudební analfabet jsem slyšel, jak to hráčům sem tam celkem dost ujelo, ale atmosféru to vytvářelo dobrou. Tak jsem tam tak seděl a koukal se na Yukon, který WH protéká, poslouchal tu country muziku a bylo to moc fajn.
Na kraji centra, u řeky, je na břehu jako kulturní památka kolesový parník Klondike. Než se směrem na sever postavila do města Dawson City železnice (kolem roku 1956), tak tyto parníky, kterých bylo celkem 250, byly hlavní nákladní dopravou z WH na sever po řece Yukon. Tudy také proudily davy zlatokopů, když se v roce 1896 našlo u Dawsonu zlato a propukla tu zlatá horečka. Později pak ale hlavním nákladem parníků byla stříbrná ruda, která se těžila v dolech u Keno City. Ve WH se stříbrná ruda překládala na vlak a odvážela na jih do Skagway, odkus se nakonec námořní dopravou dostala do civilizace. Z jihu sem totiž nevedla silnice..

Se stavbou silnice začali Američani a Kanaďani až na začátku druhé světové války, kdy potřebovali pozemní spojení na Aljašku. Tak vznikla Aljašská dálnice, po které už několik dní jedu. Aljašská dálnice vede až do Dawson Creeku, kde je oficiální začátek, tedy nultá míle. Dálnice se začala počítat odtud, protože pouze sem vedla tenkrát železnice. Já ovšem uhýbám z této dálnice těsně před patníkem s označením 1000. km. Čtvrtý den cesty z WH stáčím kolo doprava na dálnici č. 37 – Cassiar hwy. Podobně jako s Denali NP, dávám i teď na doporučení lidí. Cassiar hwy by měla být méně frekventovaná a mělo by kolem ní být k vidění více zvířat. Navíc je trošku kratší. Jak se ale říká – něco za něco. Háček je tentokrát v tom, že cca 15% silnice (cca 100 km) by mělo být bez asfaltu. No uvidíme.

Aljašská porce zmrzliny

Už jsem v Kanadě 9 dní a pomalu vyplouvají na povrch další rozdíly proti Aljašce. O horších silnicích už jsem psal. Sice naštěstí skončily ty štěrkovité záplaty, ale povrch je i tak horší. Postupně se změnila i krajina. Je tu více lesů a více kopečků. Ve WH jsem si všiml další drobnosti – je tu mnohem více Číňanů. Ve WH bylo hodně čínských restaurací, ale i v těch „normálních“ nebo ve fastfoodech pracovali často Číňani. Taky na hotelu uklízely číňanky.
Ceny jídla zůstaly plus mínus stejné. Co se ale změnilo jsou porce. Na Aljaščce jsem si zvykl, že jako normální jídlo se tu bere buď burger nebo sendvič. K tomu se pak dá automaticky kopa hranolek nebo salát. Ok, s tím se dá žít. Teď nepotřebuju jíst zdravě, ale hlavně mít co největší energetický příjem. V Kanadě ale často hranolky vůbec nedávaj. Né, že bych si na nich nějak pochutnával. Ale hoch v růstu prostě potřebuje větší příjem..
A ještě jeden rozdíl. A zase o jídle.. Na Aljašce bylo běžné, že když si člověk objednal kafe, čaj nebo studený čaj a dopil ho, tak mu ho automaticky doplnili. A doplňovali a doplňovali, dokud neřekl dost nebo nepraskl. Tohle v Kanadě není. Navíc ty jejich směšné kanadské pohárky (velikostí jsou jako u nás ). Jo to v USA, to byly kotle!
Ale naštěstí není má cesta jen o jídle. Na jídlo do hospody chodím stejně tak jednou za dva dny. Chtěl bych častěji, ale ono to kolikrát nejde, protože od hospody k hospodě je to i 100 km.

Jinak lidi mi přijdou stejně příjemní a milí jako na Aljašce, počasí zatím vychází, zdravíčko slouží a technika taky. Navíc příroda je stále nádherná. Takže paráda. Další super dny na cestě..

Tento příspěvek byl publikován 11.7.2011 v 19.27.