Zase v trapu

Tak už je to tady, poslední dny na Aljašce. První den cesta rychle ubíhá. Vede údolími mezi kopci. Nad nimi se v dálce ční zaledovatělé vrcholky Mt. Wrangler. Pod nimi jezera a řeky.
Druhý den ráno mě dost bolí za krkem. Jako namožené svaly. Vyjedu a kouknu zase na Wrangler. Au. Aha, tak ty namožené svaly mám od toho, jak jsem včera celý den čučel doprava na tu nádheru. Celé pohoří totiž objíždím po směru hodinových ručiček..

Poslední 100 kilometrů a nastává čas loučení s Aljaškou. Aljaška v nás zanechala silně pozitivní dojem. Pro nás bude Aljaška nejen nádherná příroda, ale i super lidi. Aljašani byli vždy milí, ochotní kdykoliv pomoci. Např. večer jak Alča odjela, jsem ještě kousek pokračoval. Najednou auto proti mě zastavuje, ženská uvnitř na mě něco křičí. Tak taky zastavím a zeptám se, jestli ji můžu pomoci. Ona na to, že kousek přede mnou viděla přes cestu přebíhat velkýho medvěda. Ať na sebe dávám pozor..
Aljašani jsou taky hodně zvědaví a rádi si přijdou jen tak popovídat, zvlášť když vidí, že jedeme na kole. Jednou jsem tak čekal před supermarketem na Alču a přišel si se mnou popovídat jeden chlapík. Po klasické konverzaci, odkud, kam, proč, se se diskuze zavedla na téma cyklistika. Nakonec povídá „Já taky rád jezdím na kole. Hmm.. (podívá se na mý kolo s báglama) Ale ne tak moc.“

Co se počasí týče nám Aljaška ukázala svou přívětivější tvář. Většinou jsme měli polojasno. Když už pršelo, tak přes noc nebo dopoledne (až na asi dvě výjimky). Teploty se přes den pohybovali kolem 22 stupňů. V noci pak kolem deseti (výjimky na obě strany se samozřejmě našly, ale nebylo jich moc). Místňáci řikali, že obyčejně je touhle dobou mnohem větší vedro. Taky jsme měli velké štěstí na vítr, který byl až na jednu výjimku vždy v zádech. Terén není moc kopcovatý, povrch silnic dobrý. Výjimkou byla Denali hwy, která měla štěrkový povrch. O té jsme to ale věděli dopředu. Ikdyž všem cestám tu říkají dálnice, tak opravdová dálnice ve smyslu více pruhů v jednom směru byla jen cca 100 km od Anchorage. Prvních 50 km vedla kolem cyklostezka. Něco se dalo objet po vedlejších silnicích (většinou u nějakých městeček). Zbytek jsme valili po dálnici. Jiná možnost nebyla. Krajnice byla dost široká a oddělená kromě nakresleného pruhu i takovým hodně zdrsněným pruhem (jak kdyby tam projel tank). Takže se člověk cítil docela bezpečně. Tento pruh pak zůstal, i když opravdová dálnice skončila a pokračovala něco jako silnice první třídy (jen proti našim silnicím mnohem širší).
Pro cykloturistiku tedy ideální podmínky. A ty výhledy! Nebyl den, který by nestál za to.

Pro mě se Aljaška určitě dostala na seznam zemí, které bych chtěl ještě jednou navštívit. Takže žádné sbohem. Na shledanou!

======================================================================

A na konec musím přidat Alčinu historku, která se jí stala po našem rozdělení v Anchorage..

Hlavní třída Anchorage

Po prijezdu do Anchorage jsem mela den volna a tak me napadlo hodku z nej zabit tim, ze si zajdu ke kadernikovi – ve Svycarsku je to nechutne drahe a vetsinou na to nemam cas, tak alespon spojim prijemne s uzitecnym. Vlasy jsem mela velmi svetle pobytem na slunci posledni tri tydny a pritom nestejnomerne. Tak rikam“Na blond, prosim.“ Mlada cernoska se usmeje, ze jasne a at si sednu. Tak si tak sedim, zatimco me barvi. Za 45 minut barvu sundava a me se vlasy (i presto, ze jsou mokre) zjezi hruzou. Moje hriva je syte zrzavo oranzova. Ptam se ji, zda si je uplne jista, ze tohle je blond. „No problemo“ a jde za svou sefovou, ktera ma pravdepodobne vic zkusenosti, co s tim. Sefova prijde, kouka chvili na me, pak na barvu mych vlasu, pak zase na me a uznava, ze to uplne blond neni. Ale ze mam byt v klidu, ze ma super vec, ktera to vyresi. Sedam tedy k umyvacimu pultu a uz mi na vlasy strika nejakou vodicku. Cernoska stoji vedle me a asi po minute zacina nadsene vyskakovat a volat na sefou „Wooow, look, the colors are changing!“ Obe stoji nade mnou a ziraji na me jako nekdo, kdo poprve vidi chameleona. Hlavou se mi honi, jake vsechny barvy muzu mit.. Nejhorsi predstava je zelena, tu ale zavrhuju, protoze ta by se na oranzove tezko tvorila. Takze bud cervena, nebo fialova, mozna lehce do modra. Ale zatim doufam, ze zadna katastrofa nehrozi. Usmev mi prekazi cernoska, ktera vola na vedouci „Hey, u wanna her to be gray?“ V tu chvili jsem sediva hned, minimalne v obliceji. Vedouci ale prichazi uplne v klidu, ze vsechno jde podle planu. Po 10 minutach cernoska potesene vykrikne „Darling, you have a totally new color!!! Im pretty sure u gonna love it.“ Im not so sure. Vsichni ostatni zakaznici behem pokusu na me uz davno odesli. Cernoska krici na vedouci „Uz muzes jit domu, ja uz to tu dodelam.“ Ale sefova rika „V zadnem pripade! Chci pockat na vysledek. Tohle musim videt!!!“ S obavami jdu k zrcadlu, ocekavam svetle modrou nebo fialovou. Nakonec mam vlasy svetloulince zrzave, ve chvili, kdy jsou jeste mokre. Hm, blond to sice neni, ale lepsi, nez zelena nebo ta zarive oranzova. Rozhodne uz nechci sve vlasy vystavit dalsim pokusum tady a tak odkyvavam, ze to sice neni to, co jsem chtela, ale ze zmena je zivot a rozhoduju se to brat pozitivne. Uvedomuji si, ze tu kadernici ve Svycarsku (kterou jsem minule strasne proklinala, kdyz po me chtela 110 chf za melir) mam docela hodne rada. Takze jestli chcete videt hory, krasnou prirodu, medvedy a zazit nejake dobrodruzstvi, muzu Aljasku jen doporucit. Ke kadernikovi si ale radsi zajdete doma.

Tento příspěvek byl publikován 4.7.2011 v 9.16.