Zase v trapu

Přejezd hranic do Argentiny naprosto v pohodě. Razítka mi začali dávat na stránku služebních záznamů , takže s místem zatím dobrý.. Valím po větru 70 km až do Perito Moreno. Neplést s Národním parkem Perito Moreno nebo nádherným ledovcem stejného jména. Tady je to název pro takovou jednu malou ospalou díru kde nic není. Dojíždím sem kolem druhé hodiny a narážím na jedno argentinské specifikum. Tím je siesta.

Siesta znamená, že se v jednu zavřou všechny krámy, prodavači jdou domů a znovu otevřou až kolem čtvrté až páté. A pak mají otevřeno až do devíti, desíti. Chápu, že siesta má smysl v zemích, kde je vedro na chcípnutí a přes poledne se tam nedá nic dělat. Ale v Patagonii? Kde je aktuálně odpoledne 8 stupňů a v šest večer tma?! Ovšem v Argentině je siesta svatá. Dokonce se tu lidé bouřili, když státní organizace siestu zrušily. Ale obchody (i velké supermarkety) ji drží pořád. Takže dojedete po obědě do města, chcete nakoupit zásoby a pokračovat dál, ale ono není kde nakoupit, protože je všude zavřeno. A tak člověk šmejdí ulicemi, dokud nenajde nějaký malý obchůdek/koloniálek, kde otevřeno mají (tipuji, že tyto obchůdky tu přežívají v konkurenci supermarketů jen díky siestě). Stejně tak v Perito Moreno. Ach jo. Ale nakonec jsem něco nakoupil, takže můžu pokračovat.

V Perito Moreno zatáčím doprava na silnici číslo 40. Na ní už jsem několikrát byl a vždy to bylo špatné. Stejně tak i tady. Okamžitě se do mě opírá boční vítr, který mě ještě před chvílí tlačil vpřed, a rychlost padá k nějakým 12 km/h. Když to jede.. Zatímco před chvílí mi bylo docela teplo a jel jsem jen v mikině, tak teď mě vítr velmi silně chladí. Oblékám si bundu, nasazuji kapuci a utahuji co nejvíc. Snažím se tvářit, že tu nejsem, ale moc to nepomáhá. Vítr se mnou pořád mlátí. Jedu uprostřed silnice, abych měl dost času poryvy větru vyrovnávat. Můžu si to dovolit, protože provoz tu skoro ustal. V dálce vidím zasněžené hory, které jsem ráno opustil. Kolem mě je už jen pampa. Mírné kopečky, ale jen s malými trsy trávy. Větru tak v cestě nic nebrání. Večer stavím stan za náspem silnice, kde je alespoň trochu závětří. Přesto tu ale fouká. Naučil jsem se při tom dvě věci. Za prvé, co není přikolíkované k zemi, to odletí. Za druhé, nejdřív postav závětří a až pak stan. Závětří jsem vybudoval z šutrů a pohozené dřevotřískové desky. Nejdřív jsem ovšem zkoušel postavit stan bez něj. První pokus nebyl nejlepší – vítr zabral zrovna když jsem chtěl dát horní tropiko a spodní tropiko mi najednou letělo pampou někam do pryč. Tak rychle jsem snad ještě v životě neběžel. A to byl v cestě plot, který je tu celou dobu kolem cesty. Stan ho krásně přelétl a já také ani nezpomalil. Bubka by ze mě měl radost. Nikdy bych nevěřil, že dokážu v plné rychlosti přeskočit plot metr dvacet vysoký a ani nezpomalit. Ale když jde o život, tak by mi i Usain Bolt hleděl na záda.. Nakonec se stan na okamžik zachytil tyčkou za jakýsi keřík a já ho lapil. A když jsem chytnul po několika minutách i dech a srdce se vrátilo na své místo, tak dělám pokus číslo dva a stan stavím za stálého kolíkování. Večer je jak na větrné hůrce závětří nezávětří. Ale to nebe plné hvězd.. Krása. Jen se nevydržím kochat moc dlouho, protože v noci padla teplota pod nulu. Takže hurá do spacáku.

Další den mám štěstí. Ráno sice ještě fouká, ale odpoledne už je to lepší a večer mi dokonce chvíli vane do zad. K večeru jsem dojel do dědinky Baja Caracoles. Pár domků, jeden hotel a obchůdek. Spát tu ještě nechci, ale nakoupit si musím. V obchodě se ptám na chleba nebo nějaké pečivo, ale ouha, nemají nic. Tak to je v háji. Chvíli přemýšlím, co z těch pár plechovek rybiček, nějakých sušenek a pití co tu mají, uklohním za dvě jídla. Potřebuji večeři a oběd na zítřek. No nic, rybičky nechci, tak pojedu ve sladkém.. Když pak před krámem balím sušenky do tašek vyběhl majitel se sáčkem pečiva. Posbíral doma co měl a donesl mi to. Od všeho kousek (nějaké kousky bagety, toustového chleba, atd.). A nic za to nechtěl. Jen mi popřál štěstí a už byl pryč. Lidé jsou tu fakt hodní. Spím zase ve stanu. Tentokrát u zastávky řidičů náklaďáků v závětří plotu.

Následující den začíná opět dobře. 20 km letím jako střela s větrem v zádech. Navíc v místech, kde jsem měl jet po šotolině je nový asfalt. Super. Ale pak zatáčím doprava a začíná moje osobní patagonské větrné peklo. Rovinka 40 km jako podle pravítka. Vítr nejdříve z boku, později stále více doprotivky. Ale ta síla! Mlátí to se mnou ze strany na stranu. Nejdřív alespoň, že tak nějak jedu. Ale pak vítr ještě víc sílí a už to nezvládám. Tlačím kolo a i ve stoje mám co dělat, abych ho udržel. Pomalinku se probíjím tou větrnou smrští. Z toho hukotu kolem hlavy už pomalu šílím. Provoz je naštěstí stále malý. V podstatě tu jezdí jen náklaďáky ze stavby silnice kus dále. Tlačím více než dvě hodiny. Až pak vítr malinko poleví a já zase můžu pomaloučku jet. I 10 km/h mi teď přijde jako velmi slušná rychlost. Ke konci rovinky dojíždím i na konec asfaltu. Dál se staví nová silnice, a tak jedu po stavbě, kde je cesta uválcovaná a mnohem lepší než vedlejší šotolinová. Nikomu nevadí, že se tu proplétám mezi stroji. Naopak mě všichni zdraví s palcem nahoru. Ona mě taky většina z nich viděla jak bojuji s tím větrem, když kolem projížděli (někteří i vícekrát). V jeden moment, zrovna když jsem se proplétal mezi třemi válci, jsem si vzpomněl, že z tohoto by v Kanadě dostali mrtvici. Tam mě převáželi na pickupu, ikdyž byl na silnici jen jeden bagr. Dost mě ta vzpomínka pobavila.. Na konci rovinky je zatáčka (překvapivě ) a vítr už mám šikmo zezadu, takže se jede dobře. Večer dojíždím do Tamal Aike. Podle mapy to má být malá vesnice, ale ve skutečnosti je to jen zázemí (jeden barák) pro pracovníky na silnici. Průser, protože tady jsem chtěl dokoupit další zásoby. V baráku bydlí jen kuchař. Hned mě zve dál, že můžu uvnitř přespat. Jsou tam nějaké postele pro dělníky, teď prázdné. Super, jedna noc v teple. Na stůl navíc dává sušenky a k tomu nakrájí lunchmeat s omluvou, že už tu toho moc nemá. Ale já jsem spokojený. Lepší než čínské polívky, které mám s sebou pro případ nouze. Chvilku klábosíme, pak koukáme na film z DVD. V půlce se zvedá, že udělá večeři ?? Přináší pekáč, na něm obrovská flákota masa, ze kterého by se najedlo celé příbuzenstvo z Alčiny strany (asi milión lidí ) a zbylo by i na těch 7 ze strany mojí. A k tomu nakrájí 3 brambory jako přílohu. Ten poměr maso/brambory je mi velmi sympatický . Po totálním přejezení masem už jsem zralý akorát do postele. Ta dnešní větrná posilovna se na mě dost podepsala a jsem utahaný jako kotě.

Uprostřed ničeho, po dvou dnech v pampě, dojíždím do Gobernador Gregores. Městečko s asi 9000 obyvateli, přesto největší osídlení široko daleko. Tady se loučím se silnicí R40. Silnicí, která se táhne celou Argentinou v podhůří And od jihu k severu. Poprvé jsem se s ní setkal kus od bolívijských hranic. To měla na kilometrovníku něco přes 4300 km. Poté jsem na ní strávil nějaký čas před Mendozou. A nakonec jsem se s ní potkal tady, v Patagonii. Opouštím ji u GG, přesto na kilometrovníku stále zbývá téměř 1000 km. Je to šílená cesta. Většinou vede mimo hustě osídlená území pampou, horami i pouštěmi. V převážné většině je asfaltová, přesto docela hodně úseků je stále štěrkových. Jsou lidé, kteří jako svou Cestu zvolili projetí „pouze“ R40. Neznám nikoho, kdo by to jel na kole. Asi právě proto, že je hodně opuštěná a tím pádem mine spoustu zajímavých míst. Mě hodně potrápila. V podstatě kdykoliv jsem na ni byl, měl jsem protivítr. A tak není divu, že jsem ji opustil docela rád..

V Patagonii fouká převážně západní vítr, případně odněkud ze severozápadního kvadrantu. Jen vyjímečně odjinud. Z GG už pokračuji na jihovýchod, takže se těším na vítr v zádech, ale nějak se nedaří. Často je kolem cesty v mém směru ohnutá tráva od neustálého větru, ale mě přesto fouká ze strany nebo dokonce proti. Kdybych plul na kajaku, tak snad bude voda téct do kopce, jen abych musel dolů pádlovat.. Ale abych byl fér, tak musím říct, že čím víc jsem na jihu, tím víc mi fouká do zad. A v těch momentech je to fakt paráda. Horší je to ale večer, kdy musím najít místo pro stan. V otevřené krajině se spát nedá. Vítr většinou fouká přes 30 km/h, ale výjimkou nejsou ani rychlosti kolem 40-50 km/h. A to už je vážně síla. Takže se vždy snažím někam zašít. Jednou jsem např. spal pod mostem nad vyschlým korytem. Škoda, že takových mostů nebylo cestou víc. Spalo se pod ním jako v bavlnce. Taky se mi cestou na jih pořád víc a víc ochlazuje. Je přitom zajímavé, jak je pocit zimy relativní. Když jsem vyjel nahoru do La Paz z Amazonské nížiny, zdálo se mi, že 16 stupňů večer je šílená zima a chodil jsem v mikině i bundě. Na R5 pod Santiagem mi 16 stupňů ve dne přišlo jako teplota na bermudy, ale v 7 stupních ráno už mi byla kosa. Teď, když teplota přes den vyšplhá na 8 stupňů, je mi příjemně teploučko a jede se parádně. Zima mi přijde, když večer stavím při 3 stupních stan nebo když ráno kolem nuly vstávám. Doufám, že už to nebude moc klesat. Velmi podobné to mám s ideální teplotou na spaní. Když jsem byl v tropech nebo pouštích, tak jsem si říkal, že se dobře spí, pokud teplota klesne pod 28 stupňů. Jak klesám víc a víc na jih, tak zjišťuji, že ideální teplota na spaní je 10 stupňů. To je dostatečně teplo, aby člověk nemusel být moc zachumlán do spacáku, ale přitom už není hic. Nemám rád, když mi tu teplota v noci padá pod nulu. Sice mi není zima (po té, co si na hlavu narazím čepici), ale není to to pravé pohodlíčko. Např. večer při jídle se musím krmit rukama na střídačku, protože za nějakou dobu mimo spacák mi ruka promrzne a ztrácím v ní cit.. Když bydlím pod střechou, tak mám ale opačný problém. Lidé tady dole v jižní Patagonii jsou jako šílení a jsou schopni vytopit barák i na 22 stupňů. A v tom se už nedá spát.. Takže spím často při otevřeném okně.

Cestu přes pampy jižní Patagonie končím v Rio Gallegos. Město není turistické, ale slouží jako základna pro těžaře ropy v okolí. Ubytovaní je tudíž strašně drahé i za obyčejný pokoj bez koupelny. Jinak je to docela normální velké (na místní poměry přímo obří) město s cca 70 000 obyvateli. Odtud už je to co by kamenem dohodil na chilské hranice a do Ohňové země, kam přejedu trajektem již zítra.

Jízda přes jižní Patagonii nebyla žádný extra zážitek. Krajina byla hodně jednotvárná – stále stejná pampa, místy lehce kopečkovatá, ale převážně vééélmi široká údolí a roviny. Navíc pořád ten šílený vítr 24 hodin denně a už docela slušná zima. Ale přesto, když člověk vyjel ještě před svítáním (tj. v devět ) a po chvíli proletěly pampou první sluneční paprsky a trsy trávy se kam až oko dohlédlo obarvily dozlatova, tak to byl nádherný pohled. Tento obrázek si odtud chci v sobě odnést.

Tento příspěvek byl publikován 14.6.2012 v 0.21.