Zase v trapu

Celý den, než jsme dojeli do Paxsonu, bylo zima. Cestou jsem si prála pohár horké cokolády s rumem a tak ted užívám civilizace a chci si ten sen splnit. Cokoládu jsem dostala v kuchyni, Jdu za barmanem, at mi do ni nalije malý panák rumu.

Kolem baru sedí banda chlapů – typičtí aljaští muži: silní, fousatí, zaprášení, ošlehaní sluncem, mrazem a větrem. Popíjejí a povídaji. Na přítomnost žen v těchto končinách nejsou moc zvyklý a tak budím pozornost, požadavek na malý panák rumu budí ješte větší. Barman to bere jako super vtip, bere láhev Captain Morgan a dolívá, co se do poháru vejde. Protože místa v poháru bylo víc než dost, podařilo se mu skupinu u baru dobře pobavit. Mě už méně, místo čokolády s rumem jsem mela rum s čokoládou a to už tak dobré nebylo.
Je čtvrtek, tj. předposlední den, který trávím na kole. Rozhodujeme se, kde skončíme před tím, než nasednu do autobusu do Anchorage. V úvahu připadá Chistochina a Glennallen. Chci nějaké větší městečko, tak se ptám, jak ty dve vypadají.“Paxson má 9 obyvatel. Chistochina je trošku vetší. Má jich tak 15.“ Obracím oči v sloup a s informací, že Glennallen se už dá považovat za město cestu směřujeme tam. Vyjíždíme v našich už standardních 12 dopoledne. Je nádherně, Paxson 800 m nad mořem, víc sjíždíme než stoupáme, vítr nám fouká do zad a tak jedeme jak s větrem o závod. Navíc nás hned ze začátku musel popovíst cca 4 míle pickup, protože se opravovala silnice. Jezdili po ní obrovské stroje a nás tam za žádnou cenu nechtěli na kolech pustit. Po 107 km zastavujeme v kempu pár km pred Glennallenem, protože dneska tam ješte nechceme dojet. Komáři opět útočí. Jirka se skrytým obličejem v tenké lyžarské kukle, kterou jsem s sebou původně brala proti zime, vážně uvažuje o nákupu moskytiéry a vonných tyček proti komárům. Už víme, co dělat, a za pár minut jsme zalezlí ve stanu, kam už na nás nemůžou. Po levé ruce „kousek“ od kempu se nám v plné kráse ukazuje pohoří Wrangell, ve kterém je i Mt. Logan.

"Město" Glennallen

Ráno během hodinky přijíždíme do Glennallenu. Ve velmi dobře vybaveném visitors centru se ptáme, kde se tu dá rozumně přespat. Prý jen jeden hotel, noc za 190 dolarů. Nic jiného tu není. Několik dalších lodges je ve vzdálenosti 10-15 mil, ale bez restaurací, za skoro stejné peníze a navíc všechny víceméne vybookované. Nechce se nám tomu verit. Ale opravdu. Glennallen je jedna velká ulice s jediným, obyčejným hotelem, nakonec za 149 dolaru na noc. Moc jiného nám nezbývá, chceme dva dny v klidu odpočívat a tak tu zůstáváme. Zbývá se pořádně najíst, zabalit moje kolo, roztřídit naše veci na to, co si Jirka s sebou vezme a co odvezu do Evropy a tyhle poslední dva dny spolu si pěkně užít. Obou nám je docela hodne smutno.

Tak je neděle, za chvíli  odjíždí můj autobus směr Anchorage a v úterý odlétám do Švýcarska. Bylo to tu moc fajn, spousta zážitků a super čas strávený tady. Je mi smutno. Už aby byl duben a Jirka zpátky v Evropě.

[Jirka] 19:00. A jsem sám. Za Alčou se zavřeli dveře autobusu, poslení zamávání z okýnka. Takhle špatně jsem se ještě necítil. Vyrážím a šlapu až do desíti večer. Jedu přes rozestavěnou silnici 24 mil. Každá blbůstka mi Alenku připomíná. Nejhorší je, když se na ni podívám do zpětného zrcátka a vidím jen prázdnou silnici. Ach jo. Snad si rychle zvyknu.

Tento příspěvek byl publikován 29.6.2011 v 1.06.