Zase v trapu

Asi 25 km za Esquelem končí asfalt a až na hranice s Chile je 40 km šotolina. Ale musím si zvykat, protože nezpevněné cesty je teď předemnou asi 300 km. Přechod hranic bez problémů. Jen zjišťuji, že už nemám skoro žádné místo na razítka v pasu. Snad to vyjde až do konce, ale bude to tak tak. Vždyť jen přechod Argentina/Chile a naopak procházím celkem 6x, tj. 12 razítek. Hranice je kousek od chilské dědinky Futaleufu v krásném hlubokém údolí s průzračně čistou velkou a prudkou řekou. Tady pro dnešek končím. Okolo jsou vysoké kopce, nahoře pocukrované sněhem. Nádhera.

Den 1.
Z Fu vyjíždím v mlze. Ale neprší. Cesta vede kolem řeky, pak ji střídají jezera a dál vysoké zasněžené hory. Silnice je štěrková, ale jede se dobře. Jen pár míst je rozdrbaných od krav a tam jedu hodně pomalu. Proti Bolívii je to ale pohodička. A taky je tu pořád na co se koukat. Večer se konečně napojuji na carreteru Austral. Cesta je stále štěrková, ale s pěkným povrchem. Jede se parádně. Místy jdou vidět na okolních horách ledovce. Odpoledne předjíždím kamión odstavený na kraji cesty. S jeho řidičem jsem si včera povídal na ubytovně. Má problém s filtrem, ale prý mu někdo přiveze nový. Snad ještě dnes. Zatím prostě jen čeká. Tak jsem mu popřál hodně štestí a jel dál. Až do večera mě nepředjel. Večer stavím stan na krásném plácku u řeky a bavím se focením východu měsíce nad horami. Super den.

Den 2.
Ráno je zase mlha, takže výhledy nula. Asi po 6km – sotva vyjedu – PRÁÁÁSK. To mi bouchnul přední plášť. Rána jako z děla. Už včera večer jsem si všimnul, že je docela hodně prodřený (už i nitě), ale doufal jsem, že to ještě pár set km vydrží. A ono ne. A to měl „na zadku“ najeto jen 2500 km než jsem si všimnul jak rychle se sjíždí a hodil ho na předek. Tak nasazuji náhradní plášť a dávám ho na zadek. Zadní zase na předek. Taková rošáda. Zadní je mimochodem zase dost sjetý. Tyhle nové pláště nic nevydrží. Kolem jedenácté mlha mizí a dělá se krásně. Odpoledne je dokonce modrá obloha  a na chvilku je teploučko – až 15 stupňů. Nádhera. Cesta je většinou docela hladká, takže se jede dobře. A ty výhledy! Jsem nadšen a pořád se kochám. Cestou projíždím La Junta – jedinou dědinku toho dne, kde kupuji zásoby a dávám si oběd. Večer dlouho nemůžu najít místo na spaní. Stan nakonec stavím už za šera na takovém malém paloučku u cesty. Moc vydařený den. Hodně mi to tu připomíná Aljašku. Tedy ono to tu vypadá jinak (na Aljašce byla spíš široká údolí, tady jsou mnohem užší), ale díky té přírodě kolem se tu cítím hodně podobně. Suprově.

Den 3.
Ráno lehce prší, ale čekat se mi nechce, tak balím za deště. Pršet nepřestává celý den. Kolem poledne zastavuji chviličku na mostu a koukám na nádherně čistou prudkou řeku jak si to valí přes velké kameny. Stále drobně prší. Pak se rozjíždím a PRÁÁÁSK. Rupnul zadní plášť. Ten náhradní, co jsem ho používal v Bolívii. A úplně stejně jako ty předcházející z Bolívie – u ráfku. Ach jo. Za deště ho zašívám. Už v tom mám praxi. Ale kvůli dešti docela promrzám. Po této malé krejčovské vsuvce vyrážím zase v dešti dál. Začíná pořádný stoupák. Cesta (stále šotolinová) se v 33 serpentinách vine prudce do kopce. Pořád prší a nějak se mi ani nechce zastavovat na oběd. Tak v tom dešti bez zastávky šlapu nahoru. Chvílemi jedu, ale víc tlačím. Na boty jsem už ráno použil pytlíkovou fintu. Ovšem tentokrát boty do pytlíku a na to návleky. Pravá bota je ok celý den, ale levá kolem třetí hodiny promokla. Asi špatný pytlík.. V sedle je i za deště úžasný výhled na protější skalní stěnu, která sem tam vykoukne z mraků. Nahoře ledovec, dolů padá nespočet velkých vodopádů. To se musí nechat, tady je krásně, ikdyž je pěkně hnusně. Dolů je suprový sjezd a konečně se napojuji zase na asfalt. V autobusové zastávce si konečně dávám něco k jídlu. Sotva pak vyjedu, asi po třech km, zase rupnul zadní plášť. Nebo spíš rupnul při sjezdu a teď jsem si toho všiml. Naštěstí dřív než bouchla duše, takže tentokrát bez prááásk. Zase v dešti zašívám. Ale alespoň nelepím.. Do dědinky, kam jsem chtěl na pohodu“ dojet kolem čtvrté až páté dojíždím až v sedm, za tmy. Bydlím v malém rodinném hotýlku – residenciales. Je to spíš než hotel jen rodinný domek, kde bydlí rodina, která má dva pokoje, které pronajímá. Paní mi také uvařila večeři, takže jsem maximálně spokojený. Ale nejvyššího stavu blaženosti dosahuji ve sprše. Teplá voda, uáááááááá. Pak chvíli sedím s rodinkou v obýváku a koukáme na televizi. Mají satelit se spoustou dobrých programů jako Discovery, Nat. Geographic, History, případně filmových kanálů (často v angličtině se španělskými titulky, což je super), ale koukáme na chilskou verzi X faktoru. Ach jo. Je zajímavé, že ikdyž tu (myšleno v Patagonii) bývá docela zima, tak ty jejich baráky jsou v podstatě jen minimálně zateplené. Okna jsou jednoduchá, často to jsou šoupačky. Na topení pouze krb na dřevo. Večer v něm zatopili, dali tam dvě polena a to bylo vše. V obyváku bylo 17 stupňů, v mé ložnici 14, ráno 12. Venku 5. Ale oni si radši vezmou huňatý svetr. A ten já nemám a mikinu suším u krbu.

Den 4.
Ráno zase prší. Ach jo. Čekám asi o půl hodiny déle, ale pak za lehkého mrholení vyrážím. Po hodince ale pršet přestává a chvílemi se dokonce ukáže kousek modré oblohy. Tak to naštěstí zůstává až do večera. Paráda. A krajina? Bomba. Tahle cesta vážně nemá chybu. Dokonce začínám vážně přemýšlet o tom, že i přes to počasí se mi tu líbí asi víc než na Aljašce a v Kanadě. Provoz je minimální, silnice nově vyasfaltovaná. Okolo jsou vysoké kopce, nahoře zasněžené. Občas je u vršku ledovec. Z každé skály, z každého úbočí padají vodopády. Cesta vede většinou kolem burácivých velkých řek. Sem tam malá dědinka - tak jednou za den. Tentokrát to vyšlo lehce po poledni, tak si v ní dávám oběd. A pak už se zase jen kochám. Plášť dneska drží. Asi díky asfaltu a tudíž hladké cestě. A tak jen jedu a sem tam zařvu „Ty krááááááso“, když se z nenadání z mraku vynoří obrovská zasněžená hora nebo vysoká skalní stěna. Večer mám trochu problém najít místo pro stan. Všude kolem cesty jsou ploty kolem pastvin s krávami. Nakonec chvíli před setměním dojíždím do kempu u řeky. Jako obvykle jsem tu sám, a tak mi ranger dává slevu. Platím polovinu normální ceny za stan, ale spát můžu v takové velké chatce. V ní není téměř nic, jen stůl, lavice a kamna. Dřeva je tu málo, ale prolezl jsem i ostatní chaty a v každé posbíral zbytky topiva. Kamna rožhavuji na max (vzpomněl jsem si při tom na Kamčatku, kde jsme v jedné chatě rozžhavili kamna tak, že se roztekly svíčky na okně ) a stavím si uvnitř stan (vnitřní tropiko) na spaní. Venku začíná lehce pršet, ale já tu mám moc příjemně. To je pohodlíčko..

Den 5.
Ráno zase drobně prší. Ale pod střechou se balí dobře. Vyrážím déšť nedéšť. Naštěstí opět asi po hodince přestává. Stoupám údolím podél řeky. Kolem jsou vysoké skály, jednou dokonce projíždím docela dlouhým tunelem. Radši ani nedutám, aby mi zase nepraskl zadní plášť. Včera se tam totiž objevila další trhlina. Naštěstí ještě není skrz. Kolem poledne dojíždím do Coyhaique. To je zdaleka největší město (45 000 obyvatel) v této části Patagonie a na celé carreteře Austral. Jako první jdu do informací. Zjišťuji časy trajektů přes jezero Buenos Aires a pak se ptám na obchod s koly. Jeden tu naštěstí je. A docela velký. Tedy na to, že jsem v Patagonii.. Hned tam jedu a ptám se na plášť. Jeden poslední tu mají. Jsem klikař! Sice ještě užší než mám teď (32 mm), ale vybírat si moc nemůžu. Jestli to tak půjde dál, tak to dojedu na galuskach . Kde je ten plášť vyroben nikde napsáno není, ale je „designed in USA“ a má dokonce nějaký K-štít. Proti čemu je ale nepíší.. Hned v krámu ho nasazuji a s mnohem lepším pocitem jedu zpět do centra na oběd. Tam jsem po dlouhé době zase potkal krajany. Kluk s holkou s bágly na zádech jen vběhli do restaurace, pozdravili mě, protože viděli kolo s CZ, a pak zase utekli pryč. Fakt platí, že v čím větší díře člověk je, tím spíš tam potká Čecha. Po obědě jedu ještě nakoupit nějaké jídlo na další cestu. Kupuji hodně čokolády a sušenek na snídaně, protože je to tu levnější než v Argentině, kde už snad zítra budu (nakonec jsem tam dojel až za dva dny). S narvaným kolem vyrážím dál. Zase do kopce. Ach jo. Ale je hezky, chvílemi modrá obloha a neprší. Krajina se hodně změnila. Kolem mě jsou po kopcích velké pastviny a až za nimi jsou v dálce zasněžené hory. I to se mi moc líbí. Večer mám už klasicky problém najít místo na stan. Zase je všude plot. Ale kus bokem z hlavní cesty po jedné prašné odbočce jsem našel pěkné místo na trávě pod stromy. Docela fouká a je zima. Kolem 4 stupňů. Taky jsem v 800 mnm.

Den 6.
Ráno je slušná kosa. Něco kolem nuly. Fakt se mi ze spacáku nechce. Ale venku je hezky, nebe bez mráčku. Takže nakonec vylézám. Jedu do Puerto Ibáněz a odtud trajektem přes jezero General Carrera (v Argentině mu říkají Buenos Aires) do Chile Chico. To už je hraniční město s Argentinou. Cesta vede do sedla v 1100 mnm. Kolem už je sníh a na silnici je místy náledí. Ale postupně se otepluje a z původních 3 stupňů teplota vylezla na slušných 8. A to už je silnice suchá. Kolem oběda jsem se rozloučil s carreterou Austral a odbočil na cestu do Puerto Ibáněz. Bylo mi to skoro líto. Carretera vedla k nádherným zasněženým horám a úplně to lákalo se po ní vydat dál. Ale tam už z ní není možnost uhnout a na konci už dávno nejezdí trajekty (je po sezóně), takže teď je to dlouhá slepá ulička. Kousíček za křižovatkou jsem zahlédl cedulku s nabídkou ubytování s jídlem a šipkou k jedné malé farmě. Neváhám a jedu se ohřát. Je to docela sranda. Člověk dojede k baráku, zazvoní a zeptá se, jestli mají oběd. A taková milá paní mě hned zve dovnitř. Zrovna si dělala oběd pro sebe, tak jen přidala jednu porci masa na pekáč a je to. Bydlí tu sama a protože není sezóna, tak tu nemá ani žádné hosty. A tak jíme spolu v kuchyni. Příjemně se s ní povídá. Je to jako někde na návštěvě. Jen na konci musím zaplatit. Docela mě překvapilo, že tu prý v zimě není moc sněhu. Tak kolem půl metru. A loni dokonce nebyl sníh vůbec. A přitom okolo jsou už teď zasněžené hory.. Odpoledne dojíždím do přístavu, Kupuji lístek na trajekt a čekám do večera, kdy trajekt odplouvá. Při nalodění jsem potkal po dlouhé době zase cykloturisty, kteří z lodi vystupovali. Jedou na sever za teplem, jak jinak. Jsou z Francie a na dvojkole vyrazili z Ushuaia do Francouzské Guyany. Moc mě nepotěšili. V pampě na jihu už prý sněží. Ajajaj.

A tím jsem zakončil etapu s carreterou Austral. Myslím, že z popisů dní na ní je vám jasné, že jsem z ní úplně nadšený. Na to, že jsem tu byl jakoby v našem listopadu, tak jsem měl velmi slušné počasí. Pršelo jen málo a pouze jeden den propršel celý. Ale jak jsem už jednou řekl, je úžasné, jak je tu krásně, ikdyž je tu hnusně. Pro mě tedy byla carretera Austral jedna z nejlepších etap za celou cestu a řadím si ji hned po boku Aljašky, NP Banf a Jasper v Kanadě a samozřejmě Bolívie. Sem se určitě jednou vrátím a projedu si ji celou (ale před Alčou zatím psssst ).

Z Chile Chico na druhé straně jezera zítra vyrazím směr jihovýchod přes pláně jižní Patagonie. Většina cykloturistů odtud nejčastěji pokračuje po západní straně a jedou dál v podhůří hor a kolem vyhlášených (a nádherných) národních parků jako Torres del Paine, Fitz Roy nebo Perito Moreno. Ale všechny tyto parky už mám prolezlé z předchozí návštěvy Patagonie a tak jedu přímo nejkratší cestou dolů a nedělám si další zajížďku (bylo by to asi o 300 km víc + parky). Až tak mě to nemrzí. Přicházející zima se ozývá stále více a více neodbytně, takže začínám mít tak trochu naspěch..

Tento příspěvek byl publikován 29.5.2012 v 13.02.