Zase v trapu

Aneb jak jsem v jednom týdnu vymetl většinu vyhlášených horských letovisek Chile a Argentiny.

Oblast jezer, ať už na chilské nebo argentinské straně je velmi oblíbená turistická destinace místních. V létě (jejich létě) se sem jezdí rekreovat k horským jezerů a v zimě lyžovat na okolní kopce. A tak je tu plno městeček jako z katalogu cestovních kanceláří. Vypadají hodně podobně. Hlavní ulice ve „srubovém“ stylu se zářícími výlohami všemožných obchodů od horské výbavy po módní butiky, spousta půjčoven lyží a nepřeberné množství barů a drahých nóbl restaurací. Ubytování samozřejmě také drahé, a tak často spím v noclehárnách pro více lidí (za cenu normálního hotelu kdekoliv jinde v Chile nebo Argentině, grrr). Ale díky tomu, že je mimo sezónu (léto už skončilo a sníh díkybohu ještě nenapadl), tak jsem tam většinou sám. Případně obejdu hostelů více a najdu si takový, kde sám budu.. Moc mě to v těch městech nebere. Hospody jsou na mě moc drahé a nakupovat nic nechci. Je tu ale jeden důvod, proč se mi tu vlastně docela líbí. Z fotky je myslím vše jasné..
 
První letovisko na cestě je Villarica. Tím ale jen projíždím a zastavuji až ve městě Pucon. To je asi nejznámější rekreační destinace na chilské straně. Leží pod aktivní sopkou Villarrica. Bydlím v hospedaje, což je označení pro bydlení u lidí, kteří vyhradí část domu nebo alespoń nějaký pokoj pro hosty. Zbytek se pak sdílí s rodinou. Tady mám pro sebe celou půlku domu, kde jsem sám, dvě koupelny, kuchyň i obyvák. Super. Na večeři hledám něco cenově rozumného, ale nedaří se. Tak nakupuji v sámošce a baštím u telky ve „svém“ obýváku.

Z Puconu vyrážím přes NP Lanin do Argentiny. Musím se vyškrábat do hraničního sedla cca 1100 mnm (jsem ve 400 mnm). 30 km před hranicí začíná štěrk a končí až 10 km za hranicí. Cesta je navíc nechutně prudce do kopce, takže většinou tlačím. Přechod hranice je bez problému, ale Argentinci začali stejně jako Chilani kontrolovat dovážené potraviny. Nesmí se přivést skoro nic. Tipuji, že to je jako odveta, protože u Bolívie s tím neotravovali. Paní z celnice jde se mnou ke kolu a ptá se co mám za jídlo. Tak zkroušeně vytahuji banán a okurku a ptám se, jestli to můžu sníst nebo jestli to vážně musím vyhodit. Povolení zbaštit to je uděleno, a tak radostně baštím. To, že mám hlouběji v tašce ještě sýry na večeři už ale nepřiznávám. 2 km za hranicí spím sám v zavřeném kempu. Pustil mě tam ranger, kterého jsem se ptal na možnost stanování. A zadarmo. Ráno vylézám ze stanu a už podruhé za dva dny zařvu „no ty krááááso“. Včera to bylo, když jsem vylezl z hospedaje a za městem Pucon jsem uviděl obrovskou kouřící sopku Villarrica (při příjezdu byla v mracích a nešla vidět). Dneska je přímo nademnou obrovitánská sopka Lanin, která byla stejně jako Villarica při příjezdu schovaná v mracích. Je pocukrovaná sněhem, nahoře ledovec. Bomba. Sotva vyjedu z kempu na cestu, přebíhá přede mnou stádo jelenů a laní. V pozadí sopka, no není to nádhera?

První letovisko na argentinské straně, které mám na cestě je San Martin de Los Andes. To co je pro Američany Aspen, pro Švýcary Chamoneux, pro Chilany Pucon a pro Čechy Špindl (ehm, no skoro ) tak to je pro Argentince SMDLA. Všechno je tu drahý, bydlím v dormitory (společném pokoji) pro 6 lidí za 15 USD. Ale zase sám. Za SMDLA začíná Cesta sedmi jezer. V podstatě důvod, proč jsem si sem udělal zajížďku. Na 100 km se, jak již název napovídá, projede kolem 7 jezer. Všichni jsou z toho strašně na větvi. Prý je to nejhezčí část z oblasti jezer. No, pěkné to je, ale zase tak moc ne. Takových horských jezer je v Alpách nepočítaně. A jak se vyjádřila Alča „to ses nemusel táhnout do Argentiny, takovou cestu ti ve Švýcarsku najdu taky“. Ale chápu, že pro Argentince z pampy je to bombastické. Potkávám tu také Švýcarskou rodinku se dvěmi dětmi na kolech. Ti zas tak moc nadšeně jako ostatní nevypadají.. Průvodce doporučuje si na tuto cestu vyhradit alespoň 3 dny. Projíždím to za den a je to tak akorát (zhruba 40 km silnice je bez asfaltu).

Konec Cesty sedmi jezer je ve Villa la Angostura. Další vyhlášené letovisko. Tady mám problém najít rozumné ubytko. Dokonce i dormitory jsou drahé. Nakonec končím v jednom hostelu v dormitory za 19 USD. Zase sám. Ale nejdřív jsem prošel několik jiných hostelů za podobnou cenu, ovšem tam už někdo v dormu byl..

Z Angostury vyrážím klasicky brzo ráno. Podle předpovědi má pršet, ale přitom je docela pěkně. Jen fouká silný vítr. A v Argentině věc nevídaná – fouká mi do zad. A tak prvních 60 km valím jak raketa. Vítr totiž nese bouřku a čím jsou mraky blíž, tím je vítr silnější. Chvíli i trochu prší, ale ne moc. Svištím jako uragán. Takhle letím až do napojení na silnici č. 40. To už jsem na rozlehlé rovině. Vítr se mnou nese i obrovské mraky prachu. Na křižovatce zatáčím do prava do pravého úhlu a málem sebou třísknu do protisměru. Vítr je totiž tak silný, že mě dokázal otočit i z náklonu při zatáčce. Tím začíná boj o každý metr. Nejdřív se snažím jet na pravé straně silnice, ale vítr mě několikrát odhazuje do středu vozovky. Jezdí tu auta a tohle je opravdu o život. Zkouším tedy jet vlevo, ale po té, co se mnou vítr třikrát mrskne mimo silnici do škarpy už rezignuji a jdu pěšky. I tak mám kolikrát co dělat, aby mě vítr neodtlačil mimo cestu. Tenhle boj končí zhruba po 3 km, kdy silnice lehce zatáčí a vítr už není přímo z boku, takže se dá pomalu jet. Poslední letovisko na cestě San Carlos de Barichelo vynechávám. Už mě to vážně neláká. Jedu ještě 30 km za něj a spím ve stanu na břehu nádherného jezera. Před večeří zjišťuji, že jsem ráno v hostelu na balkóně zapomněl sýry. Ach jo. A tak jím bagety s tabulkou čokolády. Taky dobrý..

Pokračuji dál zase kolem jezer. Cesta je hodně do kopců, ale s nádhernými výhledy. Řekl bych, že od Angostury po El Bolson se mi to líbí víc, než Cesta 7 jezer. Hlavně protože tady jsou za jezery vysoké skalnaté hory a ne jen zalesněné kopce. Příroda okolo je nádherná. Podzim už je v plném proudu a stromy hrají všemi barvami. Poprvé od USA spím v placeném kempu. Nikde jinde se spát nedalo, všude kolem cesty byly domy a jejich obrovské oplocené zahrady. Ale cena 5 USD za pěkné místo (jsem tu sám, tak si můžu vybírat) a teplou sprchu je ok. Navíc mám dovolení nabrat si kolik chci jablek popadaných na zem. Tedy ona to nejsou jablka, ale jakási genetická mutace jablka a hrušky. Ale chutná mi to. žůžo.

Následující den si se mnou příroda pěkně pohrála. V podstatě od rána prší. Ne moc, za to vytrvale. Z prava z hor jdou stále nové mraky s deštěm. Nademnou je pěkně hnusně. Ale asi 5 až 10 km vlevo mraky končí a začíná modrá obloha. A tak jedu v dešti a zimě (je kolem 8 stupňů) a můžu se koukat, jak malý kousek odemě je sluníčko a teplo. Navíc docela hodně fouká, naštěstí spíš ze strany, ale vítr docela hodně sráží teplotu dolů. Grrr. Kolem mě se často tvoří duha. To je hezké. Duha předemnou, duha zamnou, duha vlevo a duha vpravo. Vlastně vpravo ne, tam je pořád jen hnusně. Po dlouhé době (od Kanady) testuji své vybavení do deště. Tělo mám v suchu. Rukavice protekly za 1 hodinu, ale pořád hřejí (trochu). Boty i přes návleky protekly za 2 hodiny. Ty nehřejí ani trochu. Říkám si, že na oběd zastavím v jedné jediné dědince pro následujících 140 km, kterou mám cestou na mapě, a trochu se v hospodě ohřeji. Ale dědinu někdo ukradl. Prostě tu vůbec není. To snad ne! Navíc jsem tam měl v plánu koupit jídlo na večeři. Ach jo. Tak valím dál až končím pod mostem, kde alespoň nefouká. Měním rukavice a na nohy aplikuji igelitkovou fintu. Tj. sundat mokré ponožky, dosucha otřít nohy, dát suché ponožky, nohy do igelitové tašky a až pak do mokré boty. Tak zůstane noha v suchu a teple (alespoň nějaký čas, než igelitka proteče). Hodně to pomohlo, ale stejně jsem nějak promrzlý a i přes závětří pod mostem se klepu zimou. Vařím čínskou polívku a lámu do ní starý chleba. Nic lepšího tu nemám. Ale je to teplé, takže ok. V plánu mám dojet zhruba 40 km před Esquel, což je poslední větší městečko před hranicí s Chile, a přespat ve stanu. Ale nedostatek jídla, hnusné počasí (v dešti se mi stavět stan nechce) a taky v podstatě žádné rozumné místo (všechno v otevřené krajině ve vichru), mění mé plány. Trochu jsem se zmáčknul a dorazil to až do Esquelu. 144 km v dešti. Hmmm. Jen jsem tu měl trochu problém najít volnou postel, protože se tu zrovna koná nějaký národní turnaj v hokeji a všechny hostely jsou plné. Ale nakonec jsem uspěl přes informační kancelář, kde jedna hodná paní postupně obvolávala všechny hostely, až mi místo našla. Spím v noclehárně s čtyřmi dalšími chlapy. No bezva. Teplá sprcha, usušit oblečení, večeře a postel. To je tááák fajn.

A tím jsem zakončil cestu po oblasti jezer. Ač to nebyla taková bomba, jak se všichni tváří, tak musím říct, že se mi tu nakonec líbilo. Nebyla to sice pro evropana žádná exotika, ale hezké to bylo. Obzvláště pro cykloturistiku je to moc hezký kraj. Silnice sice pořád většinou nemají krajnici, ale provoz už tu zdaleka není takový jako na severu a také tu jezdí minimum nákladních aut. A stanování u jezer je prostě paráda. To mám moc rád.  Turistická letoviska mě moc nebrala, ale zase na druhou stranu, dopřát si po pár dnech ve stanu trochu luxusu (a čokolády ), no proč ne.. Takže celkově to tu má u mě palec nahoru.

Z Esquelu je to už jen 62 km na hranici s Chile. Tam se chci zítra vrátit, protože bych si chtěl projet alespoň kus známé carretery Austral. Ta totiž slibuje opravdu nádhernou přírodu. A samozřejmě špatné silnice, kopce a deštivé počasí ovlivněné  blízkostí pacifiku. Takže jako obvykle. Pokud trochu poodkryji budoucnost, tak můžu říct, že carretera Austral pro mě byla opravdu nezapomenutelná. Ale o tom až příště.

Tento příspěvek byl publikován 18.5.2012 v 3.40.