Zase v trapu

Výjezd ze Santiaga je snad nejjednodušší ze všech velkoměst, kde jsem byl. Od hotelu popojdu 200 metrů, jednou zahnu a pak už jedu ulicí pořád rovně až se po 10 km napojím na dálnici. Dálnici všichni říkají ruta 5 a po této pětce pojedu následujích 5 dní. To jen aby se to nepletlo..

Z počátku jsem hodně nesvůj, protože projíždím kolem různých cedulí se zákazem kol. Ale pak jsem uviděl na dálnici jiné cyklisty (místní), hromadu pěších, kteří ji přecházeli a dokonce i jednoho kovboje na koni, který klusal po trávě uprostřed mezi pruhy. A od té doby už jsem byl klidný. První den jsem navíc ani neviděl žádné policisty a na mýtech mě nikdo nestavěl. Další dny jsem projel kolem policejních kontrol, slušně pozdravil a nic. Žádný problém. A tak jedu po dálnici beze strachu. Cyklisticky to ale není bůhvíjaký zážitek. Doprava sice není nijak extra hustá, ale přesto to tu jezdí dost. Ale v odstavném pruhu se cítím bezpečně. Zvláště po nebezpečných argentinských cestách. Na jih od Santiaga se kolem silnice pěstuje hromada ovoce. Je to taková velká chilská zahrada. Nejdřív tu jsou vinice, pak plantáže jablek, třešní, oříšků. Každé ráno je nejdřív pár hodin mlha, kterou až polední slunce rozežene. Postupně přichází (nebo ho doháním?) podzim a stromy kolem cesty se barví do zlatova. Ráno tak už bývá docela zima – kolem sedmi stupňů. Ale odpoledne na sluníčku je zase teploučko až 25 stupňů.

Nevýhodou cesty po dálnici je spousta malých drátků po prasklých pneumatikách kamionů. Skoro obden tu mám defekt. Jednou dokonce 2x za den. Vždy vytahuji z pláště malý drátek. Bohužel nové pneu, na kterých jedu, nemají žádnou speciální ochranu, a tak stačí málo. To na starých jsem občas vytáhl z pláště tu malou šponu také a skrz neprošla.. Výhodou jízdy po dálnici je ale rychlost. I přes občasný malý protivítr to vůbec nevadí, protože kamiony mi rozráží docela pohodlný vzdušný tunel. A tak letím o stošest.

Dál na jih se krajina zase mění. Mizí pole a sady na rovinách a začínají kopečky s lesy. Hodně se tu zpracovává dřevo a míjím spoustu pil. Lidé si taky konečně začali večer přitápět v krbech, takže je v domech tepleji. Kolem dálnice se ve stanu spát rozumně nedá, a proto vždy končím v nějakém městečku a hledám ubytování. Nikdy to není problém. Problém je spíše s jídlem. V menších chilských městech se mi zdá, že chybí nižší vrstva hospod. Lidé většinou baští ve fastfoodech. Hospody jsou pak jen ty dražší. Chybí mi takové ty české levné hospůdky, které sice nejsou žádné hogo fogo, ale člověk se dobře nají. A o to mi jde především. Na oběd se pokaždé zastavuji v nějaké zájezdní hospodě u dálnice. Jednou jsem dokonce minul hospodu s názvem „Z Aljašky na jih“, ale tam bylo zavřeno. V žádné z těchto hospod nechybí puštěná televize. To jsem tak jednou baštil a koukal na telku a zrovna v ní běžel nějaký pořad s nepovedenými záběry a srandovními událostmi ze světa za uplynulý rok. A hádejte co jsem tam viděl? Jeden ze skečů byl náš Vašík Klausů, jak jim tu krade tužku. Taky se trumbera mohl naučit protokol.. Všechny okolo mě to docela pobavilo. Je až s podivem, že jsou na mě lidi pořád tak hodní. Nejdřív jim Čech vypálí národní park (teď jim ho bohužel Izraelec vypálil ještě víc), pak jim zas další Čech v přímém přenosu krade tužku. No co oni si o nás můžou myslet?

Na jihu Chile žije docela početná německá menšina. Mimo jiné tu vlastní docela hodně pivovarů a vaří slušné pivo. Většinou ale malovýroba, takže hodně drahé. Jednou jsem u cesty uviděl billboard s nápisem „Německá chuť, co máme tak rádi“ s vééélikým obrázkem chleba, uzeného, hořčice a okurky. Šlo o reklamu na německou hořčici. Že jsem pokaždé, když jsem znovu projížděl kolem toho billboardu slintal jako bernardýn asi nemusím říkat. A když už jsem o těch psech začal, tak poslední poznámka bude o nich.. Chilani milují psy. A psi jsou tu všude. Dokonce i v Santiagu jich bylo strašně moc. Potulují se po ulicích nebo prostě jen někde leží. Jak je psím zvykem, tak na místě, kde nejvíc překáží. Například uprostřed chodníku, ve vstupu do katedrály atp. A nikdo je nevyhání. Naopak jim občas někdo donese trochu jídla. A protože jsou to psi hodní a na cyklisty neštěkají, tak je mám taky rád.

Cesta po dálnici sice utíkala hodně rychle, ale stejně jsem byl rád, když jsem šestý den kousek za městem Temuco odbočil na vedlejší cestu a zamířil zase zpět do Argentiny. Jedna z posledních zajížděk na této cestě z přímého jižního směru je totiž do oblasti jezer. Špatné cesty, kopce (musím zase přes Andy, ale tady už jsou mnohem nižší) a nádherná krajina. Tak to si nemůžu nechat ujít..

Tento příspěvek byl publikován 16.5.2012 v 0.06.