Zase v trapu

Ráno zůstáváme ješte v campu. Jirka přeinstalovává notebook. Odpoledne se vracíme zpět do Cantwellu. Jedeme proti proudu řeky a čekali jsme nepříjemnou cestu do kopce. Fouká nám ale parádní vítr do zad a to, co jsme před dvěma dny jeli čtyři a půl hodiny máme ujeté za dvě a půl. Paráda. Dáváme si v restauraci oběd a vyrážíme na Denali highway.

Po pár kilometrech hodině končí asfalt a začíná hliněnokamínkovatá cesta. Horší terén nám zpomaluje postup. Navečer potkáváme párek němců. Věkem někde tak po skončení vysoké. Vyrazili prvního června z Anchorage a mají v plánu dojet až do Argentiny. Takže stejný cíl jako Jirka, jen na to mají 1,5 až dva roky čas. Večer se přehnal strašný liják, který trval přes půl hodiny.

Otestovali jsme veškeré své nepromokavé vybavení a nejlépe dopadly jirkovy kalhoty. Úplně suché. Byly totiž schované celou dobu v báglu. Jirka to celé projel v kraťasech, které ovšem nepromokavé nebyly. Stan stavíme kousek od cesty u řeky Seattle creek. Je tu neskutečne, ale opravdu neskutečne moc komáru. Když se zastavíme, hned na nás sedí a lítá kolem obrovské hejno. Nemůžeme stát, nemůžeme sedět a ani chůze moc nepomáhá. Snažíme se minimalizovat čas strávený venku a obrovskou rychlostí zalézáme do stanu, tak, aby se tam žádný nestihl dostat. Do vnitřní části se žádný nedostal, ale pod venkovním tropikem je jich asi stovka a stále přibývají. Modlíme se, abychom v noci nemuseli čůrat. A tak kromě prodyšnosti a vodoodolnosti našeho oblečení zkoušíme i jeho další vlastnost – neprokousnutelnost. Goratex obstál.
Ráno zase lije. Lilo celou noc a většinu venkovních komárů to někam zahnalo. Zůstali jen ti pod tropikem a ty vypouštíme ven. Terén se zhoršuje. Cesta je opravu nepříjemná a začíná mě doooost štvát. Jirka mé kyselé ksichty vesele přechází slovy:“Ty se moc soustředíš na své utrpení a málo se kocháš. Tím to je.“ Výhledy jsou fakt super, ale stupeň kyselosti mého obličeje to moc nelepší. Odpoledne se zastavujeme v jedniné lodži, kterou jsme zatím potkali. Bar je uvnitř „vytapetovaný“ penězmi od hostů – podepsasné jednodolarovky s různými vzkazy a mezi nimi i další popsané papírové bankovky z různých zemí. Vypadá to moc pěkně. Bavíme se s barmanem, říká, že dohromady tu má vytapetováno něco mezi 8 a 9 tisíc dolary, ale že to neplánuje sundat. Líbí se mu to a navíc lidé, kteří se sem semtam vrací, hledají svůj podepsaný dolar a dělá jim velkou radost, když ho najdou. To pro něj má větší cenu. Večer stanujeme u řeky. Naštěstí už tu není zdaleka tolik komárů co včera. Řeka je v těchto místech svedena do několika cca metrových trubek pod cestou (místo stavby mostu). Má velmi silný proud, kocháme se a najednou „Hop“ ryba vyskočila proti proudu řeky do mista, kde řeka vytékala z trubky pod cestou. A druhá. A třetí. Bylo to super. Už uplně chápu ty medvědy, že jim stačí jen stát v takovém místě s otevřenou tlamou a čeká, až tam nějaká ryba skoči.

Ráno nelije. Je moc hezky a tak proti našim obvyklým jedenácti dvanácti hodinám vyjíždíme už před desátou. Terén mi přijde lepší než včera a tak si užívám přírodu kolem. Je krásně, Jirka jede jen v tričku a kraťasech. Cestou svačíme u jezera, kde je bobří přehrada. A hele, v jezeře plave i bobr. A druhý. Plavou tři čtyři metry před námi, semtam plácou ocasem do vody, načež se potopí. Je to super podívaná. A tak filmujeme a fotíme. Navečer vjíždíme do údolí, kde se objevují černé mraky. Ale objevuje se taky hospoda, takže nic není ztraceno! Po vyšlapání obrovského kopce (pro mě obrovského) jdeme s výhledem na celé široké aljašské údolí spát.
Dneska už nás čeká jen 20 mil po nezpevněné silnici a pak 20 mil po asfaltu do Paxsonu. Představuju si velké město, hotely, restaurace.. Tahle představa je dnes mým motorem. Navíc počasí vypadá fajn a protože jsme včera vyjeli do 1200 m, čekám cestu víceméně z kopce. Ale ouha… Prvních 20  mil je žůžo, ale cesta po asfaltu vede neustále dolů a nahoru přes hluboká a široká údolí. Ke konci navíc začíná pořádně pršet. Jirka se chce někde schovat, ale mě vidina horké sprchy táhne dál a dál. Takže čekáme asi čtvrt hodˇky a vyrážíme i přes silný déšt dál. Do Paxsonu jsme přijeli celý zmrzlí a promočení. Navíc místo příjemného městečka je tu jedna benzínová pumpa, jeden hotel a jeden komplex chatek pro turisty. Nic víc. Ani obchod. Nic. Všechno uprostřed lesů. Jirka se směje mé bujné fantazii a přehnaným očekáváním. Alespoň je tu ten hotel a tak se ubytováváme, za 90 dolarů na noc. Když žena stráví 4 dny v přírodě, myje se v řekách, jí činské polívky, spí 10 dnů ve stanu, a pak si napustí vanu horké vody a zaleze do ní s vidinou teplé večeře a spaní v posteli, říká se tomu pravý ženský orgasmus

Tento příspěvek byl publikován 25.6.2011 v 22.46.