Zase v trapu

Z Mendozy vyrážím kolem stejnojmenné řeky směr východ na Santiago. V cestě jsou zase Andy, takže to bude hóóódně nahoru. Stoupám suchým, ale pěkným údolím. V dálce zasněžené vrcholky skalnatých hor. Ikdyž je to stále do kopce, tak se mi stoupá velmi dobře. Částečně asi pomáhá to víno co vezu. Tím jak ubývá tak jsem lehčí a lehčí a jede se mnohem líp . A hodně mi pomáhá i vítr, který mi skoro půl dne fouká do zad. Ó, jaká to změna. To se se mnou asi chce Argenina dobře rozloučit.

Končím v městečku Uspallata. To je turistické lyžařské centrum, ale teď je mimo sezónu a je tu mrtvo. Ovšem v noci, těsně než jsem šel spát, jsem tu zažil zemětřesení. Hodně silné a trvalo docela dlouho. Ale jak na to nejsem zvyklý (a doufám, že si zvykat nebudu muset), tak mi chvíli trvalo, než mi došlo co se to děje. A další chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že bych se měl někam schovat. Takže když jsem pak doběhl mezi futra dveří, tak už bylo po všem. Ale barák nespadl, takže všechno dobré. Druhý den jsem si pak s majitelkou povídal a prý i přestože tu jsou zemětřesení častá (většinou malá), tak toto bylo jedno z těch hodně velkých.

Druhý den jedu zase stále do kopce. Ovšem tentokrát už s klasickým argentinským větrem. Tedy plnou silou tváří v tvář. Občas cestou míjím malý svatostánek označený Difunta Correa. To je takový argentinský fenomén. V překladu to znamená Mrtvá Correa (Correa je příjmení). Deolinda Correa byla žena, která za občanské války 1840 následovala regiment svého muže. S sebou nesla malé dítě, trochu vody a zásob. Cesta vedla pouštěmi, které jsem projížděl před Mendozou, a tak není divu, že jí voda za pár dní došla a ona umřela. Potud nic překvapujicího. Prostě další bláznivá zamilovaná ženská. Ale podle pověstí, když nalezli po nějaké době její tělo, tak dítě bylo stále přisáté k jejímu prsu a žilo. Nevím, jestli je to technicky možné, ale tady se to prohlásilo za zázrak a hotovo. Postupně se jí připisovaly další magické síly a její sláva stoupala ke hvězdám (v Argentině). Kolem cest od Bolívie až po Ohňovou zemi začaly vznikat její malé svatostánky. Lidé se u nich zastavují a darují jí vždy petku s vodou. Zajímavý zvyk. Ovšem někdy to kolem takového místa vypadá spíš jako na smetišti pet lahví než jako u svatostánku. A to už mi tak hezké nepřipadne.

Už docela hodně vysoko se zastavuji u Puente del Inca. To je taková Pravčická brána po argentinsku. Ovšem trochu nižší, není z písku, ale zase je mohutnější (se mi zdá). Vede přes prudký potok. Na druhé straně tohoto přírodního mostu si Inkové vybudovali termální lázně. Dnes už je přechod přes tento most zakázán, a tak se nedá dostat ani do lázní. Samozřejmě ale nechybí stánky se suvenýry. Všude se o tom mostě píší úplné chvalozpěvy, ale zas tak úchvatné mi to nepřišlo. Naše brána je daleko hezčí.. To druhá zastávka byla mnohem lepší. Dojel jsem totiž k národnímu parku Acongaqua. Tady jsem prostě zastavit musel. Zaplatil jsem vstup do parku a prošel se asi hodinku na vyhlídku na ten nejvyšší kopec jižní Ameriky. Bylo azůro a výhledy suprové. Jen jak byla Acongaqua až docela vzadu v údolí předemnou a okolo byly stále hodně vysoké hory, tak mi nepřipadala až tak obrovská. Navíc z této jižní strany se na ni normálně neleze, takže si člověk ani nemůže prohlédnout výstupové cesty. Škoda. Bohužel už nemám čas udělat si výlet do basecampu. A tak jsem jí alespoň slíbil, že jednou se sem vrátím a vyběhnu na ni. Jako další jsem chtěl navštívit hřbitov horolezců z Acongaqui, kterým se výstup nezdařil. Abych tak nějak podle vzoru z Vesničko má středisková „si to tam prohlídnul, abych věděl, do čeho jdu“. Ovšem ten jsem nějak minul a nenašel ho. Tak snad ho minu i příště..

Spím ve stanu kousíček před tunelem „Tunel del Cristo Redentor“. Na to, že jsem vyjel v bermudách, se po západu slunce velmi rychle ochladilo a během chvilky je skoro nula (taky jsem vyjel do cca 3000 mnm). Ale spím velmi dobře. Horší je vstávání. Vylézt z teplého spacáku a navléknout na sebe studené a někdy vlhké oblečení, na to si nikdy nezvyknu. Sotva se stačím na kole zahřát, dojíždím k tunelu. Ten spojuje Argentinu a Chile, měří přes 3 km a na kole se do něj nesmí. Ale je to naprosto bez problémů. Paní na mýtu zavolala nějakého údržbáře a ten mě v malé dodávce převezl. Žádné zdržování. Super. Pán v autě mi sotva stačil říct, že teď už to bude 60 km jen z kopce a byl pryč. A taky že jo. Jen co jsem prolezl celnicí, nestačil jsem valit oči. Předemnou je nádherná silnice padající prudce dolů v šílených serpentinách. Na ní se pomalu proplétá hromada kamionů. Odrážím a už frčím dolů. V každé zatáčce prudce na brzdy, vykouknout za ni, zabrat a předjet kamión, co se tu motá. Bomba. Celkem jsem předjel 9 kamionů. Po serpentinách už silnice padá mírněji, ale pořád je to pěkný sešup. Tohle byl sjezd, na který jsem čekal od Bolívie. Přišel sice trochu později, ale parádně jsem si ho užil. Dole, při jedné pauzičce na odložení teplých svršků, u mě zastavuje dodávka a nabízí svezení až do Santiaga. S řidičem jsem si totiž chvíli povídal na celnici, a tak ví kam jedu. Ale s díky odmítám. To byly horší etapy, kde bych se vezl raději a taky jsem to projel na kole..

Sjezd končí v městě Los Andes. Chci jet nejkratší cestou do Santiaga. Vyrážím po dálnici, ale zhruba 80 km před Santiagem zjišťuji, že v cestě je velký tunel. Do něj se mi po dálnici, kam oficiálně kola nesmí, fakt nechce. Tak měním plán a jedu přes Llay Llay. Tam jsem za tři hodinky rychlé jízdy. A Santiágo je jen 90 km daleko.. Llay Llay znamená Vítr Vítr, ale není to tu tak hrozné. V Argentině foukalo víc. Mimochodem, z LL se jede zase po dálnici (jiná možnost do Santiága není), ale kousek za LL se dálnice zvedá do prudkého kopce a na pár km tu zmizí krajnice. Dost nebezpečné. Kdybych to věděl dřív, tak jsem raději stopoval před tím tunelem, aby mě někdo převezl. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Na hotelu potkávám Crise. Původem z Chile, pracoval 18 let v Kanadě jako architekt. Má za ženu Rusku a zkouší na mě mluvit rusky. Ale tak rychle přepnout nedokážu, a tak se bavíme hlavně anglicky. Příjemně jsme si popovídali u večeře, kterou nakonec celou zaplatil. Večer na hotelu jsem pak zažil další zemětřesení, ale tentokrát hodně slabé. Před pár dny tu ale prý bylo zemětřesení velmi silné. Jo jo, to vím. To se mnou třáslo na druhé straně And také. Další den už během poledne dojíždím do Santiaga. Další etapa cesty je uzavřena. Tahle cesta přes Andy byla zase po delší době v Argentině cyklisticky velmi pěkná a ten výšlap stál rozhodně za to.

Tento příspěvek byl publikován 7.5.2012 v 3.57.