Zase v trapu

Překročení hranic je naprosto v pohodě. Jen jsem musel přes hodinu stát frontu. Poprvé na cestě se mi chtěli podívat do tašek. Ale bylo to spíš takové „pro formu“ – hráb hráb, můžete jít.  Hned za hranicí je cedule oznamující, že Ushuaia, můj cíl, je už „jen“ 5125 km. Super, tak to je za pár..

V hraničním městě La Quiaca kupuji mapu Argentiny, vybírám peníze, ale nezdržuji se tu. Rovnou vyrážím dál. Cesta je asfaltová, ale bez krajnice. Bohužel, bez krajnice zůstala až do Mendozy. Krajina za hranicí je převážně rovinatá pampa bez stromů, ale stále jsem vysoko – kolem 3500 mnm. Kousek před prvním městečkem Abra Pampa mě chytá bouře. Jel jsem docela dlouho podél ní a závodil, kdo bude ve městě dříve. Bouře vyhrála asi o kilometr, kdy mě dohonila a já pak nemohl ani ten jeden hloupý kilometr dojet. Kroupy a vítr byly totiž tak silné, že jsem se musel schovat za násep silnice, protože jsem se nemohl udržet na kole. Ale jak rychle tu bouřky přicházejí, tak rychle odcházejí a za chvíli už jsem zase fičel na sluníčku.

Za Abra Pampa se mi chce po obědě hrozně spát. Dokonce tak moc, ze usínám za jízdy. To se na mě podepsala ta včerejší generálka kola, kdy jsem spal jen 4 hodiny. Než riskovat, že se někde natáhnu, raději na chvilku zastavuji a sedám si vedle cesty. Koukám na stádo lam a oči se mi zavírají. Když za chvilku vyrážím dál, tak koukám, že jsem tu seděl přes dvě hodiny. Tak to jsem si asi trošku zdřímnul..   Pak už cesta začíná klesat údolím Humahuaca. To je zapsané ve světovém dědictví UNESCO pro barvy skal a jejich vlnitý tvar. No, žádný zázrak. Údolí je docela pěkné, ale zas tak moc ne. Okolní krajina je příliš suchá, pouštní. Kolem rostou kaktusy. První zastávku dělám ve stejnojmenném městečku Humahuaca. Je to tu turistické město číslo jedna, ale nechápu proč. Pěkný kostel, ale jinak celé centrum plné turistů a krámků s blbostmi. Zbytek dědiny naprosto nezajímavý. Ale obecně je můj první dojem z Argentiny dobrý. Je to tu hodně podobné Evropě (jestli si ji teda ještě dobře pamataji.. ). Velká změna proti Bolívii. Obchody jsou už zase obchody a ne stánky se vším možným. Na silnici jsou normální auta. Hodně tu bují turistický ruch. Každé i menší městečko má turistické centrum. Skoro všude jsou hotely (dost často ale zavřené, protože jsem tu mimo sezónu). Také jsou tu už zase normální restaurace. A velmi pěkná děvčata.

Celou cestu se hodně těším na sjezd z bolívijských výšin. Tajně jsem doufal, že bych si tu mohl udělat třeba rekord v km/den. Přecejen mírné klesání přes 200 km z 3500 mnm o 2500 metrů níže zní parádně. Ale každý den tu mám tak silný protivítr, že musím šlapat i z kopce, protože jinak bych stál. Rekord se ani zdaleka nekoná. Vysmátí jsou ale všichni cyklisti, co je potkávám v protisměru. Téměř bez námahy stoupají nahoru. Ach jo. Navíc zase po dlouhé době dostávám průjem. Nechápu z čeho, protože hygiena je tu určitě lepší než v Bolívii. Ale co nadělám. Aspoň, že tu není husté osídlení, a tak můžu zastavovat a odbíhat podle potřeby.

Cesta mezi městy Jujuy (čti Chuchuj) a Salta je nádherná. Skončila poušť a začala zelená krajina. Skoro jakoby někdo vystřihl kus Čech a nalepil je do Argentinské pouště. Okolo jsou louky a pole, spousta stromů a za nimi v dálce zelené kopce. Nádhera. Navíc tu už není moc velký provoz, protože jsem uhnul z hlavní silnice na vedlejší. Tohle jsou po tom nepovedeném sjezdu zase krásné cyklistické dny. Salta je mé první velké město v Argentině (cca půl milionu obyvatel). Bohužel je zrovna Semana santa (svatý týden před velikonocemi), kdy si spousta lidí bere dovolenou a tak je to bráno jako hlavní sezóna a ceny hotelů letí nahoru. Platím 40 USD za noc (nejvíc od Caracasu). Salta je pěkné město evropského stylu. Hromada obchodů, kaváren, pěší třídy, náměstí s venkovními restauracemi. Já tu mám dva úkoly. Nechat si vyprat kalhoty a mikinu a koupit pneumatiky. První není sebemenší problém. S pneu je potíž. Obíhám 5 obchodů, ale nikde je nemají. Až pak jsem objevil cyklistický ráj. Obrovský obchod s nepřeberným množstvím horských kol. Ptám se na pneu a prý mám jít z druhé strany bloku, že tam prodávají díly a tady jen celá kola. Uh! Z druhé strany je obrovská hala plná cyklodílů. Beru si pořadový lísteček (!) a čekám. Dost mi to tu připomíná GME. Chlapíci za pultem pobíhají a donaší požadované díly. Jsou absolutně chladní a neosobní, ale naprosto své práci rozumí (takže jako v GME). Tohle byl taky jediný obchod, kde měli náhradní gumové špalíky do brzd. Všude jinde měli jen celý komplet. Nakonec jsem tedy našel dvoje pneumatiky mého rozměru. Thajské a ze Srí Lanky. Beru ty druhé. Vypadají docela dobře. Večer je měním. Jsou sice dost tuhé a trošku užší než mé předchozí (38 vs 42 mm), ale teď už budou hlavně asfaltky, tak to nevadí. Na omak jsou taky o dost víc plastové. Ale sedí dobře. Hurá. Spát jdu zase po druhé hodině.

Za Saltou pokračuji zelenou krajinou směr na Cafayete. Míjím malá města a pomalinku začínám stoupat. Na začátku 80km soutěsky před Cafayete spím ve stanu u kalné řeky. Okolí se změnilo. Ze zelené krajiny už jsem zase v poušti. Končím dřív a konečně zkouším žvýkat koku. V severních provinciích Argentiny je totiž koka povolená. Jinde ale ne, takže pozor! Podle dostupných informací by žvýkání koky mělo mít 3 účinky. Zahánět hlad, pomáhat při nemoci z nadmořské výšky a odstraňovat únavu. Protože hlad je můj přítel (bez něj bych na jídlo zapomněl a někde spadl mrtvý z kola z vyčerpání), tak se raději nejdřív najím. Navíc potřebuji dohnat váhovou ztrátu z Bolívie a nejíst si nemůžu dovolit. Mám bagetky s klobáskou. Mńam. Až pak začínám žvýkat. K lístkou koky se přidává ještě drobek bicarbonát sody (kdyžtak mě nějaký chemik opravte, protože to překládám z bicarbonate sodium), který uvolňuje spolu s enzymi v puse ty ňam ňam látky z lístků. V Bolívii se místo bica používá popel. Na obchodech po severozápadní Argentině vždy visí cedule s „prodáváme cocu a bicu“. A tak sedím na šutru, koukám na řeku a žvýkám asi hodinku a nic. Jen mne brní jazyk a pusa a jsou lehce necitlivé. Asi jako když se jde od zubaře. Pak mě napadlo, že bych se mohl fotit a s tím jsem se fakt zabavil. Najednou koukám, kolem je tma, já pořád na šutru, žvýkám a koukám do kamery. Hmm. Uteklo to. Každopádně závěr je, že hlad nemám (protože jsem se najedl), nemoc z výšky taky nemám (protože jsem jen v 1200 mnm) a unavený jsem pořád dost (spal jsem jen 4 hodinky a najel 110 km). Asi je v tom žvýkání nějaký skrytý fígl, který mi neřekli..

Soutěska pomalu stoupá spolu s řekou, která teče vedle silnice. Výstup končí v širokém údolí, kousek od Cafayete. To je šíleně turistické město. Kolem je jen poušť a vinice. Fakt velké vinice. Takže je to tu jen o víně. Moc mě ta vínová mánie nebere. Takže vynechávám ochutnávky ve vinařstvích (v každém se dá zastavit a degustovat) a vynechávám i muzeum vína. Ale alespoň zkouším vínovou zmrzlinu. V jednom vyhlášeném zmrzlinovém rájí, který se dostal i do průvodce, mají dvě příchutě – torrontes a cabernet. Zkouším obě. Jestli opovídají daným druhům říct nedokáži, ale obě chutnají po víně a obě jinak. Každopádně moje oblíbená chuť zmrzliny to nebude.. Každý den potkávám nějaké cykloturisty v protisměru. Mým směrem ale prý nikdo nejede. Se nedivím, všichni jedou za sluncem. Jenom já jedu za zimou. Spím za Cafayete ve stanu u potoka asi 100m od silnice. Bohužel až pozdě jsem si všiml malých trnů schovaných v písku, kterých mám najednou plné pláště. Čistím kola a doufám, že žádný nešel skrz. Večer je úplněk a je světlo jako ve dne.

Další den potkávám pár cyklistů ze Švýcarska a  dávám si s nimi oběd. Jedou na sever, jak jinak. Už se tu na kole toulají 9 měsíců. Původně chtěli po osmi končit a letět z Argentiny domů, ale moc je to baví, tak pokračují a poletí domů až z Costariky. Vypadají nadšeně. Aby taky ne, když jim tu pořád fouká do zad. Naopak já jedu stále proti větru. Už přes týden. Grrr.

Argentinci milují zmrzlinu a tak je v každém městečku minimálně jedna zmrzlinárna s obrovským výběrem. Většinou na ni chodím kdykoliv ji vidím. Taky jsem na ni začal chodit před večeří. Po večeři jsem na ni už kolikrát neměl chuť a to mě pak mrzelo. Dávám si i za Alču, aby jí to nebylo líto .

V Belénu měním plán další cesty. Nepojedu dál po čtyřicítce, ale sjedu dolů do rovin pod kopci. Sice je to také poušť, ale cestou je pár větších městeček. A tak aspoň poznám severozápadní Argentinu i trochu jinak, než jen jako holou poušť. Jedním z takových městeček je La Rioja (cca 150 000 obyvatel). Jsou tu zrovna Dny kultury, takže se v parku kousek od hotelu hraje až dlouho do noci. A tak tu sedím, poslouchám, baštím zmrzlinu a je mi fajn. Obecně se dá říct, že města v Argentině jsou hodně evropská. Těžko by někdo poznal, jestli stojí někde ve Španělsku nebo Argentině. Takže je tu vše, ale také to není žádná exotika. Argentina je bohužel hodně drahá země. Ovšem služby jsou nic moc. Hotel pod 20 USD se shání těžko, jídlo je kolem 7 USD (obyč, žádná specialitka), pivo (litrovka) za 4 USD v hospodě. A poslední dojem je z argentiských řidičů. Nedá se to říct jinak, než že to jsou hovada. Co hovada. To jsou HOVADA. Sorry, ale jo. Už jsem psal, že silnice tu nemají až na malé výjimky žádnou krajnici. Takže není kam uhnout. Pokud nejede nic do protivky a někdo jede za vámi, pak se krásně vyhne až do protisměru jako v Evropě. Paráda. Ale problém nastává, pokud jede něco proti. Argentinský řidič totiž nedokáže zpomalit za vámi. On ani nedokáže zpomalit, když se vecpe mezi vás a protijedoucí auto (jako to třeba s oblibou dělávali v Mexiku), Argentinské hovado začne troubit a pak tam prostě vletí. Typickým příkladem bylo jedno hovado hned na začátku Argentiny. Rovina jako když střelí. Proti mě jede v dálce autobus, za mnou náklaďák. Vidí mě snad pět minut dopředu. Ale zhruba minutu před předjížděním začne troubit abych uhnul, protože až teď si nejspíše všiml, že mu to vychází akorát na ten autobus vedle mě. Uhnout nemám kam, vedle mě hluboký štěrk. Samozřejmě, že to hovado prostě troubilo celou dobu a pak tam vletělo naráz s autobusem, místo aby trochu zpomalil nebo zrychlil, aby mu to vyšlo dobře. A tohle tu dělají pořád. Hodněkrát mě míjel kamión je  tak tak. A osobáky totéž. Grrr. Takhle ohrožený jsem se cítil naposledy v Mexiku před Puerto Vallarta.

Jednu z posledních nocí před Mendozou jsem spal ve stanu v poušti kus od silnice. V noci se přihnala obrovská bouře. Světlo od blesků jako ve dne. Bouchá to jeden za druhým hned vedle mne. Ještě stále mám průjem (nemůžu se ho zbavit) a samozřejmě, že v tom největším lijáku jsem musel vyběhnout ven ze stanu. Tak jsem vyběhl nahý a pak se utřel do ručníku (myslím tu vodu z deště ). Mimochodem, to by člověk neřekl, jak blbě se používá toaletní papír za deště..

A to bylo ze severozápadní poušťové Argentiny vše. Ale abych neskončil fekální historkou, tak si ještě postěžuji. Za 14 dní, co jsem tu strávil, mi jen dva dny nefoukalo do protivky. Někdy foukalo méně, někdy více, někdy fakt nechutně hodně. Ale vždycky proti. Ach jo.

Pokud jste z posledních odstavců nabyli dojem, že nejsem ze severozápadní Argentiny moc nadšený, tak to je správně. Opravdu se mi tu nijak extra nelíbilo. Převážně pouštní krajina, kterých už jsem zažil dost (a hezčích), protivítr, průjem, drahota a nebezpečné silnice. Ne moc zajímavostí kolem cest. To opravdu nebyla nejhezčí etapa cesty. Světlou výjimkou budiž část od Jujuy přes Salta po Cafayete. To bylo moc hezké. Zbytek bych mohl s klidným svědomím vynechat.. Alespoň, že zmrzlina, víno a holky tu stojí za to. Jinak by to tu pro mě za mě mohli klidně používat jako jadernou střelnici..

Tento příspěvek byl publikován 30.4.2012 v 5.31.