Zase v trapu

Tak a je tu závěrečná etapa po Bolívii. Z Uyuni vyrážím směr hranice s Argentinou. Cesta vede z počátku 70 km dost nezvykle po rovině. Samozřejmě šotolina. Chce se mi napsat, že dál už je to zase klasika – nahoru a dolů, ale ono je to zase jiné, horší..

Možná aby se se mnou Bolívie rozloučila jak se sluší a patří nebo aby mi nebylo líto, že mě už za chvíli čekají argentinské rovinky, cesta vede do těch nejprudších kopců a pak zase pěkně prudce dolů. Povrch je navíc plný ostrých šutrů. Ale už mám trénink a při prudkých sjezdech tancuji s kolem mezi šutry jako baletka. Alespoň tak mi to připadá. Náhodný pozorovatel by to možná spíše popsal jako „magor řítící se na nezvladatelném plně naloženém kole šílenou rychlostí z kopce, snažící se uhnout největším šutrům v cestě a řvoucí, když se mu to nepodaří“. A tak není divu, že se mi každý den podaří jednou cvaknout duši při nárazu na kámen v plné rychlosti. Ale okolní krajina je velkolepá. Široká zelená údolí, písečné duny i hluboké skalnaté soutěsky. Najíždím hromady výškových metrů a jsem hóóóóódně unavený, ale ty výhledy jsou vážně bomba.

První noc spím v městečku Atocha. Až do poslední chvíle nejde vidět, ale pak, jak vyjedu na kopec, ho vidím schované v hlubokém údolí dole podemnou. Je to hornické město, kde se normálně turista neukáže. Je špinavé, u špinavé řeky ve špinavém údolí. Takže sem zapadnu. Hned u města jsou kopce hlušiny vyvezené z dolů, což jen přispívá k pocitu „tak tady bych nechtěl žít ani za zlaté tele“. Ale jsou tu jídelničky i ubytování, takže je tu vše co aktuálně potřebuji. Na večeři si dávám 2x kuře s hranolkama a večer lepím cvaklou duši.

Dál na cestě na jednom kopci potkávám dva kluky z Norska. Koupili si v Peru auto a teď projíždějí jižní Amerikou. Mají s sebou padáky a  když to jde, tak si užívají paragliding. Mě ale zaujalo jejich auto. Koupili si totiž starou Ladu 2104. Dost mě to pobavilo, tak jim říkám, že u nás to auto bylo hodně populární tak před 30 lety. A oni na to, že tohle auto skoro 30 let má. Ale že je s ním sranda a nikdy se s ním nenudí. Prý se na něm každý den něco pokazi. Vždycky něco jiného. Ale pokaždé se to dá za pár bobů opravit. Chvilku jsme si povídali a pak jsme zase každý vyrazili na opačnou stranu.

Za dva dny sjíždím do krásného zeleného údolí u města Tupiza. To je známé okolními nádhernými kaňony, kam se vyjíždí na výlety na koních. Všichni turisté, co jsem se s nimi dříve bavil a byli tu, tak si takový výlet na koni zaplatili a byli úplně nadšení. Já si to tu ale vlastně taky prohlížím ze sedla. A líbí se mi tu. Město Tupiza je docela pěkné (na Bolívii). S krásným náměstím,  spoustou hotýlků a restaurací. Tupiza už leží na hlavní cestě Potosí-Villazón (město na hranici), což pro mě znamená, že odtud konečně zase jedu po asfaltu. A asfalt je až na hranice do města Villazón. To je naprosto obyčejné hraniční město, kde není v podstatě nic zajímavého. Ale aspoň mám čas udělat kompletní servis kola. Dál už bude hodně dlouho jen asfalt a kolo to vážně potřebuje. Všechno rozmontovat, pročistit, promazat. Taky už konečně měním ložiska ve středu u klik. Spát jdu až kolem třetí ráno, ale kolo je jak nové (no, skoro). Další den to už mám jen pár metrů na hranice.

A tím skončila má anabáze po Bolívii. Pokud byste se někdo chystal do Bolívie na kole, tak mám toto doporučení: použít široké pláště 26″ a odpruženou přední vidlici. V podstatě se tu nedají sehnat pláště 29″. Trekové pláště velmi těžko. Kotoučové brzdy také v podstatě ne (možná jen v La Paz přes agentury). Jako doplněk bych hodně uvítal pepřák přidělaný na řídítka. V Bolívii bylo asi nejvíc volných psů ze všech zemí, kterými jsem projížděl. A navíc hodně agresivních. Dost často jsem musel zastavit a zahnat je házením kamenů, protože jsem se bál, že by mi rafli po noze. A kdo ví, jakou infekci by z toho člověk mohl dostat.

Celkem jsem v Bolívii ztrávil 37 dní a najel 2 772 km. Z toho bylo 1510 km na nezpevněných cestách. Bolívie je velmi levná země. Za 37 dní jsem toho moc neutratil. A to jsem se rozhodně nikde neupejpal a jedl klidně 2 večeře za sebou . Ale ono při průměrné ceně ubytování 5 USD a jídla za 2 USD ani moc utratit nejde (za turistické výlety jsem neplatil, protože jsem skoro vše objel na kole). Navíc jsem spal docela hodně ve stanu. Bolívie je úžasná země a moc a moc se mi tu líbilo. A to i přestože to byla nejnáročnější část cesty. Často jsem byl tak unavený, že jsem po večeři ve stanu usnul s rožnutou čelovkou na hlavě. Kolem půlnoci se probudil, vypnul čelovku i počítač, který jsem měl nachystaný na napsání článku, a spal dál. Také proto jsem s články pěkně ve skluzu. Ale milí lidé a nádherná krajina všechno vynahradili. Navíc tu není vedro ani zima (v noci spím, takže zimu v noci nepočítám ). Sem se určitě ještě jednou vrátím. Jo, a nejsou tu komáři. Šmejdi. A to je k nezaplacení..

Tento příspěvek byl publikován 26.4.2012 v 4.46.