Zase v trapu

Cesta z Potosí do Uyuni si mě zase podává. Opět pořád nahoru a dolů, nikdy rovně. Tentokrát navíc se silným protivětrem. Ale začínám si zvykat. Naštěstí je alespoň většinu cesty pěkný nový asfalt, takže vlastně všechno dobrý.. Navíc výhledy jsou stále úžasné a krajina se pořád mění. Chvíli jedu širokým údolím, pak hlubokým kaňonem. Dál pouštní krajina a pak zase zelené kopce. Paráda. Lidé jsou moc milí. Jednou jsem vyměňoval píchlou duši a zastavil kamión jen aby se zeptal, jestli nepotřebuji pomoc.

Při jedné zastávce pro namazání opalovacím krémem jsem ztratil rukavice a čepici. Vytáhl jsem je z brašny, dal bokem abych se dostal ke krému a už jsem je nevrátil . To je tím, že jsem je měl na místě, kde normálně nebývají. První ztráta na cestě. Doufám, že poslední. Chybí mi už první noc poté. K ránu jsem se zase probudil, že mi byla zima na hlavu (já už se spát s hlavou ve spacáku vážně nenaučím). Tak jsem si nasadil srolovanou kuklu, kterou tu mám s sebou. Ale než jsem se do ní dostal a sroloval ji, tak jsem se úplně probudil. Pak jsem tedy zase okamžitě usnul, ale ještě jsem si stačil slíbit, že při první příležitosti si musím koupit normální čepici.. Mimochodem, zima na hlavu je docela přesný indikátor, že teplota padla na nulu.

Druhý den jsem chtěl dojet až do Uyuni a spát v posteli (bylo to cca 120 km), ale díky šílenému protivětru končím za soumraku asi 20 km před Uyuni ve stanu. Spím nejvýš na této cestě – 4200 mnm. Cesta zase vedla hodně moc do kopců, a plus hnusný protivítr znamená, že jsem strašně utahný. Navíc posledních 30 km je zase šotolina. Naštěstí mám nějaké zbytky jídla, tak alespoň jakous takous večeři mám, ikdyž jsem s ní nepočítal. Večer navíc začal blbnout tachometr (přeskakovat nadmořská výška a blikat display) a dělá to i ráno. Měním baterii a už je to ok.

Do Uyuni dojíždím následující den ráno. Dávám si tu druhou snídani a pak jedu rovnou na salar Uyuni. Jedu s plnou polní. Ubytuji se až se vrátím, abych teď neztrácel čas. Na salar je to ještě 25 km. Vyrážím kolem desáté. Cestou mě předjíždí mraky turistů v Landcruserech. V Cholamani (poslední dědinka před salarem) si dávám oběd. Všichni turisté tady pořád jsou a prohlížejí krámy se suvenýry. Tolik Landcuiserů pohromadě jsem neviděl ani u dealera Toyoty. Dává se se mnou do řeči jeden číňan. Chlapík, který prý na kole projel celou Čínu i Karakoram hwy. Tady je ale jako klasický turista. Příjemně jsme pokecali. Nakonec nedá jinak, než že za mě zaplatí oběd. Po jídle už to je na salar jen kousíček, cca 5 km.

Salar je obrovská rovná plocha, jejíž povrch je ze soli. Vznikl vysycháním jezera, které tu bylo před tisíci lety. Sůl není tedy z moře, ale z minérálů z okolních hor. Podobných solných pouští je na světě více. Ale salar Uyuni je ze všech největší. Plocha salaru je cca 12 000 čtverečních km (takže je větší než středočeský kraj) a vrstva soli je 2 až 20 metrů vysoká. Trochu se bojím, abych nedopadl jako na salaru Coipasa. Do vody se mi už vážně nechce. Ale je to v pohodě. Z počátku salaru je trošku vody, ale dá se to bez potíží objet. Dál už je úplné sucho. Na kraji se ze salaru těží sůl. S jedním z chlapů, který tu pracuje,  se dávám do řeči a vyzvídám informace o jeho práci. Prý to tu má od vlády pronajaté jedna společnost. Ta zaměstnává 30 lidí, kteří připravují sůl k exportu. Nejdřív se udělá asi metr vysoká mohyla soli. Takto zůstane dva dny aby vyschla. Pak se odváží. Práce je ruční – kope se motykama, háže lopatama. Prý má 50 BOBů (cca 150 Kč) za jednu hromádku. Nadává, jak je to tvrdá práce. Ale já jsem sotva dva dny po návštěvě dolů v Potosí, a tak mi ta práce přijde v tomto srovnání jako naprostá pohoda. Navíc mi není jasné, proč těch 30 chlapů s lopatama nenahradí jeden člověk s Bobikem (malý nakladač Bobcat). To mu ale samozřejmě neříkám. Každý rok se tu vytěží zhruba 20 000 tun soli. Ale není se čeho bát. Odhadovaný objem soli v salaru Uyuni je 10 000 000 000 tun, takže jim to ještě nějakou dobu vydrží. Teda dokud to budou jen šolichat lopatama..

Pak jedu asi 6 km k hotelu, který je postaven celý ze soli. Je zajímavé, jak ta sůl dokáže být tvrdá. V hotelu jsou kromě stěn ze soli také sochy, ale i židle, stoly a postele. Jen je přes ně vždy nějaký přehoz. Jsou tu zase téměř všichni turisté. Ještě, že jsem sem nejel placeným výletem. To by mě asi kleplo, jak jsou vždycky všichni naráz na jednom místě. A přitom si mohli v Uyuni pujčit kola a projet si to tu sami jako já. Jsem tu na kole pro všechny rarita. Dávám si pivko a chvilku si užívám pocit celebrity a odpovídám na otázky. Pak se balím a jedu jen tak někam pryč od lidí. Výhoda salaru je, že můžu jet na úplně libovolnou stranu. Jede se super. Sůl je pevná jako asfalt.

Až už nikoho nevidím, začínám blbnout. Fotit, točit video a testovat jak dlouho vydržím jet se zavřenýma očima. Strašně zajímavý pocit. Vydržel jsem to dvě a půl minuty, ale pak jsem najel na hranu jednoho hexagonu, které sůl vytváří, trošku to se mnou drclo, já se lekl a oči otevřel. Ach jo. Dál už jsem to nezkoušel, protože mít zavřené oči je tu vyloženě škoda. Je to nádhera. Jen bílá země, modrá obloha a já. A taky mě napadlo, že by jízdu se zavřenýma očima mohl zkoušet také řidič nějakého Landcruiseru a to by pak byla smrt přímo na Darwinovu cenu.. Ale celou dobu široko daleko nikdo není. Odpoledne to balím a jedu zpět do Uyuni. Těsně na kraji města zajíždím do automyčky a umývám si komplet celé kolo a brašny. Všechno je od soli. Pak se ubytovávám a kupuji nové rukavice z Alpaki (to je taková teplejší lama ) za 65 Kč a obyč čepici za 35 Kč. Taky si dávám dobrou velkou večeři (za odměnu přece, že jsem takový šikula ). A to je prosím vše. Salar Uyuni, ač hodně turistické místo, patří k nejlepším zížitkům v Bolívii. Cesta sem pro mě byla hodně trnitá, ale zajížďky rozhodně nelituji. Byla to senzace!

Tento příspěvek byl publikován 21.4.2012 v 4.57.