Zase v trapu

Cesta ze Sabaya (od salaru Coipasa) do Oruro je asfaltová až na asi 50 km úsek. Ten patřil k nejhorším cestám, které jsem v Bolívii zažil. Od jednoho kolem jedoucího pickupu mě trefil odletující kamínek přímo do oka. Naštěstí zavřeného, ale celý zbytek dne mě to bolí. Ale na oko vidím a už se tu dělá asfaltka. Jsem tu prostě brzy. Kousek za městečkem Toledo se večer dostávám do centra bouřkových mraků. Všude kolem mě padají blesky, pod mraky okolo je opona z deště. Jen nademnou je pěkně. Vítr se mnou ale cloumá tak, že nemůžu jet (ani se mi nikam nechce – všude okolo je bouřka) a stavění stanu taky rozhodně není nic snadného.

Oruro, první větší město od La Paz, je naprosto nezajímavé hornické město. Bývá tu sice velmi slavný karneval, ale ten je jindy. Teď tu chcípl pes. Ale měl jsem tu poprvé v Bolivii večeři, kdy jsem se najedl úplně maximálně – parrillada nebo-li grilované různé druhy masa, které vám přinesou až ke stolu na malém grilu, aby to během jídla nevychladlo. Ovšem v tom nacpání byl malý trik – parrillada je klasicky porce pro dva.. V Oruru také sháním nový plášť. U tržnice je neuvěřitelně dlouhá řada stánků jen s díly na kola, ale pláště mojí velikosti tu prostě nemají.

Z Orura až do Potosí už je asfaltka. Cesta vede první den po rovince, ale pak vlítne do kopců a už je to jak na houpačce. Pořád hóóóóódně nahoru, pak rychle dolů a zase hóóóóódně nahoru. Nikdy po rovině. Najíždím šíleně moc výškových metrů. Čím blíž k Potosí jsem, tím víc kopců tu je. Ale výhledy jsou krásné. Na večeře jsem si oblíbil kupovat domácí kozí sýr a k tomu chleba. Moc mi to chutná, moc místa to nezabere a ve stanu to nenadělá bordel.. Těsně před Potosí, když už si říkám, že tam dojedu docela rozumně brzo, cesta padá 700 výškových metrů dolů do údolí, abych to pak do Potosí ještě jednou vyšlapal. Do města tak dojíždím za soumraku pěkně zničený. Naštěstí nebylo problém najít hotel, takže můžu brzy padnout do postele.

Potosí je stejně jako Oruro hornické město. Jenže narozdíl od Orura má šarm a vypadá hezky. Potosí leží ve výšce 4070 mnm a může se pochlubit fotbalovým hřištěm kde se hrají mezistátní zápasy v nevyšší nadmořské výšce na světě. By mě docela zajímalo, jak na takový zápas trénují třeba Brazilci. Ikdyž ti by Bolívijce porazili, ikdyby si s sebou po hřišti nosili židle na odpočinutí.. V centru Potosí jsou pěkné koloniální budovy, většinou zrestaurované. Památky (kostely) jsou v noci hezky nasvícené a je tu i pěkná pěší zóna, která se vždy večer naplní lidmi. Od roku 1987 je Potosí zapsáno ve světovém dědictví UNESCO. Potosí bylo založené před necelými 500 lety, když se v kopci nad městem našlo stříbro. Kopec se jmenuje Cerro Rico (bohatá hora) a do dnes se v něm ruda těží. A to je také důvod proč jsem tady. Jednou z „atrakcí“ Potosí je totiž návštěva dolů. Není to ovšem typický turistický výlet jako do muzea. V dolech se stále těží, horníci zde pracují a nikdo vám nezaručí, že se nemůže nic stát (exploze, závaly, vozík s rudou řítící se chodbou, výpary, místy azbest nebo silica v ovzduší). Proto se také před prohlídkou podepisuje papír, že po agentůře nebudete v případě nehody nebo smrti nic chtít.

Hned jak jsem se ubytoval, domluvil jsem si na další den prohlídku dolů. Doly nejsou státní, ale je tu hodně soukromých cooperatives – parta horníků se spojí a kutají ve své štole/štolách. Jsou tři „kasty“ horníků:  member a manager (ti jsou vlastníci cooperative) a pomocníci. Pomocník pracuje jen na dobu určitou, třeba na den. Dělá za cca 100 BOBů (15 USD) na den. Plat je většinou sjednán pevně bez ohledu na výtěžek. Nemá ale žádné pojištění, nic. Když se mu něco stane, tak má prostě smůlu. Manager i member, jakožto vlastníci cooperative, platí daně (podle množství vyvezeného materiálu) a od státu tak mají pojištění a penzi, pokud se jí dožijí (když ne, tak ji dostane manželka). Oni ovšem žijí s výtěžku dolu a když se nedaří, tak mají kulové. Bez ohledu na postavení ovšem v dolu pracují všichni stejně a dělají stejnou práci. Tak nějak jsem čekal, že to nejhorší odmaká pomocník, ale prý ne. Všechna práce v dole je ruční – tlačení vozíku, kopání krumpáčem, nakládání. Jsou tu jen dvě nové technologie – kompresor, který vhání čerstvý vzduch hluboko do podzemí a dynamit (to vlastně moc nová technologie není, co?). Jinak je to stejné jako před 500 lety, kdy se tu kopat začalo. Hornící dole v dole nejí, protože to není zdravé. Ale šichta je dlouhá, tak v přestávkách žvýkají koku, která zahání hlad a tlumí bolest.

Prohlídka  probíhá v malých skupinkách. V naší nás bylo 5 (já, mladý belgický pár a starší francouzký pár) a průvodkyně, která mě hned upoutala svým osobitým šarmem horníka . Ráno nás vyzvedli a nafasovali jsme slušivý žlutý celotělový obleček, gumáky, přilbu a čelovku. Jak jsem později zjistil, tak mé gumáky byly jako řešeto a celou dobu jsem pak čvachtal v ledové vodě. Ale ono to zas tak nevadilo, protože bylo vedro. Ale hezky popořádku.. Cestou k dolu jsme se ještě zastavili v obchodě, abysme koupili horníkům dárky. Nosí se jim koka, nějaké sledké pití, alkohol, cigarety, sušenky nebo dynamit. Nákup je dobrovolný a v podstatě člověk nemusí koupit nic. Ale jak už jsem psal, horníci dole nejsou na výstavě. Tvrdě pracují a my je v podstatě zdržujeme. Díky těm drobným dárkům (v cěně pár korun) jsou pak v pohodě, přeruší práci a popovídají si s námi. To mi přijde fér. Každý z nás kupuje co chce. Francouzi všechno, belgičani sušenky a pití. Já kupuji jen dynamit a koku, protože je lepší dávat lidem práci než jídlo. Dost mě pobavilo, když mi vypadla ta patrona dynamitu z ruky na zem a frantíci i belgičani málem zkolabovali. Tak jim průvodkyně vysvětlila, že tohle opravdu nebouchá tím, že by to spadlo. A aby svá slova potvrdila, vzala tu patronu a práskla s ní pod nohy té staré franzouzce. No, chvilku to vypadalo, že dál už pojedeme jen čtyři, protože ona asi moc dobře nerozuměla nebo co a vypadala jako po mrtvici. No sranda jak na pitevně .

A pak už se jelo nahoru na kopec. Přijeli jsme k nějakým barákům. Vyhlížím vchod do dolu, ale kromě jakési díry, kam vedou nějaké trubky tu nic není. No doufám, že tohle není ono. A pak z té díry vyjel vozík plný kamení, tažený třemi horníky. A sakra, tak to je asi opravdu náš důl. Vchod vypadá, že může každou chvíli spadnout. Jak to si bude vypadat dál? No už teď se mi tam nechce. Ach jo. A pak jsme vyrazili. Nebudu to natahovat, byla to vážně síla. Některé chodby byly sotva na šířku ramen, jinde se muselo jít v hlubokém předklonu. Stropy podepíraly různé trámy a prkna, některá nalomená. Do ostatních pater se prolézalo i po všech čtyřech malými tunely. Nikde žádné světlo, jen svit čelovek. Místy se dýchalo velmi těžce – ve vzduchu bylo spousta prachu a výparů. V horních patrech teplota kolem nuly, ale ve spodních patrech (je tu pět pater dolů a dvě nahoru) je až 40 stupňů. Tam jsme se naštěstí nedostali. K tomu jsme pořád přes 4000 metrů nad mořem, takže jakákoliv práce je tu značně vysilující. Různě jsme potkávali skupinky pracujících horníků. Všichni byli se svou prací spokojení a zdálo se mi, že jsou na ni hrdí. Taky jsme si na chviličku zkusili trochu pracovat (no fuj, já vím) a teda v těch podmínkách (špatný vzduch, vedro a nadmořská výška) jsem odvezl dvě kolečka šutrů a měl jsem dost. Tohle bych dělat vážně nemohl. Hlavně tedy, protože se ve stísněných prostorech fakt necítím dobře a musel jsem se dost přesvědčovat, abych to všechno prolezl.. Ale oni už tam jednoho Jirku stejně mají. V jedné slepé chodbě je socha ďábla. Ovšem tady mu tak nikdo neříká, aby ho neurazil. Tady se mu říká strýček Jirka (fakt, nekecám!). Před každou směnou se mu dávají dary – alkohol, koka a do úst zapálená cigareta – aby se horník v pořádku vrátil. I my jsme mu něco obětovali a snad proto nad námi držel ochrannou ruku a my se v pořádku vrátili. Ani si nedovedete představit, jak rád jsem po třech hodinách v podzemí zase viděl denní světlo. Pro mě byla práce těch horníků dole ta nejhorší a nejtěžší robota, kterou jsem do teď viděl někoho dělat. Takhle nějak si představuji práci v pekle. Hluboce před nimi smekám a držím jim palce, aby jednou našli tu svou stříbrnou žílu. Každopádě já už vím, že rozhodně nejsem hornický typ..

Tento příspěvek byl publikován 15.4.2012 v 22.38.