Zase v trapu

Konečně zase v pohybu! Ráno vyrážím z La Paz. Nejdříve se ovšem musím vyškrábat z údolí nahoru do El Alto. Nejkratší cesta ulicemi, kterou jsem si našel přes google, ovšem není ideální. Deru se největším stoupáním, které jsem doteď na cestě měl. 22%! Ve spojení s velkou nadmořskou výškou kolem 3700 mnm pak můj postup vypadá jako dlouhé vydechování, ujítí 30 metrů a zase dlouhé vydechování. Na oběd už ale zastavuji na kraji města.

Dál na jih vede pěkná asfaltka. Je to hlavní silnice a tudíž i velký provoz. Cesta vede širokánským údolím Altiplana. Většiny aut se zbavuji až druhý den po odbočení na vedlejší silnici směr Arica (město v Chile). Dva další dny si pak lebedím téměř sám na krásném asfaltu. Poprvé také vidím Sajamu – nejvyšší horu/sopku Bolívie. Je to nádhera. Hodně fotím a užívám si výhledy. Jen mě trápí protivítr, ale s tím nic nenadělám. Na jídlo vždy stavím v nějaké malé restauraci u cesty. Jednou jsem si dal smažené kousky lamího masa s bramborem. Bylo to výborné. V restauraci byla také malá, asi sedmiletá, holčička. Nejdřív se styděla, ale když zjistila, že ji hlavu neukousnu, že ji rozumím (alespoň trochu) a že naše rodina nemá žádné lamy (jsme totiž moc chudá rodina, jak konstatovala ), tak jsem k jídlu dostal výklad o chovu lam. V restauraci byly na stěnách plakáty s lamami a ona chodila od jednoho k druhému a strašně důležitě mi vše popisovala. No sranda. Spím vždy ve stanu někde kus od cesty. Většinou nějaký travnatý plácek, ze kterého nejdřív musím vyhnat lamy.. Lamy jsou tu ostatně všude a v podstatě každá rodina tu má alespoň malé stádečko.

U Sajamy odbočuji z asfaltu na štěrkovo pískovou cestu směr salar Coipasa. Výhledy na okolní kopce, na vrcholcích zasněžené, jsou úžasné. Jen po té cestě se jede pěkně blbě. Spousta šutrů. Kousek před Macaya mě opět rupl přední plášť. Tentokrát dokonce na dvou místech současně. Z toho jedna díra je i na druhé straně, která byla doteď ok. Je čas nasadit nový plášť. Slavnostně vytahuji Braziláka a snažím se ho napasovat na ráfek. Jenže to nějak nejde a nejde. Jakoby měli ti Brazilci jiné palce. Údaje přesně sedí, jen plášť je větší než ráfek. Kurnik! To snad ne! No fakt je větší. Tak nasazuji náhradní plášť, který vezu už z domu pro případ nehody. V Argentině ale musím koupit plášť nový. Brazilskou šitku nechávám u cesty. Místní tu jezdí docela dost na kolech, tak si ho určitě někdo vezme. A já už se s ní tahat nechci.

V dědince Macayo (20 obyvatel a asi 50 domů) mě odchytává paní, která se tu stará o místní minituristické centrum. Chce po mě 80 BOBů za vstup do oblasti za dědinkou. To je standardní cena za auto. V okolí jsou totiž chullpas – malé budovy, které Inkové v 15 století používali jako hrobky. Nějaké byly vidět už z hlavní asfaltové cesty, ale tady se k nim dá dostat blíže a některé jsou i zrestaurované. Nakonec se ale s paní domlouváme, já se jí podepíšu do knihy hostů a jedu dál zadarmo. V jednom (jediném) obchůdku se ještě ptám, jestli nedělají jídlo. Prý nemají maso. Zahlídnu ale vajíčka a tak se ptám, jestli by mi je paní neusmažila. Prý ano. A co k tomu chci? Chleba. Nemáme. Ale vedle stojící děda hned, že on doma nějaký chléb má a že mi ho prodá. Dal mi ho za cenu jako v obchodě. Paráda. S plným žaludkem se hned lépe vyráží dál. Tuto prosbu o připravu jídla (smažená vajíčka) jsem pak použil ještě několikrát. Paní v krámě to totiž ani nenapadne (není to maso) a přitom je pak ráda, že něco vydělá. A mě to chutná.

Kousek za dědinkou poprvé kufruji. Ptám se na neoznačené (jak jinak) křižovatce jednoho blbečka (to, že je blbeček, jsem v ten okamžik ještě nevěděl) a ten mě posílá úplně špatně. Sice se mi to nezdálo, ale když to říká místní, tak jsem tam jel. Potvrzuji si, že je to špatně za cca 3/4 hodiny u jednoho statku. Ach jo. To je taky jediná věc, co mě na bolívijcích štve – než aby řekli, že neví, tak radši řeknou úplnou hovadinu, jen aby se „zavděčili“. Jako např. když jsem se škrábal na La cumbre před La paz. Ptám se policisty na kontrolním bodě, kolik km zbývá ještě na vrchol. Prý 40. Ptám se, jestli si je jistý. Prý naprosto. V duchu jsem si ho zařadil mezi blbečky a pokračoval. V podstatě hned u něj byl totiž patník s označením 30. km. To byla vzdálenost až do La Paz, přičemž z vrcholu to do La Paz bylo něco přes 20. Takže i já, přestože jsem tu nikdy nebyl, jsem věděl, že na vrchol je to tak 5-8 km. Na to nemusím být Einstein. A takhle je to tu s nimi pořád. Ale abych jen nehanil, tak dost často i vědí o čem mluví, a tak má pořád smysl se lidí ptát. Hlavně ale musí být koho se ptát. Sranda je to v malých vesničkách, kterými zrovna projíždím. Vždy je tu mnohem více baráků než obyvatel. Většina domů je neobydlená. Dost často ale nejde poznat, který obývaný je, protože všichni obyvatelé jsou vždy zalezlí uvnitř. A navenek vypadají všechny domky jako určené k demolici. A tak to dělám tak, že přijedu doprostřed mrtvé liduprázdné vesnice a hlasitě zařvu. Odněkud se ozve pes, já jdu po štěkotu a tak najdu i páníčka, kterého se můžu zeptat jak dál. Tohle funguje naprosto spolehlivě.

Za Macay je první brod. Asi 20 metrů široká řeka, kalná voda do půli stehen, celkem silný proud. Ale dá se to. Svítí sluníčko, a tak je to docela příjemné. Blbnu s foťákem a kamerou. Řeku přechazim nakonec 3x. Poprvé na zkoušku – voda je kalná a nejde vidět, jak je hluboká. Podruhé s foťákem, stativem, kamerou a doklady. A potřetí s plnně naloženým kolem. To je výhoda tašek Ortlieb – člověk s nimi může klidně i plavat. V řece si potvrzuji hypotézu, že kolo díky Ortliebum plave. Jen je fuška ho držet, aby mi v tom proudu neuplavalo.   (foto z kamery)

Potom se cesta docela horší. Často písek, kde se bořím. Občas je v cestě obrovská kaluž a já ji obchazím mimo cestu. U jedné minidědinky je další brod. Zdá se mi docela hluboký a už je večer, začíná být zima a do vody se mi moc nechce. A tak jdu výš po proudu, kde se řeka větví. Několik ramen přecházím/přeskakuji v pohodě. V posledním, širokém sotva dva metry, tam ale zahučím až po pás. Samozřejmě, že kalhoty jsem měl na sobě, vyhrnuté jen nad kolena. Při pádu jsem navíc ulomil zrcátko a to plave po proudu. Vytahují kolo, praštím s ním na zem a běžím po proudu. Když jsem na úrovni zrcátka, tak pro něj skáču. Tak jak jsem, hlava nehlava. Mám ho! Ale teď jsem mokrý komplet. Oblečení ale uschne (zítra), zrcátko tu ovšem nekoupím.. Naštěstí jsem na sobě neměl mikinu a místo bot jsem měl sandále. Voda je hodně cítit po hovnech lam – protíká totiž před brodem pastvinou. Takže voním jako rozkvetlá jarní louka. No žůžo. Nechávám to mokré smradlavé oblečení na sobě a jedu dál. Sluníčko tu má i večer docela sílu a alespoň trošku to oschne. Zítra budu muset u nějaké řeky prát, ach jo.. Alespoň mám z toho ponaučení, že když místní používají nějaký brod, tak ho mám použít taky a nesnažit se být chytřejší.. Cesta dál je pěkně hnusná. Obrovské louže, bahno a písek. Už toho moc nenajedu. Navíc se začíná kabonit. Kolem půl sedmé stavím stan zase uprostřed ničeho, už za začínajícího deště. No to byl tedy den..

Další den ráno peru kalhoty. Do oběda mi na kole uschly. Dnes je 2x brod. Ve dvou dědinách chci koupit něco k jídlu, ale v obchůdcích mají jen sušenky a limonády. Nakonec dostávám od jednoho pána 3 chleby (chleba je tu taková tlustší placka asi 15 cm v průměru). Chci platit, ale on nic nechce. Tak dávám jeho malé dcerce čokoládu. A oba jsme spokojeni. Nejspokojenější je ovšem děvčátko, které hned čokoládu rozdělalo a má ji po celé tváři. Odpoledne se v dědince Tupana ptám jedoho pána na cestu dál. Ten mě posílá bez přemýšlení na zkratku přes pláně. Větší cesta vede okolo, ale všichni místní používají, když není moc vody, cestu napřímo. Prý je rychlejší. Hmmmm. Jak jsem poznal za hodinku, děda mě poslal přímo mezi písečné duny. V offroadu (nic jiného tu kvůli brodům nejezdí) to musí být sranda přes ně skákat, ale na kole to už taková sranda není. A tak se pomalu probíjím tím obrovským pískovištěm. Za stmívání končím v miniměstečku Sabaya. Je to malé zaprášené město, ale je tu veškerý možný komfort. Např. jídelna a hotel. Platím 3 USD za ubytovaní a po dvou večeřích (jak jinak než kuře) se v lavoru konečně pořádně umývám..

V Sabaya se ptám místních, jak to vypadá na salar Coipasa. Jestli se dá přejet. Prý je tam nějaká voda, ale jen nad kotníky. Ok. Voda nad kotníky, to by šlo. Vyrážím brzy ráno. Dojíždím k bodu, kde najíždím na povrch salaru (mám gps souřadnice lidí, co to jeli přede mnou, ale v období sucha). Salar je obrovská rovná pláň, jako velké jezero, na které je usazená sůl. Občas z té pláně vystupují kamenité nebo písčité ostrovy. Ostrov Coipasa, můj první cíl, je 14 km daleko. Jede se docela dobře. Rovinka, nejdřív udusaná hlína, pak vyschlá sůl. Jen minimálně musím tlačit, když se to boří víc. Po 8 km dojíždím k vodě. Samozřejmě slané. Hodně. Je až k ostrovu. Obouvám sandále a vyrážím do vody. Pokud by to bylo jen po kotníky, tak by to neměl být problém. Dno přestává být pevné, kolo se boří a už nejde jet. Musím tlačit. Sundávám sandále a jdu bosky. Jde se tak líp, protože dno je měkké. Voda je docela ledová a hladina začíná stoupat. Mám dost promrzlé prsty u nohou a voda je už po kolena. Tlačení kola jde čím dál hůř. Za půl hodinky jsem se posunul jen o 1,4 km. Začínám mít strach, abych to vůbec zvládnul. Po dalších deseti minutách dřiny už mám strach, abych se později vůbec dokázal alespoň vrátit. Prsty mi vážně dost mrznou, jsem už unavený a odpočinout si tu není kde. A tak dělám rozhodnutí. Otáčím. Je mi jasné, že tohle bych nedošel. Když pak docházím na pevnou půdu/sůl jsem neuvěřitelně vyčerpaný. Na všem mám sůl. A jak mi usychají kalhoty (šel jsem v nich a ponožkách, abych se nespálil – slunce tu má neuvěřitelnou sílu), tak jsou celé bílé od soli. Kolo taky vypadá hrozně. Všude je sůl. Ale jsem na suchu, můžu si sednout a slunce mi rozehřívá zmrzlé nohy.

Vytvářím nový plán – obejdu po cestách salar Coipasa z východu a napojím se až na salar Uyuni. V první dědince se dávám do řeči s jedním chlapíkem a jeho maminkou. Po mé otázce, kde je nejbližší řeka na umytí kola mi nabízí svou studnu. A tak se u nich na dvorku komplet myji. Navíc dostávám pití a pomeranč. Oni mi doporučují zkusit tu vodu obejít ze západu. Prý by to mělo jít. A tak opět dnes měním plán a vyrážím zpět s cílem tu vodu objet z druhé strany. Je to skoro o polovinu kratší než z východu, ale nejsou tu cesty. Pomalu se probíjím salarem. Jsou tu malé písčité ostrůvky/kopečky a okolo je vyschlé jezero soli. Vždycky, když dojdu k nějakému vyššímu ostrůvku, tak kolo nechám dole a vyjdu se nahoru rozhlédnout a najít další cestu. A tak se dostávám dál a dál. Postup se dost zpomaluje, protože povrch salaru se hodně boří. Sůl ještě na některých místech nestačila proschnout a já se bořím až do bahýnka pod ní. Hodně tlačím a je to vážně fuška. Večer vylézám na poslední, největší, kopec. To co vidím mi vhání slzy do očí. Kam až oko dohlédne je dál jen voda. Jedině šíleně velký okruh až kolem okolních hor by se jí vyhnul, ale to je tak na 5 dní. A přitom město, kam se chci dostat, je jen 65 km vzdušnou čarou daleko. Ovšem za tou vodou. A tak už podruhé to dnes vzdávám. Celý den jsem se dřel zbytečně. Spím ve stanu na jednom ostrůvku. Zítra se vrátím do města, odkud jsem dnes vyrazil a komplet to objedu po cestách. Ach jo.

Další den jsem vyjel ze salaru Coipasa a na silnici zjišťuji, že mi hází zadní plášť. Úplně stejně jako kdysi ten první, který už jsem musel vyměnit. Holt trekové pláště, byť tlustší (42 mm resp. 1,6″) nejsou na Bolívii ideální. Jedu až k miniměstečku Huachacalla. Chci najít ubytování, ale nedaří se. Všichni mě posílají od čerta k ďáblu. Zase to jejich typické „hlavně neříct nevím“. Takže najíždím hromadu kilometrů zbytečně, jen abych zjistil, že na udaném místě nic není. Nakonec jsem dvě ubytování našel. Jedno bylo cosi jako pokoj ve sklepě. Všude prach a na posteli nějaké haraburdí. Že prý se to uklidí. Druhé byla docela rozumná místnost s postelí, ale bylo to úplně bez vody. Prý na záchod chodí někam naproti. No tak za to platit nebudu. To mám lepší stan. Nakonec jsem popojel ještě cca 10 km a spím ve stanu u velké řeky. Balím to trošku dřív, protože přehazuji pláště (ten jetý co háže dávám dopředu) a nasazuji nový řetěz. V dálce za řekou jsou zasněžené hory. Je tu vážně hezky.

Další plán je tedy takový, že po silnici dojedu nejdříve přes Oruro do Potosí. Tam se podívám do dolů a pak dojedu z východu do Uyuni. Odtud se pak podívám na salar Uyuni z jihu. Tedy pokud nebude plný vody jako Coipasa. Poslední zprávy, které mám od kluků z JARu, co jsem s nimi jel na lodi z Panamy, zní, že na začátku salaru je cca jednu stopu hluboká voda, ale dál už je to suché. Jedna stopa, to by šlo..

Tento příspěvek byl publikován 12.4.2012 v 4.11.