Zase v trapu

La Paz je největší město Bolívie. Má 829 000 obyvatel a leží ve výšce 3 660 mnm. I přestože je tu sídlo vlády, centrum finančnictví i průmyslu, není hlavní město Bolívie (tím je Sucre). Do La Pazu přijíždím za krásného počasí a s úžasným výhledem na celé město údolí.

Z jedné strany toto údolí obklopují vysoké hory. Za pěkného počasí lze za La Pazem vidět zasněženou Mt Illimani – horu vysokou 6 402 mnm. Na druhé straně údolí začíná rovina náhorní plošiny Altiplana. Ovšem ta nejde vidět, protože La Paz nahoře nejdříve plynule přechází v město El Alto. Ubytovávám se ve středu údolí, v turistické čtvrti. Ta je nabytá hotely, obchody se suvenýry, restauracemi, cestovkami a obchody s vybavením na hory.

První večer se jen tak procházím a seznamuji s městem. Je docela chladno. Po západu slunce se výrazně ochladí klidně až na 5 stupňů. Přes den je kolem 16 stupňů, ale na slunci i hodně přes 20. A to jsem tu v období dešťů. V období sucha jsou rozdíly mnohem větší – přes den až 30 na slunci, v noci pod nulou.

Taky začínám pracovat na hlavním úkolu pro La Paz. Sehnat nový plášť. To není jen tak. Já mám trekové pláště a tady se jezdí buď na horáku nebo na kole alá „Ukrajina“. Takže na to jdu od lesa. Ptám se v jedné cestovce specializující se na downhill Cesty smrti (všechny cestovky mají downhill speciály, které tu na ulici taky neseženete). Tam mě seznamují se svým mechanikem Omarem a s ním se domlouvám na zítřek, že obejdeme pár jeho dodavatelů. Všechno klaplo, druhý den dopoledne jsme zajeli do El Alto a ze dvou jediných plášťů v mé velikosti jsem si vybral brazilský (druhý byl čínský). Kvůli vzhledu a kvalitě zpracování jsem mu začal říkat „brazilská šitka“. Taky proto jsem se rozhodl, že zatím nechám nasazený starý plášť a nový nasadím, až ten starý zase praskne. Shánění nám zabralo celé dopoledne, ale Omar za to nic nechtěl. Prý kolegovi cyklistovi rád pomůže. Tak jsem ho vzal alespoň na oběd. Moc příjemně se s ním povídalo. Navíc v angličtině, protože mimo servismana kol a průvodce na cyklovýletech je také učitel angličtiny.

S radostí, že jsem plášť sehnal, jsem se odpoledne vrhnul na další zkoumání města. Kousíček od mé čtvrti je Mercado de Hechicería (čarodějnický trh). Neprodávají se tu ale kouzelnické pomůcky, ale přírodní medicína. Plus pár zajímavých ingrediencí. K čemu asi může být malá vysušená lama nebo co to vlastně je? V La Paz je hodně malých i velkých náměstí. Některá jsou u starobylých budov, jiná uprostřed normální zástavby. Všechny mají ale společné, že sem chodí lidé relaxovat a vždy se tu nabízí nějaké dobroty. Od jogurtu s ovocem, přes rosol se šlehačkou až po zmrzlinu. A tak ochutnávám a ochutnávám..

Večer ještě obíhám outdoorové obchody a dokupuji zničenou výbavu. Hlavně tedy nové boty (konečně!), pak karimatku a bombu k vařiči. Obchodů je tu nepřeberně. V podstatě se tu dá koupit cokoliv. Od bot, přes oblečení až po spacáky a stany. Jen tu není tolik nám známých značek. Ceny mi přijdou podobné jako u nás, někdy ale i o hodně nižší (např. u goretex nebo softshell bund). Navíc jsou prodavači ochotní z ceny něco slevit. Po unavujícím nakupování vyrážím na večeři. V plánu mám navštívit nějakou restauraci s peňas (tradiční folková hudba). Nechal jsem si doporučit několik restaurací a vyrážím. Bohužel ale ty obyčejné pro místní začínají až příliš pozdě – v jedenáct a jedou až do rána. Jsem ale dost utahaný (ten výjezd na La Cumbre pořád cítím), takže končím v restauraci s peňas pro turisty, která začíná v osm. Taková klasika – na pódiu se tančí v krojích a okolo sedí u stolků Japonci a vše fotí. Tance mě tedy moc nenadchly. Ale když hrála jen kapela, tak to bylo super. K tomu jsem si dal stylově lamí steak (nic moc).

Třetí den v La Paz jdu dopoledne do muzeí na ulici Jean. Je tu několik malých muzeí a na všechny platí jedno vstupné. Postupně procházím muzeum „folkloristy Juan de Vargas“ (mimo jiné sál věnovaný La Pazským Cholas, viz dál), dům/muzeum pana Murilla (bojovník za svobodu Bolívie, který byl popraven), muzeum předkolumbijských šperků (sál se zlatými inckými šperky je uvnitř obrovského trezoru). V žádném z těchto muzeí se nesmí fotit, takže si z každého odnáším jen jednu fotku (já vím, jsem zloduch ). Bohužel muzeum Litoral, které mě zajímalo nejvíce je v rekonstrukci. Jak již název napovídá, je věnováno pobřeží. A to pobřeží, o které Bolívie přišla v letech 1879-1884 v tzv. pacifické válce s Chile. Do dnes se s tím bolívijci nevyrovnali a po vzdoru Tibetu nebo třeba Venezuely (ta má na svých mapách část Guineje jako území v reklamaci) stále požadují navrácení tohoto území, čehož se ale zřejmě nikdy nedočkají. Toto téma je stále čerstvé a např. na hlavní stránce jedněch novin jsem se dočetl, že president Morales prohlásil, že „Chile je špatný soused.“ bla bla „požadujeme navrácení Litoralu“ bla bla.. Si představte, že by Klaus řekl, že Rakousko je špatný soused. No to by byl skandál. A tady nic..

Po muzeálním dopoledni jsem si na večer vybral něco na odlehčení. Cholitas wrestling. Cholas jsou ženy v La Paz, které stále chodí v tradičním oblečení. Pokud bych je měl rychle popsat, tak asi jako takové malé silné paní s nařasenou sukní až na zem, černé husté vlasy svázané do dvou copu šahající až po sukni. A na hlavě buřinku (ženy Aymará) nebo jiný čepec. A jsou strašně milé. Specialitkou La Paz je, že tyto ženy v krojích se mydlí s chlapy v ringu. Na začátek musím zdůraznit, že absolutně nemám rád americký wrestling. Nechápu ho a nechápu ani jeho diváky. Asi nejvíc mi vadí, že se bere strašně vážně, ikdyž je to v podstatě komedie. A to byl přesně důvod, proč se mi opravdu hodně líbil Cholitas wrestling. Tady si na nic nehráli. Sranda od začátku do konce, samozřejmě proložená artistickými prvky wrestlingu. Navíc to nebylo jen divadlo pro turisty, ikdyž turistů tu bylo hodně (vstupenky se prodávají v centru jako výlet). Celé to probíhalo v takové větší tělocvičně kus cesty z centra. Uprostřed ring, kolem dvě řady židlí pro turisty, pak další asi čtyři řady pro místní diváky. Sranda byla, že tu nebyl záchod. Na něj se chodilo ven na ulici, a tak člověk dostal razítko na ruku jako na nějaké diskotéce, aby se mohl i vrátit. Čekal jsem, že spolu budou bojovat cholas navzájem, ale většinou bojovala žena proti muži. Což bylo taky asi jediné divné, protože chvilku vyhrával i chlap a když „mlátil tu paní v sukni“, tak „to prostě nebylo správné“. Ale ona nakonec stejně vyhrála chola. Takže to skončilo dobře. Jak říkám, zábava od začátku do konce. Moc jsem si to užil.

Pozdní večer jsem pak zakončil v cukrárně, abych se rozloučil s La Paz takovou sladkou tečkou. A to už bylo opravdu vše. Další den už musím pokračovat v cestě. La Paz se mi hodně líbil. Opravdu moc. Dalo by se toho o něm napsat hodně a hodně. Např. že La Pazem protéká řeka, ale nejde téměř vidět, protože je celá schovaná v podzemí a další perličky. A klidně bych tu strávil dnů mnohem více. Snad někdy příště..

Tento příspěvek byl publikován 4.4.2012 v 3.57.