Zase v trapu

Cesta smrti je silnice začínající nad La Paz v průsmyku La Cumbre a končící v dědince Yalosa. Vede vysoko nad udolím, z jedne strany kolmá stěna nahoru, na straně druhe sráz několik set metrů. Téměř žádné ochranné bariéry a šířka něco přes tři metry. Svůj název dostala kvůli vysokému počtu smrtelných nehod, které se na ní každý rok staly.

Průměrně z této cesty spadlo do průrvy pod ní 26 aut ročně. Nejhorší nehoda se stala v roce 1983, kdy se na vozovce neudržel náklaďák a na dně propasti našel smrt řidič a 100 cestujících (náklaďáky tu slouží jako nejlevnější hromadná doprava). Byla to nejhorší nehoda v historii bolívíjské dopravy. Nejen tato smutná statistika vedla k tomu, že v roce 2007 byla na druhé straně údolí otevřena nová asfaltová silnice a stará cesta tak zůstala opuštěna. Olemována křížky těch, kteří už novou silnici neuvidí..

Ovšem osamocená nezůstala dlouho. Nastala její nová epocha – downhill. Nespočet cestovních kanceláří v La Paz nabízí její jednodenní sjezd na kolech. Čísla jsou úžasná. Začátek v 4 670 mnm. Na 64 km sjezdu sešup o 3600 metrů níže.  Prvních cca 35 km po asfaltu mezi auty, ale pak už po staré „Cestě smrti“. Tam už v podstatě nulový provoz, a tak se to může pořádně „pustit“. Bomba. Mimochodem, dost často to lidi pustí moc a Cesta smrti si dál vybírá svou daň. Svůj poslední let tu tak zažilo už 15 cyklistů (údaj z roku 2010). A tak se nikdo nemůže divit, že jsem si ji nemohl nechat ujít ani já. Sice bez cestovní kanceláře, bez celoodpruženého kola, bez kombinézy a bez integrálky, ale za to s úsměvem na rtech. Zatáčka střídala zatáčku, rychlost užasná. Dvakrát jsem si musel udělat delší přestávku, protože to prostě bylo až moc rychlé. Někdy jsem valil těsně u zdi, jindy u srázu. Od kol odletoval štěrk. Chvílemi mi svítilo sluníčko, jindy pršelo a taky sněžilo. Ale výhledy byly pořád úžasné. Hodně jsem fotil. Byla to úžasná jízda. A zabrala mi jen tři dny..

Jak tři dny? Co se divíte? Že to je nějak moc? No, jak se to vezme. Já to totiž jel obráceně. Ze spoda nahoru.. Hmm, tak to abych snad začal zase hezky od začátku co? Kdepak jsme to minule skončili? Aha, v Coroicu..

Do Coroica jsem se vydal vlastně jen proto, že všechny dostupné informace píší, že Cesta smrti vede z La Paz do Coroica. Jaké bylo mé překvapení, když jsem nahoře zjistil, že Cesta smrti ve skutečnosti začíná v Yalose. Asi o 400 výškových metrů níže než je Coroico. Kam jsem se mohl dostat z hlaví silnice, aniž bych musel nahoru do Coroica po té hnusné kamenité cestě. A po stejně hnusné budu muset i dolů. Ale aspoň jsem si toto pěkné městečko prohlédl. V Yalose pak už začíná skutečná Cesta smrti. Taková polňačka. Ovšem vysoko nad údolím s nádhernými výhledy. V dálce je vidět v mracích i Coroico, odkud jsem ráno vyjel. Sem tam jedu, sem tam tlačím, protože stoupání je často velmi prudké. Během celého dopoledne potkávám skupinky cyklistů, kteří to smaží dolů. Někteří jedou jako smyslů zbavení, jak kdyby to byl singletrack. Ale on to singletrack není a dvakrát během dne mě také směrem nahoru předjel taxík (ty se tu používají i na dálkové trasy). Počasí se pořád mění. Chvilku svítí sluníčko, chvilku prší. Mokrý jsem ale tak jako tak – na cestu padají na několika místech vodopády. První den končím těsně před asfaltkou v 2 800 mnm po vystoupání 1 700 výškových metrů. Tohle byla původní část Cesty smrti. Víc už toho není, dál je nový asfalt. Ovšem dnes už to dávno není to, co to bývalo. Bez provozu je to prostě jen cesta vysoko nad údolím. V horách se najdou mnohem nebezpečnější stezky. Ale dokážu si představit, že dřív to tu muselo být pěkné „maso“. Pro mě tak ale „cestou smrti“ byla cesta z Caranavi do Coroica za plného provozu a špatného počasí. Tam šlo vidět, jak málo stačí k neštěstí a jak dobří a otrlí musí řidiči kamiónů na těchto cestách být…

Druhý den zase jen nahoru. Ovšem už jen po asfaltu a za provozu. Ale je tu pěkná krajnice a zas tak moc velký provoz tu není. Výhodou asfaltu je také to, že kolem silnice jsou sem tam obchůdky, kde dostanu najíst. Cesta není tak příkrá a tak víc jedu než tlačím. Končím v 3 850 mnm a spím ve stanu na louce za několika domečky. Jsem tu sice brzo – sotva ve dvě hodiny – ale musím aklimatizovat. Při jízdě dýchám jako lokomotiva a srdce buší jako o závod. Nerad bych to přepískl a nahoře se v lepším případě povracel, v horším by mě museli svést dolů. Ale překvapuje mě, že bez zátěže je to naprosto v pohodě. Žádná bolest hlavy, žádné problémy s dýcháním. Spím jako v bavlnce. To pamatuji o dost horší aklimatizace.

3. den ráno mě ještě před budíkem probudilo nějaké chladno. Tak jsem dopnul spacák a spal dál. Po budíku jsem vykoukl ven a nevěřil jsem vlastním očím. Stan pod vrstvou ledu, okolo býlý poprašek sněhu. Uáááá. Tak rychle si zvykat na chladno vážně nemusím. Vždyť ještě před dvěma dny jsem se potil v tropech v bermudách a tričku. No co už, když jsem tady. Oblíknul jsem na sebe co se dalo, obouchal stan od ledu, sbalil se a vyrazil. Stoupání přitvrzuje. Spíš tlačím než jedu. Nejen proto, že nestíhám s dýcháním, ale taky protože stále sněží a na cestě vznikla ledovatá břečka se sněhem a nechutně klouže. Ujíždí mi to i za chůze. Na tělo je mi teplo, ale docela mi mrznou prsty u nohou. Na své polobotky jsem nasadil i nepromokavé návleky, ale moc to nepomohlo. V té nejhorší fujavici za mnou zastavuje postarší chlapík v staré oprýskané offroad Toyotě. Plynulou angličtinou (!) mi nabízí svezení. Prý mě viděl stoupat i včera a je mu mě líto. Svezení odmítám (přece to nevzdám teď, zhruba dvě hodinky před vrcholem), ale moc mu děkuji. On nasedá do auta, trošku popojede a pak zase zastaví a nabízí mi, že alespoň přede mnou pojede pomalinku s výstražnými blinkry. Prý tu lidi nejsou na sníh moc zvyklí, tak aby se mi něco nestalo. No není zlatý? Ale musím to bohužel taky odmítnout. Už jsem kolem 4200 mnm a musím často dělat přestávky na vydýchání a nechci, aby mě někdo „honil“. Si to zkuste bez předchozí aklimatizace vyjet za tři dny na Mont Blanc . A tak šlapu zase sám. Něco před polednem dorážím na vrchol, přesněji řečeno do sedla La Cumbre 4 670 mnm. Je tu zima a stále trošku padá sníh, ale chvíli tu zůstávám a koukám na focení nějaké modelky, která vždy v letním oblečení vyběhne z auta, udělá pár fotek „dnes je ale krásný den“ a pak celá zmrzlá zase zapadne do vyhřátého auta. Za chvíli jsem ale promrzlý a tak jedu dolů. Musím ale zastavovat snad ještě častěji než při cestě nahoru. Šíleně mi mrznou prsty na rukou. Mám sice rukavice, ale jen slabé. Sice jsem je upgradoval a dal si na ruce ještě tenké gumové rukavice (chirurgické?), které mám na servis kola, ale moc to nepomohlo. Tedy vlastně vůbec. Nejdřív jsem myslel, že to překousnu a dole se zahřeji, ale pak jsem zjistil, že nemůžu brzdit, protože mě prsty neposlouchají. A tak každou chvíli zastavuji, dávám si prsty do pusy a rozmrazuji. Zhruba po dvaceti minutách vyjíždm z mraku na sluníčko. Zastavuji na mýtě a u jednoho stánku mám nejdřív asi 5 minut prsty na plechu, který je vyhřátý od slunce, a pak si kupuji něco dobrého na zub (za odměnu přece, že jsem takový šikula). Pak už se jede parádně. Stále z kopce, na sluníčku. Jako by to ani nebylo před hodinou, co jsem šel ve sněhové vánici. Přede mnou se pomalu rozevírá celé údolí a nádherný pohled na La Paz. Město se táhne celým údolím i vysoko po okolních stráních. Je to úžasný pohled. Jak dlouho jsem se sem těšil a konečně jsem tu.. Cestu smrti jsem přežil!

A na závěr jedna perlička. Od jednoho průvodce downhilláků jsem se za pár dní na to dozvěděl, že se každý rok pořádá mezinárodní závod Cestou smrti. A jede se stejně jako jsem to jel i já – ze spoda z Yalosy až nahoru na La Cumbre. Nejrychlejší závodníci to vysprintují za čtyři a půl hodiny. Holt jsem máčka a budu muset trošku víc potrénovat..

Tento příspěvek byl publikován 24.3.2012 v 23.34.