Zase v trapu

Na hory v Bolívii jsem se těšil už hooodně dlouho. A konečně jsou tu. Ovšem první dny jsou pěkně těžké.

Cesta je stále kamenito-hlinitá, vede údolími i vysoko ve svazích nad srázy. Vždy se drápu až do cca 1500 mnm a pak zase dolů do 400 mnm. Vedro je tu pořád. I nahoře. První den mě navíc zdržují prostoje u sesuvů, které se zrovna odklízí a já nemůžu projet. Včera to tu muselo být peklo. Měl jsem vážně štěstí, že jsem zůstal v Yucumo. Někde je cesta zavalená v šířce i 20 metrů. Sem tam urvaná krajnice. Za tři dny vidím vedle cesty zřícený náklaďák. Naštěstí spadl jen kousek pod cestu a zachytil se na svahu. Všichni přežili. Ptám se, kdy se to stalo a zase v ten den, kdy jsem seděl na zadku. Jsem prostě klikař.

Cesta je pořád nahoru dolů. Při sjezdech ničím přední (ten načatý) plášť. Téměř každý den ho zašívám. Ale on další den rupne zase jinde. Nakonec je obšitý téměř dokola. Sice dost háže do strany, ale to na té kamenité cestě nejde v podstatě vůbec cítit. Normálně bych ho už dávno vyhodil, ale tady nový nekoupím. Musím počkat do La Paz. A náhradní, který vezu, zatím použít nechci. Jsem opravdu unavený. Neodpočinu si ani při sjezdech, protože pořád musím jet ve stoje a kličkovat mezi šutry. Dělám častěji přestávky, protože mě chytají křeče do nohou. Plán, který jsem měl, ani zdaleka neplním. Ale než se uhnat k smrti, tak raději končím dřív. Pokud je po ruce nějaká dědina s ubytováním, tak tam. Jinak ve stanu. Jednou jsem spal na úžasném místě téměř na hřebenu u hliněného domku takového starého dědy. Neuměl španělsky, jen nějaké nářečí. Ale my jsme se dohodli.. Je tu nádherný výhled  na okolní prudké kopce. Jsou celé zelené – stále je tu tropický prales. Ale sem tam je ve svahu malý domeček a u něj v tom šíleně prudkém srázu políčko. Ale alespoň se nemusí ohýbat při práci. Prostě dělají na řádce o metr výš a jsou narovnaní..

Je zajímavé, že mě tu většina lidí tipuje na argentince. Hlavně v momentech, kdy jsem celý od bláta. Když jsem byl v Brazílii a jel BR319 a byl taky od hlíny i za ušima, tak mě zase všichni tipovali na místního, tj. brazilce. Když jsem ale čistý, tak to tápou a neví. Dost zvláštní. Brazilci mě obecně přišli spíš čistí. Tak fakt nevím. Jsem zvědavý na argentince.

U městečka Sapecho je hodně malých políček s kakaem a kokou. Místní čokoláda se prodává po pěti BOBech za tabulku (cca 14 Kč). Je zabalená nejdřív v igelitu a pak ještě v palmovém listu. Koka se prodává jako lístky v sáčcích taky po pěti BOBech. Jeden místní, se kterým jsem se dal do řeči, se nad tímto krajem strašně rozplýval. Prý je to tu jako v ráji. Roste tu všechno – od pomerančů po brambory. A rozváží se to po celé Bolívii. Trošku mě zaskočil otázkou, co se pěstuje u nás. Částečně kvůli omezené slovní zásobě a částečně protože jsem si narychlo vážně nemohl vzpomenout , jsem řekl, že v podstatě nic nevyvážíme. A pěstujeme hlavně brambory a jablka.. A to ještě navíc jen od jara do podzimu. Pak je všude sníh a nic neroste. Na to se na mě ten chlapík smutně podíval a pronesl: „To tam u vás musíte mít těžký život..“

V městečku Caranavi zase končím dřív. Potřebuji si odpočinout a dát věci do kupy. Těsně před městem potřetí zašívám plášť. Ale tentokrát na super místě – na mýtě. Je tu několik stánků s občerstvením a tak u toho šití popíjím pivo. V Caranavi jsem se naučil další španělské slovíčko – švadlena. Před dvěma dny se mi totiž podařilo při sušení trička ho hodit na větrák tak šikovně, až se rukáv dostal dovnitř a vrtule ho rozsekala. A tak jsem hledal švadlenu, která by to dala do kupy. Fakt bych to nechtěl dělat. Nakonec jsem našel pána, který mi to za dvě hodinky zašil. Úplně parádně. A chtěl za to jen 10 BOBů, tj. asi 30 Kč, což je tu jeden oběd. Vždycky mě překvapuje, jak je ve skutečnosti lidská práce levná.

Z Caranavi vyjíždím za lehkého deště. Prší celé dopoledne. Cesta, samozřejmě hliněná, vede hlubokým údolím. Chvíli u kalné prudké řeky, většinou ale vysoko nad ní. Na jedné straně hluboký sráz nad řekou, na druhé téměř kolmá stěna. Cesta je většinou široká sotva na jeden náklaďák. Před zatáčkou se prostě zatroubí a pak se do ní vjede. Pokud naopak troubení slyší, tak na nějakém širším místě počkají. Já troubit nemůžu, ale aby mi to nebylo líto, tak aspoň dvakrát zazvoním . Na cestu kvůli nepřestávajícímu dešti padají sesuvy kamení a hlíny. Jednou kousíček za mnou. Jen jsem slyšel rachot, zrychlil jsem jako Usain Bolt a žuchlo to těsně za mě. Několikrát dojíždím k sesuvu, kde už uvízlí řidiči rukama odhazují šutry. S kolem se ale většinou nějak protáhnu. Na pár místech už je nasazená technika – bagry a buldozery. Musím obdivovat řidiče kamiónů, jak precizně projíždí těsně nad propastí. Řidiči na ledové cestě jsou žabaři. Všichni opravdoví truckeři jsou tady..   Odpoledne se konečně dělá hezky a cesta konečně vysychá. Zase zašívám plášť. Tentokrát u potoka. Už je to taková rutina a já si aspoň odpočinu. Kolem čtvrté dojíždím na novou silnici na La Paz. Asfaltovou! Jenže po zhruba půl kilometru uhýbám do kopce směr Coroico a na starou cestu na La Paz. Málem mě ale trefilo – cesta je zase dlážděná šutry. Ve spojení s prudkým stoupáním se vůbec nedá jet. Kolo v podstatě furt tlačím. Posledních 10 km tak jdu přes dvě hodiny. Do Coroica dorážím po setmění za svitu čelovky. Coroico je malé turistické městečko vysoko ve stráni nad hlubokým údolím. Díky vyšší nadmořské výšce cca 1600 mnm je tu příjemné klima. Moc mi připomíná ekvádorské Baňos. Také se tu dá dělat hromada věcí. Rafting, projížďky na kole, chodit po horách, jezdit na koních. Navíc je tu hromada pěkných hotýlků a restaurací. Prostě vše po čem turista může jen toužit. Také je tu přímo přeturistováno. Ale já tu déle zůstávat nechci. La Paz je totiž už jen 90 km daleko! Hurááá!

Tento příspěvek byl publikován 21.3.2012 v 0.01.