Zase v trapu

Překročení hranice jsem už měl nacvičené z nákupů, takže jediné zpestření bylo hledání imigračních kanceláří, abych dostal razítka. Samozřejmě, že jsou úplně jinde, než odkud se jede lodí. V Brazílii asi o tři ulice, v Bolívii o jednu. Na obou stranách žádný problém, jen v Bolívii chtěla imigrační úřednice vidět očkovací průkaz. Ne nepřepsal jsem se. Nechtěla vidět, že jsem očkovaný proti něčemu. Stačilo jí, že mám tu knížečku..

Bez dalšího zdržování vyrážím dál. Podle posledních zpráv by silnice měla být dobrá – nový asfalt. Takže paráda. A také ano. Jede se skvěle. Provoz minimální. V poledne zastavuji v jedné dědince na oběd. Je to docela sranda – pod velkou střechou je několik stolů a na každém je jeden dva hrnce s baštou. U každého stolu sedí paní a hned co přijedu, už mě lákají k sobě. A tak nejdřív udělám kolečko, každé kuchařce jsem nakoukl pod pokličku a nakonec si vybral. Ceny jsou tu úplně jinde, než v Brazílii. Za oběd dávám cca 1,5 až 2 USD (tj. max. 40 Kč). Na výběr je většinou kuře (pečené/smažené), nějaké hovězí (proti Brazílii jen takový malý pláteček) a někdy třeba ryba. K tomu samozřejmě rýže.

Večer dojíždím do města Riberalta. Poslední větší město na dalších 500 km. Těsně před Riberaltou končí asfalt a začíná šotolina. Na policejním kontrolním bodě se ptám na další cestu a prý je další asfalt až cca 80 km před La Paz. Ajajaj. 900 km na nezpevněné cestě. Tak to bude radost. Nějak jsem nepočítal s tím, že jednociferně značená cesta bude hliněná (tady má označení 8 a asi 400 km před La Paz je to dokonce 3). Ale zatím se jede dobře. Hlína je uválcovaná a povrch hladký. Riberalta je klasické město, kde nic není. Ač má 100 000 obyvatel, tak tu není žádné pořádné centrum, nic. Proti Brazílii velký rozdíl. Zase jsem v jižní Americe.. Spousta malých zabordelených krámků a baštíren. Po ulicích se prohání motorky (auta tu skoro nejsou). Ubytovávám se v docela pěkném hotýlku za 10 USD a na večeři si dávám kuře. Jak jsem zjistil později, tak cena 10 USD je za ty dražší hotely (dražší mezi levnými). Tolik už potom platím jen když si chci po nějaké době zase dopřát „luxus“.

Po prvním dnu jsem docela nadšený. Lidi jsou moc milí, všichni se na mě usmívají a zdraví mě. Mám z nich moc dobrý pocit.

Další den vyrážím brzo ráno. Čeká mě 5 dní cesty do dalšího většího městečka. Jen malé dědinky. Některé domky jsou úžasné. Jako by člověk projížděl skanzenem. Dřevěné domečky se střechou z trávy. Cesta docela ubíhá. Zhruba každých 50 km je možnost se najíst v nějaké jídelničce, každých 100 km je nějaké ubytování. To má často vznešený název Pensión, ale většinou je to taková dřevěná stodola, kde jsou malé místnosti bez stropu. V nich pár postelí s moskytiérou. Záchod je klasická kadibudka na dvorku. „Sprcha“ také venku – dřevěná zástěna, kam si člověk donese od studny kýbl s vodou. Cena kolem 3 USD. Nejlevněji jsem spal za 2 USD. Vybírat se moc nedá, často je tu jen jeden nebo dva penzióny. A ty sou v podstatě stejné. Pobavilo mě ubytování ve vesničce Yata. Sprcha tu byla hned u průchodu k pokojům. Samozřejmě jen zástěna, ale tentokrát tam byla dovedena voda z nádrže, takže tekla sama z vrchu. Luxus. Jen jak jsem na rozdíl do boliviánců docela vysoký, tak jsem koukal hlavou přes zástěnu. A tak jsem si myl hlavu a při tom zdravil kolem procházející lidi..

Povrch silnice se dost zhoršil. Na to, že je to hlavní (jediná) silnice na sever Bolívie, tak je to dost špatýnka. Obzvláště při dešti jsem zase celý zaházený od bláta. Ale pořád to jede. Proti BR319 je to naprostá pohoda. Všichni místní jezdí na motorkách. Jsou to většinou malé kubatury 150 nebo 200 ccm. Často pro mě neznámá čínská značka. Jinak Honda, protože ta má v Brazílii u Manausu obrovskou fabriku pro celou jižní Ameriku. Jako v Asii, tak i tady se na jednu motorku vejde celá rodina. Třeba 4 lidi. Často tu sedí za mužem jeho žena a v náručí drží malé miminko. Nikdo nenosí přilbu (narozdíl od Brazílie, kde ji měli všichni). Ono to ale asi není moc nutné, protože se jezdí rychlostí tak 30 km/h. O moc víc to na téhle cestě necestě nejde. Tu rychlost mám nejen vypozorovanou, ale i potvrzenou. Když se ptám, jak daleko něco je, tak mi často odpovídají v hodinách na moto. „Jóó, nejbližší dědinka s ubytováním je 2 hodiny.“ A já pak jedu půl dne..

Jeden večer končím zase u penziónu. Tentokrát ovšem bez dědinky, uprostřed ničeho. V penziónech vždycky i vaří, takže dědinu vlastně ani nepořebuji. Elektřina sem samozřejmě nevede, takže až večer se na dvě hodinky spouští generátor. To je chvíle, kdy se všichni sejdou (přijedou i sousedi z okolí) a kouká se na nějaký film na DVD. Mě ale majitel využil na pomoc s počítačem. Měl notebook a chtěl naučit nějaké základní věci (nevěděl třeba jak se napíše zavináč, protože měl nastavenou jen španělskou klávesnici). A tak jsem dvě hodinky „vyučoval“ práci na počítači. Při tom jsem zjistil, že má zásoba španělských slovíček není ani v tomto oboru dostatečná..

Na snídani jsem si už od severní Ameriky zvykl, že mám nějaké sušenky. Ale ty z Riberalty už mi došly a tak snídám jako místní. Hovězí s rýží. Normální porce jako na oběd. Tak na to si můj žaludek zvyká těžko. Ale jíst musím, takže to do sebe vždycky nasoukám. Ale po čtyřech dnech už to vážně nemůžu ani cítit..
 
Krajina se moc nemění. Převážně nedozírné částečně zaplavené roviny. Náhodně jsou tu a tam stáda dobytka. I na cestě. Někdy potkávám honáky na koních. Skoro všichni žvýkají koku. Někde se po ní musím poptat. Kolem cesty vidím neuvěřitelně mnoho ptáků. Nejrůznějšího zbarvení a všech velikostí. Normálně ptáky moc nemusím, ale tady musím říct, že mě ta obrovská různorodost dostala. Opravdu nádhera. Z velkých zvířat jsem uviděl velkého mravenečníka a stádo kapybar. Přes cestu mi taky proběhla docela velká želva. Ale udělala frrrrrnk a byla pryč. No a na závěr u Santa Rosy jsem si poznamenal – hantýrkou pilotů řečeno – nepotvrzený sestřel krokodýlů. Zdálo se mi totiž, že kousek ode mě žuchlo do vody jakési dřevo. Až teprve při povídání s místními jsem zjistil, že je to vyhlášená krokodýlí oblast. Takže to nebylo dřevo.. To jsem měl vědět dřív. V souvislosti s krokodýly jsem si vzpomněl na jednu perličku z domova. Když jsem jel BR319 džunglí, tak se o mě mamka samozřejmě bála, ač jsem jí před tím vysvětloval, jaká to je pohoda a klídek . No a pak za ní prý přišel strýc a pronesl „Jo, přestane pršet a vylezou krokodýli!“. A chudák mamka tři dny nespala..

Každopádně mě teď pršet nepřestalo, ale naopak začalo. Na hliněné cestě žádná radost. A prší a prší. Před Santa Rosou už voda nemá kam odtíkat a tak se cesta pomalu potápí. Nakonec některé úseky projíždím vodou. Naštěstí ne hlubokou, tak max. 30 cm. Ale i když nakonec pršet přestává, tak není vyhráno, protože voda si vymlela v cestě koryta a tam voda z jedné strany silnice na druhou stále teče a já to musím projíždět. Navíc se cesta rapidně horší. Už to není ujetá hlína, ale spousta šutrů. Kolo dostává neustále rány. Až nakonec přední plášť řekl „tak na to prdím“ a rupl u ráfku. Je to ten plášť načatý z džungle, takže jsem se vlastně ani moc nedivil. Používám stejný fígl jako jsem kdysi na začátku cesty v Kanadě poradil Leeovi a plášť zašívám. Drží to následujích 130 km, ale pak nitě popraskaly. Má důvěra v režnou nit je hluboce otřesena. Zašívám to tedy znovu ševcovskou nití (mimochodem je úplně super). Tu jsem koupil až tu. To je také jedna z výhod těch malých tržnicových obchůdků. Je v nich všechno a když ne tu, tak vedle, stačí se zeptat. Má španělská slovní zásoba se tak rozšířila o slovo nit a smirgl. A to se hodí, ne?

Santa Rosa je první městečko od Riberalty. Je malé, ale má pěkné náměstíčko s krásnou kašnou. Ta je vyzdobená sochami zvířat, která tu v okolí jsou. Všechno je vybarvené v reálných barvách. V kašně pak plavou malé želvy a ryby. Řekl bych, že snad kromě jelena (nebo co to bylo) a sladkovodních delfínů jsem viděl všechny zvířata z kašny naživo. Za Santa Rosou je už konečně větší městečko Rurenabaque. Všichni mu tu ale říkají jen Rure. Příjezd do Rure byl pro mě utrpením. Když už mi chyběly jen 4 km, tak začala něco jako dlážděná cesta. Ovšem dlážděná oblázky z řeky. No fakt super. Po celém dnu na šutrech teď toto. A tak se do centra pěkně vkodrcám. Rure je hodně turistické městečko. Tolik bílých jsem naposledy viděl v Santa Eleně ve Venezuele. Rure pro ně slouží jako základna pro výlety do džungle a pampy. Je tu spousta hotelů a díky vysoké konkurenci se předhání s cenou a službami. I mě odchytil při vjezdu chlapík a protože jeho nabídka byla pěkná (noc v pokoji s koupelnou za 6 USD včetně snídaně), tak jsem u něj rovnou zůstal. Nabízel mi pak výlety do džungle a do pampy, ale nejsem blázen. Teď jsem z nich po měsíci vyjel a mám tam jet znovu a ještě za to platit? Já už chci konečně do hor! Večer jsem se šel do centra najíst. Jídlo se dělá v malých garážových jídelničkách. Většinou všechny v jedné ulici nebo hodně blízko. Před každou je malá skleněná vytrínka, kde je vystavené nabízené jídlo. A všechny nabízejí v podstatě to samé – kuře s rýží. Vyjímečně plátek hovězího. V každé je pak nahlas puštěná televize, kde se buď promítá film z DVD nebo se kouká na fotbal či poslední díl nějaké telenovely. A tak si nevybírám baštírnu podle jídla, ale podle toho, co zrovna dávají v telce. Zrovna tento večer je přímý přenos mezistátního fotbalového utkání Bolívie vs. Kuba. A tak ani nevybírám podle jídla (všude je kuře), ani programu (všude je fotbal), ale podle kvality televize. Vybral jsem si pěknou plazmu a dal si večeři. Samozřejmě kuře. Kuře bylo dobré, fotbal špatný. Asi jako naše druhá liga. Docela mě překvapilo, že chlapi okolo vůbec nefandili. Sice se koukali, ale naprosto klidně a bez emocí. A tak mi chvilku trvalo, než jsem zjistil, kteří jsou „naši“. Jediná zajímavost na fotbalu tak pro mě byla, že při hymně se v Bolívi stojí, pravou ruku mají na srdci a levou zdviženou v pěst.

Z Brazílie jsem docela hodně rozjedený, a tak se stává, že než dojdu po večeři na hotel, tak už mám zase hlad. Zatím to řeším tak, že si dávám dvě večeře. Paní z baštíren to dost často rozhodilo. A tak občas prostě jen přejdu o kus vedle a v podobné baštírně si dám zase to samé. Nikdo se nediví a já aspoň rovnoměrně přerozděluji své bohatství. Ikdyž bohatství – jedna večeře je cca 40 Kč i s pitím. Jen mám pak chaos ve filmech..

Rure leží u řeky Beni. A na druhém břehu už konečně není rovina. Začínají se tu zdvihat kopečky. Začínají Andy! Hurááááá! Ale jeden den ještě jedu po rovině podél těchto kopečků. Po nechutně prašné cestě. Vždy, když projede kolem náklaďák, tak minutu nevidím a pět minut vyplivávám prach z úst. Končím v dědince Yucumo. A jsem tu i celý následující den, protože celou noc a až do odpoledne pořád prší. A vyjet v tomto počasí na hliněnou cestu do hor se mi vážně nechce. Na asfaltu by to nevadilo, protože je tu pořád vedro a voda na těle nevadí. Ale asfalt tu bohužel není. A tak je toto první den za celou cestu od Aljašky, kdy kvůli počasí stojím den na místě. Ale aspoň jsem vyřídil poštu, aktualizoval stránky a zašil si rukavice (už je budu brzy potřebovat). A jak se další den ukázalo, dobře jsem udělal. Na cestě bylo několik sesuvů půdy a i kamióny měly velké problémy. Mám prostě štěstí. Ale to už jsem vjel do hor a o tom zase příště. Poslední pohled na nekonečné zelené roviny. Sbohem Amazonie!

Tento příspěvek byl publikován 12.3.2012 v 5.49.