Brazílie – závěr (D252-D258)
Poslední dny v Brazílii jako by mi chtěly ukázat co všechno se dá v Brazílii ještě zažít. Od kostela počínaje a karnevalem konče. Ale začněme od začátku..
Cestou mezi Humaitá a Porto Velho nebylo žádné městečko s hotelem. Jen jedna malá vesnice uprostřed 200 km silnice, která ty dvě města spojuje. Skončil jsem u stánku s občerstvením, který měl pěknou betonovou verandu. Majitel se sice zprvu zdráhal, ale nakonec svolil, abych si tam stan večer po setmění postavil. Chvilku jsme jen tak klábosili, ale víte jak je to s mojí portugalštinou 
, takže ta chvíle byla opravdu krátká. Každopádně z majitele se vyklubal moc hodný pán. Jmenoval se Ismael. Nakonec - ani nevím jak – u mě seděl Ismael s celou svou rodinou a já jim ukazoval fotky, které mám na kompu. Nejvíc je zaujala svatební fotka Alči a pak foto naší rodiny. „Kdo je toto?“ „To je babička.“ „Aháá“ „A toto?“ „Bratr mé ženy“. „Jó?“ A tak to pokračovalo a pokračovalo.. Paní domácí jsem si tím dokonale získal. Nabídla mi, že mi tady ve stánku udělá nějakou baštu, pak pro mě přijde Ismael a můžu se u nich doma osprchovat a jestli chci, že by mě ráda vzala večer do kostela a představila svým známým. No proč ne.
Po večeři jsem na sebe natáhl své kapsáče, tričko bez rukávů vyměnil za tričko s rukávama a byl připraven. Přišel pro mě Ismael, ale málem jsem ho nepoznal. Nažehlené kalhoty, lakýrky, čisťounká košile a kravata, oholený a nagelované vlasy. Trošku jsem zapochyboval, zda jsem vhodně oblečen, ale prý je to ok. Vytáhl jsem si věci na okoupání a vzal je do igelitky. Ismael sice něco povídal, ale nerozuměl jsem mu. A šlo se. Nejdřív jsem si myslel, že bydlí někde za kostelem, ale pak suveréně zahnul do kostela. Takže koupat se nebudu. A tak jsem vešel do kostela ve zmačkaném tričku a igelitkou v ruce.. Jak byl oblečen Ismael už jsem psal. A takto vyšňoření tu byli všichni. Ženy a děvčata jako na ples. A to byla sobota večer. To by mě zajímalo, jak se tu chodí do kostela v neděli.. Ovšem do kostela – byla to taková velká dřevěná stodola vyzdobená květinami. V každém rohu velká reprobedna, před lavicemi pódium s řečnickým pultíkem. V koutu seděl DJ a celá stodola se otřásala rytmy nějaké písně, kterou na mikrofón zpívala jedna holčina. Po její písni mě Ismael přestavil, já všem zamával a zase si sednul. A pak to bylo první hodinu jako na karaoke. Vždycky byl někdo vyvolán a zazpíval na playback. Jak jsem si všimnul, tak připraveni (žmoulali v ruce nějaké cd) na zpívání byli všichni, ale ne všichni byli vyvoláni. Také ne všichni co zpívali, zpívat uměli. Ale nikomu to nevadilo, všichni ty písně prožívali a zpívali se „zpěvákem“. Rytmus hýbal celým kostelem a bylo to fakt super. Pak přišla na řadu hodinka proslovů. To už mě tak nebavilo, ale zajímavé bylo sledovat diváky. Řečník (taky se střídali) se vždycky snažil aby to byl projev max. emotivní. Zapojoval publikum (HALELUJA!), střídavě ukazoval na strop, na nás, někdy šeptal, jindy křičel. Do pozadí hrála tiše hudba. Ženy v předních lavicích plakaly, některé se hroutily, jako kdyby jim brali důchod. Chlapi pokyvovali hlavami, případně drželi ruce, jako kdyby čekali, že někdo zeshora bude rozdávat bonbóny. No paráda. Prvních 20 minut mě to fakt bavilo. Po hodině jsem myslel, že se taky rozpláču. Ale pak to naštěstí skončilo. Poslední haleluja a ámen, bedny se vyply a konec. Před kostelem jsem si pak ještě s každým potřásl rukou. Druhý den ráno, když jsem odjížděl z této rozespalé dědinky, mě pak každý zdravil jako starého známého.. Až teprve zpětně jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, co to bylo za církev.
Před Porto Velho jsem měl první setkání s cyklisty. Už z Humaitá vedla nová silnice. široký odstavný pruh, hladký asfalt. A tak mě ani moc nepřekvapilo, že jsem potkal peleton cyklistů na silničkách. Kluci si jeli jen tak zatrénovat. Bylo jich asi 30. Všichni amatéři různého věku a výkonosti. Dohnali mě, chvilku jsme si povídali (ehm, zase ta portugalština..) a pak většina odvalila dál. Nejlepší byl jeden děda kolem šedesátky, který vypadal strašně nadšeně. Začal jezdit nedávno, loni zkusil triatlon a moc se mu to líbilo. Prý je to mnohem lepší než maraton, který také běhá.. Část ale nebyla tak nabušená a těch jsem se chytnul. V balíku se mi jelo fakt dobře. Valil jsem mnohem rychleji než normálně a nestálo mě to zase o moc víc síly. Posledních 20 km uběhlo jak nic. A já byl v Porto Velho akorát na oběd.
Porto Velho je hlavní město brazilského státu Rondónia s asi 400 000 obyvateli. Nemá nijak zajímavé centrum ani žádné pamětihodnosti. Mě ale přesto zůstane v paměti. A to díky Karnevalu. Celá Brazílie poslední dny žije Karnevalem. Ve všech velkých městech se už několik dní slaví, sambodromy ožívají. Paří se od večera do rána. V malých městech alespoň tak, že postaví pódium, kde se střídají kapely (tak to bylo např. v Humaitá), ve velkých pak průvodem po sambodromu. A když není sambodrom, tak alespoň průvodem městem. V Porto Velho nebyl takový klasický karneval jako známe z obrázků např. z Ria (alegorické vozy, tanečníci v maskách a vrtící se prdelky). Tady to byl spíše klasický průvod davu, mezi kterým jelo několik tahačů, které za sebou měly vysoký návěs, na kterém byla kapela. Ta to roztáčela a lidé kolem tancovali. To vše za pomalého postupu městem. Pivo teklo proudem a když člověka omrzela jedna kapela, mohl počkat na druhý náklaďák s jinou kapelou. Překvapilo mě, že tu více blbli starší než nějaká omladina (ta tu ale byla také). Dokonce i docela hodně důchodců to tu rozjíždělo. Asi to ti Brazilci mají vážně v krvi. Na cestě zpět na hotel jsem pak ochutnal místní specialitku – pivo sujo. Všichni to tu pili. Myslel jsem si, že to bude něco jako Radler, protože to taky bylo pivo s něčím a citrónem, ale toto bylo tak hnusné, že jsem to po prvních dvou doušcích vyhodil do koše (ten druhý byl pro kontrolu, že jsem se při tom prvním nespletl.. ). Super večer.
Po Porto Velho jsem zase několik dní spal v malých dědinkách až do hraničního města Guajará-Mirim, jehož výslovnost si stále nepamatuji. Na hotelu jsem se potkal se Švýcarem Hamem. Ten žil 7 let v Thajsku, ale teď vyrazil na cesty. Návrat zatím neplánuje. Dokud ho to bude bavit, tak bude cestovat. Užívá si totiž důchod.. Příjemně jsem s ním pokecal u večeře. Seděl s námi ještě jeden místní chlapík z hotelu, který uměl španělsky a tak jsme přepínali mezi angličtinou a španělštinou. To je taková paráda si konečně povídat normálním jazykem.. Pohraniční městečko Guajará-Mirim je zajímavé tím, že stejně jako u hranice s Venezuelou, tak i tady si můžete zaskočit do vedlejšího státu bez razítka v pasu. Hranici tu tvoří řeka Rio Mamoré, přes kterou jezdí rychločluny jako MHD. Na bolívijské straně je městečko Guayaramerín. To je v podstatě jedna velká tržnice se vším možným, hlavně pak s oblečením a elektronikou. Brazilci sem jezdi za nákupy asi jako Češi do Polska, protože vše je mnohem levnější než u nich. Já jsem si tu např. koupil brazilské fotbalové tričko, které jsem v Brazílii nemohl sehnat.. Kromě výletu na tržnici do Bolívie se tu ale moc dělat nedá. Asi nejhezčí jsou tu telefonní automaty a odpadkové koše, které jsou udělány jako zvířata. A tak jsem alespoň na závěr Brazílie konečně viděl jaguára..
A to je z Brazílie vše, přátelé. Celkem jsem zde strávil 25 dní a najel 2 298 km. Původně to měla být jen taková „spojovací etapa“ mezi Venezuelou a Bolívií, ale nakonec jsem byl hodně překvapený, jak moc se mi tu líbilo. O jídle jsem psal – byly to neuvěřitelné masové orgie. Navíc všude zmrzlinárny (i více jak 20 druhů zmrzliny), venkovní hospůdky. Super, tady bych fakt přibral (to beru jako plus ). Lidé na mě byli moc milí a hodní. Ikdyž jsem se z portugalštiny naučil jen to základní a zbytek doháněl španělštinou a rukama nohama, tak si se mnou moc rádi povídali (anglicky a ani španělsky neuměl skoro nikdo). Krajina byla trochu jednotvárná, v podstatě buď džungle nebo farmy, ale nebyl jsem tu tak dlouho, aby se mi to „přejedlo“. Navíc cesta džunglí Br319 byla bombová. Opravdu silný zážitek. Takže i přesto, že jsem z Brazílie viděl jen nepatrný zlomek (Amazonii), tak už teď vím, že si ji dám na seznam zemí, kam se chci ještě vrátit. A v tom seznamu bude hodně vysoko.. Tak zase příště Brazílie!
