Zase v trapu

Jídlo nakoupeno, mapa nakreslena. Stále nemám mapu Amazonie. Ovšem ono to zas tak moc nevadí. Na přímce znázorňující Br319 (i ve skutečnosti je cesta téměř jako podle pravítka) jsou jen tři body - dvě vesnice na začátku a jedna na konci (na 680 km!). To nakreslit zvládnu . A můžu vyrazit..

Den 1.
Vyrážím z hotelu co nejdřív, protože se potřebuji dostat trajektem přes Amazonku. Trajekt samozřejmě jezdí z nejvzdálenějšího přístavu (asi 12km od centra). Chci mít i rezervu, kdybych po městě trochu bloudil. Tohle je také jediný trajekt na cestě, který jezdi podle jízdního řádu 4x za den. Ten můj nesmím minout, protože další jede až odpoledne. Naštěstí všechno klaplo a trajekt stíhám. Přes Amazonku jede asi 2 hodiny. Cestou je zajímavé tzv. „setkání vod“. Do Rio Negro (barvy tmavě kalné), která se spojuje s Amazonkou, se tu vlévá Rio Solimoes (barvy světlé). Díky rozdílným rychlostem a rozdílným teplotám vody (o cca 4 stupně) se řeky odmítají promíchat a tečou vedle sebe několik km. Při odjezdu začíná pršet a prší celé dopoledne. Začátek cesty je v pohodě – docela pěkný asfalt, cesta vede mezi farmami. Ještě dvakrát se ptám na podmínky na cestě a prý se to normálně jezdí. Tak to snad bude v pohodě. Nějaký děda před obchodem mě straší jaguáry. Nejdřív jsem mu nerozumněl, ale pak vytáhl padesátku a na ní mají krásný obrázek této šelmy. Končím v městečku Careiro. Spím v malém hotelu a nakupuji poslední zásoby na cestu jako pečivo a jablka. Na večeři jsem se rozšoupl a šel jsem na pizzu. Ta je v Brazílii docela drahá (200-300 Kč), navíc ji moc neumějí – připomíná to, co se u nás prodává v supermarketech. Ale mě to chutná.

Den 2.
I přestože jsou všude cedule upozorňující na přívoz, je kousek za Careiro nový most, takže peláším bez zastávky dál. Cesta je pořád z větší části asfaltová, sem tam jsou díry přes celou cestu. Kolem cesty jsou stále domy (tedy spíše takové dřevěné chajdy). Jde poznat, že lidé tu začali žít až s novým mostem, protože farmičky jsou mnohem menší než před Careiro, hodně míst je jen vysekaný a vypálený kus džungle, kde se teprve stavět bude. Farmy začínají ubývat až po prvním přívozu. Mám štěstí – loď, která zrovna jede je nákladní, a tak jedu zadarmo. Je tu postavený i nový velký most, ale zatím chybí nájezdy. Spím poprvé ve stanu. Protože mám přecejen respekt ze zvířat, která se tu okolo poflakují a hledají něco k snědku, spím u telefonní věže Embratel. Ty jsou kolem cesty v pravidelných intervalech 35-45 km a jsou to repeatry, tj. opakovače – jen spojují jeden konec Amazonie s druhým (signál tu tedy není). Věže jsou to velké, u nich je budova a kolem plot s ostnatého drátu zamezující vstup nepovolaným osobám (pro mě to znamená nepovolaným jaguárům). Většina věží je bez obsluhy – jsou plně automatické (solární panely + generátor). U brány bývá nějaká díra, kudy se dá vlézt dovnitř. Co jsem tak četl, tak takhle spí většina lidí na této cestě. U „mé“ věže je i studna, tak se koupu. Poslední výhodou je, že stavím stan pod střechou, takže spím jen ve vnitřním tropiku a není v něm takové vedro.

Den 3.
Ráno vyrážím brzy. S dobrým pocitem, jak to včera pěkně ubíhalo, chci dnes dojet co nejdál. Ale asi po 15 km se všechno kazí. Začíná bahnité peklo. Tohle je úsek, kde mají v období dešťů problém i čtyřkolky. Aneb podle ministerstva dopravy „cesta v ruinách“. Hluboké jílovité bláto, všude louže. Jíl se lepí na kola, nedá se jet a zhruba každých 500m čistím. Někde se při tlačení kola bořím až po kolena. V průměru se pohybuji zhruba rychlostí 5km za hodinu. Všechno končí před řekou Igapó Acu. Tady je malá vesnice. Sotva dojdu k řece, už na mě nějaký klučina volá, jestli chci na druhou stranu. Běží pro loď a převáží mě. Platím mu 5R, ikdyž asi nic nechtěl (moc jsem mu nerozumněl). Dál už by cesta podle místních měla být v pohodě, a tak zajíždím s kolem i taškama do řeky a alespoň zhruba ho myji. Ó jak jsem byl jen naivní, ale to předbíhám.. V dědině je malá restaurace a posada (hotýlek). Za úplně obyčejný pokoj jen s postelí (záchody za barákem) chtějí 250 Kč. To mám lepší stan. Ale dávám si tu alespoň oběd. Kdo ví, kdy budu mít zase normální jídlo. Po obědě a za sluníčka vyrážím dál. Cesta je sice lepší pro auta, ale já moc rychle jet nemůžu. Je tu spousta výmolů a kamení. Sem tam bahnité pasáže cca 5 metrů dlouhé. Ale i tak je to obrovské zlepšení a mě i rychlost 10km/h přijde jako že fakt valím.. Večer dojíždím k druhé věži toho dne. Končím tu a spím zase jen v první vrstvě stanu proti komárům. Těch tu ale překvapivě moc není. A moc komárů nebylo kupodivu ani v celé Amazonii..

Den 4.
Hned po výjezdu začíná pršet a prší celý den až do večera. Cesta nemá bahnité úseky (hurááá), jen rozkopaný asfalt s výmoly a občas zpevněný úsek bez asfaltu. Jak stále prší, dělají se obrovské louže přes celou cestu. Bahnitou vodou nejde vidět na dno. Párkrát jsem při průjezdu louží zahučel až po kolena do vody (po kolena v sedě na kole). Kolo dostává zabrat – všechno se koupe v té bahnité vodě. Docela dost začíná něco škrtat ve středu. Obědvám u telefonní věže. Alespoň na mě neprší. Je tu obsluha a dostávám pitnou vodu. Cestou dál jsou lepší, horší i téměř rozpadlé mosty. Ze začátku je přejíždím, ale když se na jednom mostě pode mnou rozjela prkna a já tak tak udržel balanc, tak ty další, ať vypadají sebelépe, přejíždím pomalinku stylem koloběžka. Ono je pod nimi kolikrát i přes pět metrů díra.. Cesta je zhruba šířky cyklostezky. Ještě před 20 lety tu byla normální dvouproudá silnice, ale pak se o ni přestaly starat a takhle to dopadlo. To, že to byla silnice si občas uvědomím na úsecích asfaltu, když se najednou ze strany vynoří střední přerušovaná čára, chvilku jedu po ní a ona pak zmizí na druhé straně. A já tu mám pořád cyklostezku šířky tak dva metry.. Kolem cesty rostou planá granátová jablíčka. Cpu se co se dá, ale moc jich není. Asi je žerou opice. Spím zase u věže. Bez obsluhy. Brána je zavřená, tak trošku zvětšuji díru v plotu a vlezu dovnitř i s kolem. Večer po setmění se procházím okolo a užívám si pocit totální samoty. Nejbližší civilizace je na každou stranu 150 km daleko. Tady jsem jen já, džungle v níž řvou jakási zvířata a jedna bahnitá cesta..

Den 5.
V noci nastartoval automaticky generátor a řval celou noc. Jak jsem ale byl utahaný, tak mi to vůbec nevadilo, jen jsem to zaregistroval a spal dál jako dřevo. Cesta má zase bahnité úseky. Sice ne dlouhé, ale zato pořád, často a celý den. Hodně čistím kola od jílu, protože se netočí. Ale začínám to brát jako odpočinek. Cesta mi dává šíleně zabrat, protože projíždění bahnitých úseků je vysilující. Vždycky se musím co nejvíc rozjet a makat, abych to projel a moc se toho sajrajtu nenalepilo na kola (čím pomaleji jedu, tím víc se to lepí). A takhle pořád dokola. Rozjezd, plná síla, oddech, rozjezd, plná síla, oddech,.. Stejně dostkrát uváznu a musím tlačit, což je snad ještě horší. Bahno mám všude. Když si vzpomenu, jak jsem se první dny vyhýbal blátu a snažil se být čistý, tak se musím smát. Teď mám špinavé bermudy i tričko, boty schované pod boulemi jílu. Hlínu mám i za ušima. Večer pak většinou tak jak jsem i v botách zajdu do nějaké vody a alespoň trochu se opláchnu. Někdy v čisté řece, někdy v kalné louži. I to je lepší než nic. Cestou blahořečím Rohloffu, protože bez problémů přehazuje, ikdyž je celý pod hromadou bahna. S normální přehazkou si to tu moc představit nedokáži. Tedy dokáži – čistil bych pořád a nebo vůbec nepřehazoval (to spíš).. Během jedné pauzy mi nějaká moucha vletěla do ucha a začala zalézat hlouběji a hlouběji. Jako malý kluk jsem viděl cestovatelský film z Afriky, kdy podobně nějaký hmyzák vlezl chlapíkovi v noci ve stanu, když spal, do ucha. Ten z toho tenkrát úplně šílel a po několika dnech si raději prorazil hřebíkem ucho. Tenkrát mě to hodně vystrašilo. Dneska už přesně vím, jak se ten chlap cítil. To bzučení v hlavě bylo šílené. Navíc jsem měl před očima pořád to, jak si ten chlapík zarval ten hřebík do ucha a nevím, jestli jsem se bál víc toho, že ta moucha něco vyvede nebo že se nakonec taky zblázním a vyřeším to taky hřebíkem (v mém případě spíše špicí z kola)..brrr. Naštěstí pro mě ten hmyzák asi po dvou (?) minutách, které mi připadaly jako věčnost, vylezl. Večer spím zase u věže. Koupu se a peru v nedaleké řece. Těsně před setměním začíná liják a přijíždí obsluha věže. Jsou na mě hodní, ikdyž jsem očividně prolezl plotem (brána byla zamčená). Ptám se, jestli zde můžu přespat a samozřejmě, že ano. Dokonce odkudsi přinesou matraci, ale tu odmítám – budu spát zase ve stanu. Pak odjíždí, ještě mi dávají pitnou vodu, a přejí mi dobrou noc. Oni budou spát u druhé věže. Jsem totálně mrtvý a to jsem ujel jen 70 km.

Den 6.
Celou noc pršelo, ale k ránu to přestalo a prvních 15 km se jede skvěle. Převážně asfalt jen s krátkými úseky bahna. Ale pak.. Jestli jsem si včera myslel, že je to peklo, tak to jsem se spletl. To bylo jen předpeklí. Peklo začíná teď. Asfalt mizí a zůstává jen jílovitá cesta. Pro auta v podstatě žádný problém. Jíl není hloboký, jen cca 5 cm. Sice se jim protáčí kola, ale mají stádo koní pod kapotou a to je vždy vytáhne. Jenže mě táhne jen jeden osel a ten už víc nemůže.. Já v tom absolutně nemůžu jet. Ten bordel se neuvěřitelně nabaluje na kola a po chvilce se přestávají točit a musím čistit. Nikde žádný kousek na odpočinek, pořád jen jíl. Nejhorší úsek 7km „jedu“ přes tři hodiny. Navíc je to strašně vysilující – i tlačení kola je neuvěřitelná makačka. Pak se cesta zlepšuje. Asfalt sice pořád nikde, ale jíl je udusaný, začíná vysychat a už se tak nelepí. Takže jedu/drncám aspoň 10 km/h. Ale proti předchozí etapě je to neuvěřitelná rychlost. U druhé věže jsem v cca 3 hodiny. Ale není tam voda a ani se tam nedá dostat s kolem (díra v plotu je vysoko), takže se rozhoduji jet ještě o jednu věž dál. Cesta pořád nic moc, ale občas jsou tu už kousky asfaltu. Kolem cesty se začínají objevovat první farmy. Civilizace! U první farmy prosím o vodu a doneslo mi ji takové blonďaté děvčátko. Vůbec nechápu, co tu v té džungli takový andílek dělá. A nebo že bych už z toho bahna měl halucinace? U jedné řeky čistím kolo i sebe, protože pod dojmem civilizace doufám v lepší cestu. Ale za chvíli vypadám zase stejně jako před tím, protože se znovu objevil úsek oraniště. Ke třetí věži dojíždím se setměním po 100km. Totálně zničený.

Den 7.
Cesta se konečně trochu zlepšuje. Začíná to být více asfalt, méně hlína. Kolem cesty jsou velké farmy. Asi 100 km před městem Humaitá na 580-tém km cesty je první vesnice. Kupuji nějaké jídlo a dávám si za odměnu chlazené pivo (nic moc jiného na výběr tu nemají). Myslím, že odtud už cesta bude ok, ale omyl. Zase začíná oraniště. V jednom dokonce potkávám zapadlý náklaďák, který tu slouží jako autobus. Všichni se ho snaží vytlačit, ale marně. Na pomoc jim přijíždí druhý náklaďák a za dvě hodinky mě všichni za výskotu a mávání předjíždí. Chci spát zase u věže, ale po 100 km věž není. A není ani za 10 km, 20 km. A tak neplánovaně dojedu až do Humaitá. Po více jak 140 km na blbé cestě. Dojíždím těsně po setmění, ale aspoň budu spát v posteli a konečně si dám sprchu. Humaitá je větší městečko, odkud už vede normální velká asfaltová silnice. Je to tak takový symbolický závěr mé cesty džunglí. Br319 ale vede oficiálně ještě dalších 200 km po hlavní silnici až do Porto Velho. Ve městě se ubytovávám. V hotelu jsou asi na podobné zablátěnce zvyklí (tedy spíš na motorkáře), takže se ani nediví. Zablácené kolo nechávám na chodbě a ještě nevybalené tašky i se mnou putují rovnou do sprchy pro „odbahnění“. Pak si dávám za odměnu výbornou večeři. Po týdnu se také ozývám domů. Přežil jsem!

A co říci závěrem? Žádné zvíře mě nezkusilo sežrat ani ochutnat. Jaguáry jsem neviděl. Jednou jsem vyplašil velké stádo opic z roští u cesty (to jsem se leknul dost). Samozřejmě všude spousta ptáků. Jednou jsem viděl u cesty velkého hada a jednou mi tarantule běžela kolem stanu. Toť vše. Každý den jsem potkal alespoň jedno nebo dvě auta. Převážně lidé z obsluhy věží Embratel. Jednou jsem potkal skupinku 5 motorkářů. Takže lidí až moc. A abych odpověděl rovnou na Hančinu otázku, tak ne, nebál jsem se. Jen když jsem byl nejdál od lidí, večer už za tmy, tak to byl s tou řvoucí džunglí takový tísnivý pocit. Během dne jsem pak na takové hlouposti jako strach neměl čas (navíc už jsem byl dostkrát na místech, kde jsem byl od lidí mnohem dál). Byla to velká makačka, ale pořád ve mě převládá pocit, že to bylo naprosto super, ikdyž to nějak nedokáži rozumně zdůvodnit.. Sedm dní ovšem bylo tak akorát a na konci jsem se opravdu těšil, až se z toho bahna dostanu. A jak si teď vážím i rozbitého asfaltu! Ale ono mě to časem přejde. A budu nadávat jak je asfalt hrbolatý, cesta do kopce, vítr do protisměru, slunce svítí moc, slunce svítí málo.. A pak bude nejvyšší čas zase zahučet do nějaké super cesty, třeba podobné jako byla nádherná stezka džunglí Br319 z Manausu do Humaitá .

Tento příspěvek byl publikován 24.2.2012 v 4.10.