Zase v trapu

Manaus je hlavní město státu Amazonas (cca 2 mil. obyvatel) uprostřed amazonských pralesů. Perličkou je, že do něj vede pouze jedna silnice. A to z Venezuely. Z Brazílie se do něj dostat jinak než lodí nebo letadlem nedá. Nepočítám samozřejmě „moji“ silnici BR 319 džunglí na západ, protože ta se dá projet jen offroadem a pravidelné spojení na ní neexistuje. O to víc jsem byl ale překvapen, jak pěkné a příjemné město to je.

Nadchlo mě už první večer. Proti Venezuele tu jde cítit taková pohoda a bezpečí – pocit, který si člověk uvědomí až když ho ztratí. V parku i po setmění posedávají milenci, na náměstí u opery jsou otevřené kavárny s živou hudbou. Lidé se baví. V parku jsou odpadkové koše a lidé je používají, takže je tu čisto. Věc ve Venezuele nevídaná. Kupuji si zmrzlinu a jen tak sedím na lavičce a pozoruji ten život kolem. Taky mě překvapilo, když okolo projelo cca 50 lidí na kole – noční cyklojízda Manausem. Vypadala organizovaně, ale bez asistence policie. První večer a dojem z města více než dobrý.

Druhý den už Manaus trochu více prozkoumávám. Centrum města je zhruba kolem opery. Ta byla otevřena v roce 1896. Zajímavostí je, že téměř vše pro její stavbu bylo dovezeno z Evropy. Dokonce i dřevo z Amazonských pralesů se nejdříve poslalo do Evropy na zpracování a případné obarvení. Operu jsem si prohlédl s průvodcem a je moc hezká. Jen mě překvapilo, jak je hlavní sál malý v porovnání s velikostí budovy. Vnitřek evropana moc nepřekvapí, ale líbilo se mi pár technických vychytávek, které se u nás řešit nemusely. V době otevření ještě samozřejmě nebyla klimatizace, a tak i během představení byly otevřené dveře do sálu, aby byl průvan (nezapomeňte, že jsme v Amazonii, tj. je tu dusno a teplo). Ovšem opozdilci, kteří přijeli kočárem rušili představení. Z toho důvodu se dlažba příjezdové cesty uložila do gumového podložení. V té době tu byl boom pěstování gumy, takže jí bylo dost. Ovšem vývoj šel dál a objevila se druhá vychytávka – předchůdce klimatizace. Pod každou židlí v hledišti byl vývod vzduchotechniky a průvanem pod hledištěm se pod křesla vháněl čerstvý vzduch. A tak konečně mohli zavřít dveře. Strop hlavního sálu je vymalován jako pohled na Eiffelovku ze spodu. Prý to bylo proto, aby měli diváci aspoň chvíli pocit, že jsou zpátky v Evropě. A poslední perlička, na kterou nás upozornila průvodkyně. Jedno předsálí zdobí nádherné obrazy s výjevy amazonské džungle. Samozřejmě malované v Evropě. Ovšem malíři nikdo neřekl, že v Amazonii nejsou veverky. A tak se na obrazu džungle po stromě vesele prohání veverky..

Jak už jsem psal, do divadla jsem se podíval s průvodcem. Na prohlídce jsme byli jen dva turisti. Já a ještě jeden chlapík ze Španělska. Z něj se vyklubal účastník Dakaru. Už to jel po sedmnácté! Po prohlídce jsme si asi na hodinku na náměstí sedli a povídali. Hodně o Dakaru, ale třeba i o jazyku. Pro mě bylo zajímavé, když mi říkal jak Španělé portugalštině docela rozumnějí, ovšem tady to je prý brazilská portugalština a to je úplně jiné a vůbec jim nerozumí. Taky říkal, že se mu moc líbí španělština, kterou se mluví v jižní Americe. Že to je jako španělština v Evropě před sto lety a zní mu to krásně archaicky.. Taky tu prý byl před 10 lety a to Manaus vypadal jako na divokém západě (tedy jako v divoké džungli). Prý od té doby udělal obrovský pokrok a vypadá úplně jinak. Tak nějak civilizovaně.

Druhý den jsem se zašel podívat do Muzea Amazónico. To shromažďuje artefakty o indiánech z Amazonie. Nejrůznější keramiku, sošky, masky a samozřejmě zbraně. Musím říct, že žádní kumštýři to tedy nejsou. Foukačky byly pěkné, ale zbytek byl jak ze základní školy. Hmmm. Můj obdiv si tedy nevysloužili. Když si vezmu, jakou dobu se v té džungli flákají a nic z toho. Třeba v porovnání s tím, kam to za tu dobu dotáhli Aztékové, Inkové.. (tedy než je téměř vyhladili evropané) Oni jsou všichni z těch pralesních indiánů tak trošku připo.., ale v podstatě žádný přínos neznamenali a neznamenají. Sorry. Někdo to říct musel.

Po muzeu jsem se zašel podívat do přístavu. Jak jsem psal, do Manausu se z Brazílie dá dostat jen lodí nebo letadlem. Manaus je 1500 km od oceánu, ale přesto až sem doplují po Amazonce obří nákladní záoceánské lodě. Přístavů je tu pak několik. Nákladní je úplně mimo město, ale téměř u centra je přístav pro přepravu osob (ve skutečnosti jsou tu myslím přístavy tři). Moc se mi líbily lodě pro říční dopravu. Řekl bych, že ty se za posledních x desítek let moc nezměnily. Cesta trvá většinou několik dní. Plout se dá buď v kajutě (docela drahé) nebo v hamace (levné). Místní cestují hlavně v hamace – tj. zavěsí si houpací síť mezi sloupy na palubě a v ní si několik dní lebedí. Pokud někdo nemá třeba 5 dní na cestu, může si připlatit za expresní loď. Ta už vypadá moderně, sedí se tam jako v letadle a dokáže cestu zkrátit zhruba na polovinu.. Kromě říčních lodí tu zrovna kotvila i záoceánská loď Braemar – typická obrovská zábavní loď (cruise ship). A ona si sem připluje po řece..

Docela dost času trávím jenom bloumáním ulicemi. Jsou tu pěkné obchody, ale stále se nezapře jižní Amerika. Skoro na všech ulicích jsou před těmi vyčištěnými obchody stánky se vším možným. Od ovoce počínaje přes oblečení po elektroniku konče. Ale boty jsem si tu nekoupil. Chtěl bych s GTX, ale jak to tak vypadá, tak tahle membrána ještě do jižní Ameriky neprorazila..

A poslední bod na závěr. V roce 2014 bude Manaus hostit Mistrovství světa ve fotbale. Snad se tam kvalifikujeme. Zvláště, když teď už aspoň vím, kde to je a jak to tu alespoň zhruba vypadá. A že to není nějaká hrozná díra uprostřed džungle..

Kromě běhání po městě jsem se ještě dvakrát ptal na cestu Br319 do Porto Velho. V obou případech odpověď zněla pozitivně. Takže padlo rozhodnutí. Zkusím se tou džunglí protlouct. Na netu jsem navíc našel stránky ministerstva dopravy Brazílie, kde byl popsán stav cesty po jednotlivých úsecích délky cca 20 km na začátku období dešťů. Dost mě zajímá, jaký je rozdíl mezi dopravou pravidelnou a normální. A co je „doprava obtížná“? A proč jsou v těchto úsecích zastaveny práce v období dešťů? No jen něco přes 200 km, to se dá. Ovšem co znamená „cesta v ruinách“ přes 40 km ? Hmmm. Zkouknul jsem taky na youtube nějaká videa aut zapadlých v bahně (v období sucha ) a taky jednu zajímavou stránku  (ale z roku 2007) o nebezpečných lidožravých jaguárech kolem této cesty. Bububu. A fotky rozpadajících se dřevěných mostů vypadaly taky naprosto super. Jsem nadšen. Kupuji jídlo na 7 dní (tolik jsem na kole ještě nevezl) a zítra vyrážím. V nejhorším se za pár dní vrátím zničený a popluji lodí. Ale dnes pršelo jen trochu, tak to přece nemůže být tak zlé. Nebo ano? Uvidíme. Huráááááááá!

Tento příspěvek byl publikován 19.2.2012 v 21.17.